Na samém sklonku dubna 2026 rozšířilo nakladatelství Mystery Press svou nabídku nově vydávaných knih Jaroslava Velinského o šestnáctý příběh bezděčného detektiva Oty Finka s názvem Případ výjimečné klibny.

I když vlastním první vydání z roku 2008, byl jsem na jeho reedici zvědavý. A to hned z několika důvodů. Třeba proto, že se v našich setkáních s Jaroslavem Velinským a jeho literárními světy vracíme k Otu Finkovi už nějakou dobu. Série začíná Tmavou Studnicí, tedy příběhem, v němž se soustružník pražského Pragokovu poprvé naplno představí jako člověk, který sice nevlastní detektivní průkaz, zato nápadně často zakopává o nepravost a mrtvá těla. Přes audioknihy Velice dlouhé schody a Volání odnikud jsme se postupně propracovali až k Boudě, patnáctému dílu série. A právě v recenzi Boudy jsme si řekli, že vysvětlení onoho podivného slova „klibna“ by mohlo stát za to. Stojí?

Případ výjimečné klibny poprvé vyšel v roce 2008 v autorově vlastním nakladatelství Kapitán Kid. Aktuální vydání je tedy druhé v pořadí a zároveň první, které se dostává k širšímu okruhu čtenářů po autorově smrti v graficky jednotné a důstojné řadě nakladatelství Mystery Press. Nové provedení má lehce přes tři sta třicet stran a text je rozdělen do čtyřiatřiceti kapitol. Podobně jako u předchozích „finkovek“ z této edice zaujme už obálka od Jaromíra 99, tentokrát s motivem vypuštěné, či spíše teprve napouštěné přehrady, osamělého muže a psa v krajině, která působí zároveň civilně i znepokojivě. Je to přesně ten typ obrazu, který nevyzrazuje děj, ale velmi dobře zachycuje atmosféru.

Děj nás zavádí na konec června a do července roku 1964. Ota Fink už není mladík z prvních případů. Má za sebou bolestivé zkušenosti, stále přemítá nad rozpadem vztahu s holkou Housetem a doma se kolem něj stále točí rodinné starosti, rodičovské představy o ženění i všední provoz domácnosti. Na začátku Otu zastihneme u televizního přenosu tenisového turnaje, v němž září mladá Pavla Šponarová. Tenis sám o sobě Otovi k srdci nijak zvlášť nepřirostl, ale sportovní výkon, fyzická přitažlivost hráček a drobné řeči kolem se v jeho hlavě rychle spojí v proud poznámek, asociací a ironických odboček, tak typických pro celou sérii. Jaroslav Velinský přitom už na úvodních stranách předvede jednu ze svých silných disciplín: z naprosto obyčejné situace udělá směs rodinné kroniky, společenského komentáře, charakterové studie a nenápadné přípravy pro budoucí záhady.

Ta skutečná odstartuje až u Hostivařské přehrady, tehdy nového, právě napouštěného vodního díla. Ota se tam potuluje ve stavu mysli, který rozhodně nelze označit za veselý, a narazí na dívku, jejíž vzhled připomíná slavnou tenistku. Nahá, zaskočená a zjevně vyděšená postava vystupující z vody by většinu lidí přiměla k opatrnosti, případně k okamžitému přivolání pomoci. Ota Fink je ale Ota Fink. Pomůže, poskytne nezbytné oblečení, začne se ptát a zanedlouho už vymýšlí, jak proniknout do prostředí kolem tajemné dívky. A protože bez určité dávky troufalosti by nebyl bezděčným detektivem, ocitne se dokonce v roli fiktivního poručíka Kleviše, ochránce sportovních celebrit.

