Čtení ke kávě: Život začíná po padesátce (Blanka Hošková)

Život začíná po padesátce

28.2.2023 Blanka Hošková Bez komentáře

No prostě špatně spím. Já! Kdyby mi někdo před třiceti lety řekl, že budu o víkendu vstávat v osm ráno, obdařila bych ho upřímným hurónským smíchem, nedůvěřivým pohledem a káravým pokýváním hlavy. A ono jo. Ono to fakt k tomu stárnutí patří. A tak jsem si to jedné bezesné noci shrnula do pár řádků.

Dnes je den, kdy bych měla jít do důchodu. Právě jsem dosáhla věku své maminky, kdy naposledy odcházela z práce s velikou kyticí. Já bych dnes měla jít taky. Ale nejdu. Jsem ještě mladá. Musím pracovat dalších devět let. Stát mi prodloužil aktivní život o celých sto osm měsíců. Ještě mohu chodit plnohodnotně do práce, na pivo i festivaly. Nemusím se upínat na psa, luštit křížovky a zavařovat meruňky. Nemusím krmit holuby, trávit čas v čekárnách ordinací a zavazet mladším ve dveřích městských autobusů. Nemusím překážet v obchodech, plést svetříky a brblat na všechno, co mě potká. Nemusím nosit zástěru ani šátek. S vědomím mnoha možností přinášejících prodloužení produktivního věku si užívám života stejně dnes jako včera. Nic se nemění. Děkuji společnosti za to, že ještě nemusím být stará. Sepínám vlasy do culíku, naučenými pohyby si lakuji nehty a cpu se do džín velikosti čtyřiačtyřicet. Beru do ruky mobil a svolávám přátele k večernímu sedánku. Jsem zvědavá, jak naše stárnutí zvládají ostatní.
„Co si dáte, slečno?“ usmívá se servilně číšník, ale já si radost z oslovení neupřu. S úsměvem (který mě dělá ještě mladší) si objednávám víno. Hodlám setrvat. Za chvíli přichází Jarka, pak Ivana. Petr a Kamil taky. Uprostřed betonové zahrádky velkoměsta se nás schází sedm a dobře se bavíme. Vzpomínáme na mládí a plnými doušky si užíváme generační solidaritu. Své přátele vnímám pořád stejně. Jarčinu tvář vidím bez vrásek, bělovlasého Petra stále zdobí hustá černá hříva a metráková Anežka má svůj vosí pas. S potěšením kvituji, že humor máme pořád stejný, navíc ho zpestřuje moudrost odžitých let. V devět večer se loučí první: „Musím ještě se psem.“ „Ráno musím projet koně,“ využívá situace Ivana. Jiný jede ráno na kola, další na vodu. Oskar se těší na sex s novou přítelkyní. Do hodiny zůstávám sama. Zaplatím poslední útratu a procházím městem, v jehož žilách proudí mládí, veselí a smích. Mladá struktura stárnoucí společnosti. Přestože jsme díky nižší porodnosti starší, stáváme se mladšími, uvědomuji si paradox. Doma proběhnu koupelnou a těším se do postele. Jsem příjemně unavená. Vtom zvoní sousedka. Otevírám dveře a koukám na láhev vína. „Jsem bez dětí,“ vítězně se usmívá a bez pozvání si skopává z nohou pantofle. „Zapaříme,“ oznamuje a protahuje se kolem mne. Němě ji sleduji. „Jsem docela unavená,“ deklamuji, ale i tak pokládám na stůl skleničky. „Hmm,“ nalévá. „Nárok na únavu budeš mít v důchodu.“ A já si uvědomuji, že vývojová fáze mého života je pro ni příliš vzdálená.

Blanka Hošková

Autorka se narodila v Brně. V raném mládí se věnovala psaní poezie a svoji tvorbu přednášela v klubu Leitnerka. Svými články také přispívala do ženských časopisů, ale po narození dcery se literárně na jedenáct let odmlčela. Během pouhých tří let vydala vlastním nákladem ženské romány, v nichž se dotýká ožehavých témat současnosti – problémů s otěhotněním (Prohrané výhry), domácího násilí (Horko domácího krbu), skrytého alkoholismu (Dietnikum) nebo šikany na pracovišti (Kdo s koho). Od roku 2014 vychází její knihy v Nakladatelství JOTA. Její knihy jsou psané lehkou, čtivou formou, text má spád, příběhy děj. Jsou určené ženám, které si chtějí u čtení odpočinout a relaxovat. Jednotlivé příběhy vybízejí k zamyšlení, ale není to žádná hlubokomyslná filozofie. Hlavní hrdinky často řeší své problémy s nadhledem a sebeironií. Poselstvím příběhů je to, aby si ženy uvědomovaly samy sebe a svým rozhodnutím a sebekázní ve svém životě změnily, co se jim vymklo z rukou a činí jejich život nepříjemným. Více o autorce můžete najít na jejích stránkách.