Knihu Jeho a její vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Nebyla to láska na první pohled.
Teď už to můžu přiznat. Ale na konci jsem ji milovala víc, než jsem si myslela, že je možné milovat jiného člověka. Záleželo mi na ní mnohem víc, než mi kdy záleželo na sobě samé.
To proto jsem to udělala. Proto jsem musela. Myslím, že je důležité, aby to lidé věděli, až to zjistí. Pokud to někdy zjistí. Možná pak pochopí, že jsem to udělala pro ni.
Je rozdíl mezi tím, být sám a cítit se sám, a je možné někoho postrádat a zároveň být s ním. V mém životě byla spousta lidí: rodina, přátelé, kolegové, milenci. Plná sestava obvyklých podezřelých, kteří tvoří společenský okruh člověka, ale ten můj vždycky trochu vybočoval z normálu. Žádný ze vztahů, které jsem kdy navázala s jiným člověkem, mi nepřipadal skutečný.
Spíš jako řada zmeškaných spojení.
Lidé možná znají moji tvář, dokonce i moje jméno, ale nikdy nepoznají mé pravé já. Nikdo ho nezná. Se skutečnými myšlenkami a pocity uvnitř mojí hlavy jsem byla vždycky sobec – s nikým se o ně nedělím. Protože nemůžu. Existuje verze mého já, ke které nikoho jiného nepustím. Někdy si myslím, že tajemstvím úspěchu je schopnost přizpůsobit se.
Život málokdy zůstává stejný a já si často musím vytvářet novou identitu, abych s ním udržela krok. Naučila jsem se měnit svůj vzhled, svůj život… dokonce i svůj hlas.
Také jsem se naučila, jak zapadnout, ale neustále se o to snažit je už víc než jen nepříjemné – doslova to bolí. Protože prostě nedokážu zapadnout.
Snažím se uhladit svoje ostré hrany a zamaskovat ty nejzřetelnější rozdíly mezi námi, ale nejsem stejná jako vy.
Na planetě žije přes sedm miliard lidí, a přesto se mi nějak podařilo cítit se celý život osamělá.
Přicházím o rozum, a není to poprvé, ale příčetnost nás často opouští a pak se zase vrátí. Lidé budou říkat, že jsem ztratila nervy, že mi přeskočilo, že jsem vyšinutá.
Ale když nadešel čas, bylo to bezpochyby správné. Měla jsem pak ze sebe dobrý pocit. Chtěla jsem to udělat znovu.
Každá mince má přinejmenším dvě strany:
Tvoji a moji.
Naši a jejich.
Jeho a její.
Což znamená, že vždycky někdo lže.
Lži, které opakujeme dostatečně často, mohou začít znít jako pravda a každý z nás někdy slyší v hlavě hlas, který říká něco tak šokujícího, že předstíráme, že není náš. Vím přesně, co jsem slyšela toho večera, když jsem čekala na nádraží, až se naposledy vrátí domů. Zpočátku zněl vlak v dálce jako každý jiný. Zavřela jsem oči a bylo to, jako bych poslouchala hudbu, rytmickou píseň vagonů na kolejích, která byla čím dál hlasitější:
Klapity klap. Klapity klap. Klapity klap.
Ale potom se ten zvuk začal měnit, poskládal se mi v hlavě do slov, která se opakovala pořád dokola, až nebylo možné neslyšet:
Všechny je zab. Všechny je zab. Všechny je zab.

———————————————

K dispozici máte také celou ukázku.
Přečíst si můžete také naši recenzi na knihu.

———————————————

O autorce

Alice Feeney je autorkou bestsellerů New York Times, které vychází v milionovém nákladu. Její knihy byly přeloženy do více než třiceti jazyků a byly vybrány pro velké filmové adaptace. Alice byla patnáct let novinářkou BBC a nyní žije se svou rodinou v Devonu. Můžete znát její knihy Občas lžu, Vím, kdo jsi nebo Kámen, nůžky, papír.

Zdroj informací: web autorky

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Feeney, Alice

Cosmopolis, 2023