Rozhovor: Markéta Harasimová (I. část)

„Člověk, který žije podle svých představ a tužeb, nemá důvod k nespokojenosti,“ říká spisovatelka Markéta Harasimová (I. část)

15.7.2025 Roman Míka Bez komentáře

Na prahu letních měsíců jsem požádal o rozhovor nesmírně aktivní a činorodou spisovatelku, nakladatelku, herečku a scénáristku Markétu Harasimovou. Věřím, že pro vás bude stejně příjemný a přínosný jako pro mě. (I. část)

Již v roce 2017 jste Klubu knihomolů poskytla rozhovor. V té době jste právě vydávala svůj v pořadí třináctý román Poháry touhy a krátce předtím založila vlastní nakladatelství MaHa. Co všechno se Vám od té doby podařilo zrealizovat ve Vaší tvorbě i v nakladatelské činnosti?
Těch rozhovorů bylo od té doby tolik, že si už nevybavuji, co všechno jsem na sebe tenkrát práskla… Nicméně důležité je, že dnes – o osm let později – mám knih čerstvě třiatřicet. Tedy plus dvacet, pokud nepočítám tři nebo čtyři povídkové, kde jsem během té doby figurovala jako spoluautorka. Zjišťuji, že jsem stále víc multižánrová a dá se říct, že nyní jdu ve své tvorbě i napříč věkovými kategoriemi. Mými stěžejními tématy se postupně staly hlavně krimithrillery, psychothrillery a detektivky – vkládám do příběhů napětí a emoce, které ocení především ženy, ačkoli mám i řadu mužských čtenářů. Píši ale také pohádky pro nejmenší (série o kočičce Ťapičce pro děti do 8 let), nebo knihy zaměřené na teenagery (román Osmnáct) a nevyhýbám se ani humoru. Důkazem je například román Na kočičí svědomí nebo obsáhlejší vánoční povídka Šťastné a chlupaté. Humoru se obecně věnuji především v divadelní tvorbě – všechny mé hry jsou komediální. Legrace se ale objevuje také ve zmiňovaném titulu Poháry touhy – tento mysteriózní román z vinařského prostředí byl prvním počinem nakladatelství MaHa, které jsem původně zakládala proto, abych měla plnou kontrolu nad podobou svých knih. Tedy nejen nad námětem a obsahem, ale také kompletní grafikou jak přebalu, tak bloku. V určitých projektech však i nyní, s vlastním nakladatelstvím, spolupracuji s vybranou konkurencí – dětské knížky, vánoční povídky nebo zmíněná kniha Na kočičí svědomí vyšly v nakladatelstvích Bookmedia a ČAS. MaHa dodnes vydalo kolem patnácti mých knih, ale celkově již máme na kontě téměř stovku titulů. Vydáváme převážně začínající české autory, a to všech žánrů – pohádky, detektivky, thrillery, čtení pro ženy, cestopisy, literaturu faktu, sci-fi, humor, satiru, povídky… Takže od svého založení toho MaHa publikovalo už poměrně dost. Kromě psaní knih nebo vedení nakladatelství jsem vytvořila řadu TV či divadelních scénářů; a k tomu založila divadelní spolek s Romanem Štolpou a Mirkem Hrabětem, přičemž sama herecky účinkuji ve svých autorských hrách. Jezdím po celé republice se zájezdovkami zaměřenými především na dětské publikum. Je to krásná práce, kterou jsem také propojila s knihami (například interaktivní divadelní představení Kočkohrátky s víc než tisícovkou příznivě hodnocených repríz vzniklo podle série o kočičce Ťapičce, inspirovala jsem se jejími příběhy). Dá se vlastně říct, že ten profesní multižánr u mě platí ve všem, co provozuji. Psaní, hraní, management nakladatelství nebo tvorba scénářů pro různé účely…

