Václav Hájek nás ve své nové knize Jak rozpoznat odpadkový koš, eseje o stereotypech ve vizuální kultuře, kterou vydalo nakladatelství Labyrint, provází dějinami od antiky k současnosti. Vždy si vybere jeden určitý symbol a vysvětluje, jak byl vnímán v mytologii, v antice, ve středověku, novověku, jak jej přetvořila masová kultura, jak jej dnes využívá marketing nebo v jaké podobě se objevuje ve filmech.

Uveďme si vše na jednom konkrétním příkladu, a to bosých nohou. Hájek popisuje, že se bosé nohy často objevují v reklamě. Upozorňuje na dvě konkrétní. Reklamu na psí krmivo, kde je rodina se svým zvířecím miláčkem na louce a užívá si příjemné odpoledne. Matka je vyfocena v poloze vleže a jsou vidět její bosá chodidla, která jsou krásně čistá. Autor se ptá, jak je možné běhat po louce bosý a mít čisté nohy. Otázku zodpovídá až v závěru eseje. Druhá reklama propaguje rozhlasovou stanici Vltava, kde je s bosýma nohama vyobrazen Bedřich Smetana. Tentokrát je vystrkuje z vany. Jsou tedy pro nás dnes bosá chodidla symbolem odpočinku? V minulosti tomu bylo jinak. Mít boty znamenalo mít určité společenské postavení, mít dostatek prostředků na to si boty koupit.

Ukázka z knihy

Bosí mohli být lidé v soukromí, při práci, v běžném životě. Výjimečné okamžiky, slavnosti, ceremoniály a oficiální místa vyžadovaly boty (pokud byly k dispozici). Bosé byly děti, prostitutky, služky apod. Pokud někdo neměl boty nebo neměl na boty, považovala to společnost za devalvaci dané osoby. Boty se proto mimo jiné často kradly. A také se šetřily. Při cestě na slavnost se často nesly v ruce a obouvaly se až těsně před vstupem do oficiálních, veřejných prostor. (str. 58)

Chodidla nesou naše tělo, jsou mu oporou. Sice nás fascinují situace, při nichž tomu tak není, ale dlouhodobě bychom se ve stavu bez tíže zřejmě nacházet nechtěli. Přišli bychom o možnost ovládat tělo tak, jak jsme na to zvyklí. Chodidla nám umožňují pohyb, pokud nejsou na zemi, znamená to, že není něco v pořádku. Pohled na chodidlo je pro nás jedním z nejneobvyklejších, podívat se na ta svá není mnohdy nic jednoduchého. Když nestojíme na nohou, jsme pasivnější, zranitelnější, jsme někomu vydáni na milost a nemilost. Tak se věřící často objevují na obrazech v kleku, kdy vidíme jejich (v tomto případě) špinavá chodidla. Tak jsou ženy často zobrazovány při polibku se zvednutou nožkou (tzv. Foot Pooping), kdy je jim jejich partner oporou i ochráncem. Chodidla hrají důležitou roli i při sexu, nejprve byla zobrazována, aby malíř zdůraznil pasivitu ležícího, pak se staly i aktivním činitelem, ať už šlo o dobře mířené kopance, nebo erotogenní zónu.

Autor tedy svou esej uzavírá:

Když se vrátíme k úvodní zmínce o reklamních plakátech s motivem nahých chodidel, bude nám jejich význam o něco zřejmější. Tyto reklamní obrazy se snaží sugerovat důvěru v odevzdání se do péče příslušného partnera, převezme za naše tělo starost o naši ‚rovnováhu‘, tedy vlastně převezme zodpovědnost za náš život. … Některé nožky nám navíc ještě poskytnou jako bonus fetišistické potěšení. A abychom si snad nemysleli, že z bosých chodidel na nás pokukuje chudoba a nedostatek, jsou nohy čistě umyté a ošetřené změkčujícími krémy. (str. 60)

Eseje jsou doplněny mnoha obrázky. Jinak by to u knihy, která se soustředí na stereotypy ve vizuální kultuře, samozřejmě ani nešlo. Škoda jen, že jsou některé trochu moc malé. Grafik se zřejmě snažil stereotypům vyhnout, a tak ke každé eseji náleží jeden obrázek přes celou stránku a pak několik menších, které doprovází text v boční liště. Zůstávají však ve svém omezeném prostoru i ve chvíli, kdy se na poslední stránce již žádný text nenachází. Knize by podle mě slušelo, kdyby se obrazovému materiálu věnovalo trochu více prostoru.

Stejně tak si s grafikem nerozumím ohledně velikosti písma. Autor své eseje prokládá ironií, vtipem a různými bonmoty nebo intertextuálními odkazy, což textu dodává v jistých místech na lehkosti a čtivosti, přesto používá řadu cizích slov a odborných termínů. K tomuto žánru to patří, ale grafik mohl čtenáři ulehčit čtení volbou většího písma. To jsou však jen dvě drobnosti, dvě malé pihy na kráse, jinak mám pro knihu jen a jen slova chvály. Mé uznání patří i zpracování obálky.

O autorovi

Václav Hájek vyučuje na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, věnuje se teorii umění a vizuální kultuře. A jak o něm uvádí vydavatel, rád se prochází, vysedává v kavárnách a knihovnách a tráví čas pozorováním obrazů s náměty hlíny a zelí.

Související knihy

Hájek, Václav

Labyrint, 2012