Od této chvíle se rozjíždí klasická finkovská kombinace, v níž vedle sebe fungují hned tři roviny. První je detektivní. Máme tu podivné setkání, podezřelou vilu, otázky kolem tenisového zázemí, rodinných vztahů, minulosti a také nález v bahně, který naznačí, že celé vyprávění nebude jen rozmarnou hrou na záměnu osob. Druhá rovina je dobrodružná. Ota se dostává tam, kam by neměl, mluví s lidmi, kteří by s ním za normálních okolností nemluvili, a jako už tolikrát předtím balancuje na hraně mezi drzostí, intuicí a velkým malérem. Třetí rovina je osobní. A právě ta dělá z Případu výjimečné klibny víc než jen další epizodu z dlouhé série.

Ota představuje prototyp člověka, který se sice tváří jako nenapravitelný glosátor a nedobrovolný dobrodruh, ale pod touto slupkou skrývá únavu, provinění a zmatek. V případech bývá až zázračně bystrý. Dokáže zachytit detail, kterého si jiní nevšimnou, odvodit souvislost z řeči těla, z věty pronesené mimochodem nebo z nepřirozeně naaranžované situace. Jenže ve vztazích se ženami svou jistotu ve skutečnosti ztrácí. Tam se často pohybuje podle stále stejného, nepříliš šťastného vzorce: nejprve okouzlení, pak ochranitelský reflex, potom pochybnosti, výčitky a neschopnost rozlišit, co je cit, co soucit, co marnivost a co jen dobře maskovaná touha po tom nebýt chvíli sám. Právě to z něj dělá postavu mnohem lidštější, než kdyby představoval šablonovitého a neomylného hrdinu.

Kdo četl nebo poslouchal Volání odnikud, dobře ví, jak důležitá pro Otu byla holka House. V Případu výjimečné klibny je její nepřítomnost vlastně jednou z tažných sil. Ota na ni nemůže zapomenout, ale ani neumí pořádně naložit s vlastním podílem viny. A do toho přichází nová žena, přesněji dívka, kolem níž se okamžitě vytvoří směs záhady, přitažlivosti a nebezpečí. Jaroslav Velinský tím navazuje na opakující se schéma celé série, v němž se v okolí Oty Finka objevuje nejméně jedna žena, často však i více nápadnic, příznivkyň, kamarádek, osudových žen nebo alespoň ženských postav, které jeho vnitřní rovnováhu vychýlí ještě dřív, než vychýlí běh pátrání. Rozhodně ale nejde jen o humoristickou ozdobu. Otův vztah k ženám se stává zrcadlem jeho vlastní nejistoty.

Vedle Oty stojí za pozornost i další postavy. Vrba a jeho pes pomáhají rozkrýt jednu z klíčových stop. Rodiče a příbuzní připomínají, že Ota nežije ve vzduchoprázdnu dobrodružných románů, ale v konkrétní domácnosti, v níž se řeší peníze, auto, garáž, zdraví, práce, příbuzenstvo i budoucnost. Kriminalista Moldánek, byť zde nevystupuje přímo v první linii, reprezentuje vazbu na oficiální vyšetřování a zároveň starý známý kontrast mezi institucí a Otovou neformální, někdy až drzou cestou k pravdě. A ženské postavy kolem Pavly Šponarové či dívky z Hostivaře zase posouvají příběh z roviny prosté detektivní zápletky k tématu identity, záměny, manipulace a ceny, kterou lidé platí za životní styl i nesplacené dluhy.

Velinského styl je v Případu výjimečné klibny velmi dobře rozpoznatelný. Vyprávění v první osobě zůstává hovorové, místy drsnější, plné lidových obratů, ironie a občasné neomalenosti. Současně ale není primitivní. Autor dokáže do Otova vyprávění nenápadně vkládat kulturní odkazy, technické drobnosti, dobové reálie i společenské postřehy. Někdy stačí jediná domácí scéna a čtenář se dozví o náladě šedesátých let víc než z dlouhé výkladové studie. Televizní přenos, sportovní noviny, řeči o ROH, pozůstatky války, invalidní důchod, opravy starého auta, garáž jako malý symbol osobního pokroku, výlety za Prahu, stavění venkovských domků, tenisová reprezentace, rodinné návštěvy – to všechno dohromady vytváří svět, který je detektivní kulisou jen na první pohled.