Takže okruh Vašich aktivit je velice široký. Jednoduchým výpočtem mi vychází, že napíšete a vydáte zhruba tři knihy ročně, což je neuvěřitelné. K tomu ještě spousta dalších činností. Opravdu by mě zajímalo, kolik hodin má Váš den a jak vlastně probíhá?
Spíš by se dalo říct, kolik hodin má moje noc… Jsem totiž sova, typický noční tvor, který často chodí spát v době, kdy někteří lidé vstávají. Pokud nemám dopolední představení, budím se až kolem poledne a tvořím dlouho do noci. Takže mám vlastně dva druhy typických „dnů“ – jeden, kdy vystupuji, a pak ten klasický, který trávím tvorbou doma. Začnu dny, kdy vyjíždím mimo domov, spojenými s dětskými divadly, přednáškami pro žáky základních škol anebo talkshow určenými pro dospělé publikum. Ty jsou pro mě svým způsobem složitější, ale na druhou stranu velmi naplňující a energizující. Složitost spočívá pouze v tom, že noční sova musí vstávat nezvykle brzo a s budíkem. Mnohý skřivan asi nepochopí, proč jde o takové utrpení, takže to vysvětlím. Já totiž ani v případě, že mě z postele vyžene pípání mobilu třeba už v sedm, neusnu následnou noc před třetí ráno – i kdybych se rozkrájela. Ale když pak přijedu na místo, kde mám představení, dostaví se skoro euforická vzpruha. Jakmile to „rozjedu“ v kostýmu Ťapičky nebo jiné postavy a vidím reakce malých diváků, jsem rázem svěží jako rybička. Tyhle akce dobijí baterky lépe než rychlá nabíječka. A radost z nich pak přetrvává celý den (vlastně až do těch tří nad ránem, což se počítá, ne že ne). Večer před dopoledními programy, které obvykle dokážu „otočit“ až čtyřikrát po sobě (ačkoli to je už strop), mívám často ještě vystoupení pro veřejnost. Nepoužívám záměrně slovo besedy, jde o klasickou talkshow, v níž dávám k dobru zábavné historky ze zákulisí tvorby. Ty se rekrutují třeba během rešerší, které si dělávám téměř ke každé knize, ale čerpám také ze křtů, na kterých nikdy není nouze o vtipné komentáře kmotrů. Nemohu zapomenout na neskutečné glosy Iva Šmoldase, ale ani Petra Jandy nebo Roberta Jaškówa. Taky Honzy Čenského, Martina Zounara, nebo i Dalibora Jandy, Ládi Freje, Honzy Rosáka… Raye Korantenga, Karla Voříška, Báry Basikové, Marie Rottrové, Pavla Nečase… Byla jich už řada a zdaleka nejde vyjmenovat všechny. Vždy jde o krásnou sestavu profesionálů, kteří toho v životě hodně dokázali, a přesto jsou to milí pokorní lidé s velkým srdcem a smyslem pro humor. Také při posledním křtu novinky Karma byla legrace, kterou mám stále v živé paměti, konal se totiž nedávno. Rešerše s sebou rovněž nesou spoustu úsměvných zážitků – kdybych teď ale měla popsat jen část z nich, četli byste tenhle rozhovor půl roku, takže radši přibrzdím a víc to nerozvedu. S talkshow a divadly cestuji od září do června s menší pauzou v zimě, a po večerech na hotelích stíhám obvykle i chvíli psát. Přes den zase zvládnu část korektur. Tím pádem jsem pořád spojená s rozepsaným rukopisem nebo scénářem, moc toho ale naopak neudělám s ohledem na nakladatelství. To je ovšem zase důležitou součástí těch dnů, kdy nevystupuji. Tyto pak obvykle poté, co se proberu k životu, začínají na mailu (abych si něčím nastartovala mozek) a potom přejdu ke korekturám anebo procházím texty autorů, kteří mají zájem o vydání knihy, abych odhadla, nakolik jsou publikovatelné. Následně – s přicházejícím večerem – se vrhám na tvorbu. Střídám aktuální román s případnými scénáři nebo dalšími texty, třeba když něco píši pro jiného nakladatele. Nenudím se ani chvilku a jsem ráda, že se svému povolání mohu věnovat denně. Líbí se mi ten pestrý koloběh činností, které miluji.

Z Vaší velmi obšírné odpovědi víceméně vyplývá, že Vám asi nezbývá mnoho prostoru, kdy byste se mohla věnovat dalším koníčkům a zálibám, je to tak? Máte vůbec čas a energii na četbu knih jiných autorů (mimo rukopisů, které přicházejí do Vašeho nakladatelství)?
Já bych řekla, že je to s těmi koníčky přesně naopak. Ony totiž všechny ty profesní činnosti, kterými se zabývám, spadají pod mé záliby. Odmalička jsem milovala tvorbu a spřádala příběhy, které jsem zapisovala do ozdobných sešitů. Měla jsem velkou fantazii, bavilo mě předvádět různé scénky… Dokonce si vybavuji, že jsme si s bratrem hráli „na školu“, kdy jeho lákala role učitele a mě zas „vydávání“ učebnic. Takže se všechno, čím jsem se bavila jako dítě, přetavilo do reality – jsem na plný úvazek spisovatelkou, nakladatelkou, herečkou a divadelní tvůrkyní, což bylo mým podvědomým přáním. Došlo na to oklikou, protože studovat umělecký směr mi naši nedovolili, abych měla tzv. slušné povolání. Absolvovala jsem tedy obchodní akademii, ale vnitřní vedení mě stejně nevyhnutelně směrovalo k umělecké dráze – první román, který mi vyšel, jsem napsala v patnácti. Takže vlastně celé dny nedělám nic jiného, než že se realizuji svými koníčky, které mě navíc živí. Považuji to za požehnání a splněný sen, a přála bych upřímně každému, aby měl takové štěstí. Člověk, který žije podle svých představ a tužeb, nemá důvod k nespokojenosti a to je všeobecně potenciál k radostnějšímu životu. Bez závisti, nepřejícnosti a zatrpklosti, které mohou vést k negativismu nebo dokonce zlým činům – od jednotlivce po menší či větší skupiny. A co se týká četby jako takové, na tu čas opravdu nemám. Od doby, co píši na profesionální úrovni, dokonce postrádám i chuť ponořit se do beletrie – může za to asi určitá tvůrčí deformace. Uvažuji totiž hned, jak bych daný příběh uchopila, okamžitě taky v knize vidím nekorekturované chybky apod… Občas sáhnu spíš po duchovní literatuře, především pak čtu ale texty odborné, které potřebuji prostudovat k aktuálnímu dílu. Místo četby si raději pustím instrumentální hudbu, tu miluji od klasiky po různé moderní styly.

