
Počasí se zbláznilo. Slyším, jak venku hvízdá vítr, stránky novin vráží do zdí, lísají se k odpadkovým košům a s třepotáním objímají dopravní značky.
Počasí se zbláznilo. Slyším, jak venku hvízdá vítr, stránky novin vráží do zdí, lísají se k odpadkovým košům a s třepotáním objímají dopravní značky.
Spousta čtenářů mi klade stále stejnou otázku – jak to vlastně dělám, že si jen tak sednu, vymyslím příběh a napíšu knihu. Přál bych si, aby to bylo tak jednoduché, jenže přesně takhle to nefunguje.
Lidské vztahy jsou odedávna nevyčerpatelným zásobníkem témat a příběhů. I my se na ně dnes podíváme trochu blíže, budou totiž hlavním motivem všech knih, které si dnes představíme. Začtěte se tedy a prožijte s hlavními hrdiny jejich radosti i starosti.
Kniha Mamince se budeš líbit se zpočátku tváří jako červená knihovna, ale čím dále se čtenářka posouvá, tím více se příběh mění. Následně přichází překvapivý konec.
Jedna kamarádka z univerzity se mě kdysi zeptala, proč mám knihy tak rád. Proč vlastně lidské plémě už po tisíce let listuje stránkami, roluje svitky a přehrabuje se kupkami hliněných destiček? Co je na knize tak výjimečného, že se umí dotknout lidských citů a ovlivňovat životy? Jak je možné, že vytištěné slovo starého velikána dokáže inspirovat