Právě proto funguje série Oty Finka i jako časová schránka. Nejde o učebnici dějepisu ani nostalgickou pohlednici se zlatým okrajem. Jaroslav Velinský dobu nepřikrášluje. Zobrazuje ji v drobnostech, v jazyce, v povaze mezilidských vztahů, v každodenním shánění, v opatrných i neopatrných řečech, v dozvucích války a v budovatelské atmosféře, která se někdy tváří vznešeně a jindy prostě směšně. V Případu výjimečné klibny je navíc čas ukotven velmi konkrétně: Hostivařská přehrada se plní, tenis má své hvězdy, populární kultura se dere do domácností přes obrazovku a rozhlas a Praha i její okolí vypadají jinak, než jak je známe dnes. Doslov Frederika Velinského na konci knihy k tomuto dojmu přidává další vrstvu, protože upozorňuje na dataci, reálná místa, drobné autorské časové posuny i na množství odkazů, které mohou dnešnímu čtenáři unikat.

Zápletka se přitom nerozpadá pod tíhou reálií. Naopak. Detektivní linka postupně houstne a od lehce rozpustilého úvodu se posouvá k temnějšímu tajemství. Autor si dává načas, ale nezdržuje. Místo aby čtenáře zahrnul přehnanou akcí, nechává Otu sbírat náznaky, zkoušet masky, mluvit s lidmi a vracet se k tomu, co nesedí. Příběh není založený na jednom geniálním deduktivním skoku, ale na řetězení drobných poznatků, omylů, náhod a tvrdohlavosti. Ota často neví, kam přesně míří. Ví jen, že něco nehraje. A protože podobný pocit nedokáže pustit z hlavy, žene se dál, i když by pro něj bylo mnohem bezpečnější zůstat stát.

Případ výjimečné klibny má v rámci série zvláštní chuť. Není iniciační jako Tmavá Studnice, není tak trampsky zabarvený jako Volání odnikud a nezačíná tak přímočaře dramaticky jako Bouda. Spíš stojí na pomezí detektivky, retro dobrodružství a melancholického ohlédnutí za světem, který už neexistuje. Ota Fink je tu pořád tím stejným chlapíkem z lidu, který se umí poprat, umí pracovat rukama a umí se nechat vlákat do průšvihu krásnou ženou i vlastní zvědavostí. Zároveň je ale o kus starší, unavenější a nejistější. A právě tato kombinace dává příběhu hloubku.

Nové vydání od nakladatelství Mystery Press je proto důležité nejen jako další položka ve sběratelské řadě. Vrací do oběhu titul, který byl po původním vydání obtížně dostupný, a umožňuje čtenářům sledovat Otu Finka v další fázi jeho osobního i detektivního vývoje. Kdo sérii zná, dostane poctivou porci toho, co od ní čeká: zločin, humor, ženský element, dobovou atmosféru, kousek Prahy i okolí, Otovo brblání a nakonec i nečekaně temné pozadí celé záhady. Kdo ji nezná, může se sice do Případu výjimečné klibny pustit samostatně, ale nejspíš mu velmi rychle dojde, že vstoupil do mnohem většího světa, v němž je toho ke zkoumání víc než dost.

A chcete vědět, co je vlastně ona „klibna“? Odpověď si raději přečtěte sami. Výrazná vedlejší postava Fanouše Kelnera ji pro vás má připravenou. Dle mého soudu stojí za to sledovat, jak Jaroslav Velinský z jednoho venkovsky znějícího slova, tenisového přenosu, napouštěné přehrady a lidské slabosti vystaví příběh, který je detektivkou, dobovou sondou i dalším důkazem, že Ota Fink zůstává jednou z nejživějších postav české detektivní literatury.

Související knihy

Velinský, Jaroslav

Mystery Press, 2026