Vím o Vás, že pocházíte z Krnova, nyní již nějakou dobu žijete ve svém domě, téměř uprostřed vinohradů, v samém srdci jižní Moravy. Jaký je Váš vztah k tomuto kraji a vínu?
Teď můžu skoro plynule navázat na předchozí otázku. K té hudbě, kterou poslouchám až pozdě v noci, kdy už zavřu počítač, si také ráda naliji sklenku suchého bílého vína (nic jiného z alkoholických drinků nepiji). K dobrému vínu mám vztah vřelý, koneckonců o vinařství byl již zmiňovaný první počin nakladatelství MaHa, román Poháry touhy. Na vinařské motivy jsem také napsala divadelní hru a každý rok přispívám scénářem k představení, jímž se na podzim zahajují věhlasné Burčákové slavnosti v Hustopečích. Na jih Moravy jsem se odstěhovala cíleně, kvůli přírodě, podnebí a sluníčku. Zamilovala jsem si ji už na základní škole a dospělosti jsem opustila studený a deštivý sever, abych zamířila do v podstatě „subtropických“ krajin. Náš mikroregion je nejteplejší a nejsušší v České republice, což mi zcela vyhovuje. Dům jsem postavila v klidné části města – na jeho samotném konci – a je utopený v zeleni, takže mám absolutní klid na tvorbu. Jižní Morava nabízí spoustu krásných lokalit, má neopakovatelné kouzlo a žijí tady vřelí lidé (i když… ehm… na blbce občas člověk narazí asi všude…). Našla jsem zkrátka kout světa, ve kterém se cítím skvěle a který nikdy neopustím. Ačkoli velmi miluji cestování spjaté s mou profesí, domů se vracím pokaždé s radostí a láskou.

Vraťme se k vašim knihám. Ty se vyznačují nejen rozličnými tématy, ale také brilantním vykreslením prostředí, v nichž se odehrávají, a v neposlední řadě i psychologie a charakterů postav. Jak moc je pro Vás toto důležité a jakým způsobem získáváte podklady a rešerše před samotným psaním?
Děkuji moc za pochvalu, vážím si jí. Je pravda, že bez rešerší to v některých případech nejde – respektive by to asi šlo, ale připadá mi, že bych pak čtenáře šidila. Předkládat jim svou fantazii z oborů, které nejsou mou parketou, by podle mě nebylo správné ani fér. Vlastně bych takové dílo považovala trochu za amatérismus. Vždy chci neznámé prostředí, o kterém píši, pochopit z pohledu odborníků, co se v něm pohybují. Mohou mi předat své zkušenosti, postřehy a poskytnout cenné rady. Občas si daný obor vyzkouším i na vlastní kůži, pokud to je reálné. Považuji za přínos ocitnout se v centru dění a nasát konkrétní atmosféru – lépe a přesněji se pak položíte do děje, popíšete situace trefněji. Je mi ctí, když se potom nezávisle setkám (například na nějakém vystoupení nebo v běžném životě) s profíkem, jehož obor jsem zpracovávala, a on projeví uznání, jak realisticky jsem ho vykreslila. Co se týká postav, s těmi si důsledně vyhraji vždy – jsou pro děj stěžejní a musí být propracované. Pokaždé si hrdiny detailně představuji – jak vypadají, jakou mají náturu, jak reagují na různé podněty, co je motivuje a tak dále. Stanou se z nich takoví mí parťáci a je lhostejné, zda jde o postavy kladné nebo záporné. Prožívám s nimi určitý úsek svého života, den za dnem, a jsou mou společností. Snažím se každému přiřknout charakter, který je bude odlišovat od ostatních postav, takový, aby byli jedineční. Pokud se to daří a čtenáři připadají hrdinové skuteční a uvěřitelní, pak je to pro mě jako spisovatelku pocta.

…pokračování příště…

S mnoha dalšími autorčinými knihami se můžete seznámit na stránkách Klubu knihomolů. Přečtěte si také její příspěvky do naší rubriky Čtení ke kávě ( 1., 2. 3., 4.), recenzi knihy Mrazivé hry a také rozhovor pro náš klub z roku 2017.

Doporučení:

Share