Opotřebovaná Julie zdolá tři kontinenty

Michal Vičar, student psychologie, a jeho bratranec Maťo, student žurnalistiky, se jednoho dne rozhodli, že vyrazí na cestu kolem světa. Aby však utratili co nejméně peněz a jejich cesta byla jedno velké dobrodružství, dělala jim společnost Julie. Není to však krásná dlouhovlasá a okatá dívka s dlouhýma nohama, ale čtyřicetiletá, lehce opotřebovaná Škoda 1000 MB. I na našich silnicích budí taková „kraksna“ zájem, natožpak tisíce kilometrů od domova. Vypadá totiž, jako když sotva ujede cestu z Prahy do Bratislavy.

Ale čím víc lidí tvrdí, že něco nejde, tím spíše to jde. Stačí si sehnat sponzory, kteří vám na cestu přispějí slušnou sumou, zrevidovat ojetý auťák, přerušit studium a pak už jen naplánovat trasu. Michal se svým bratrancem procestovali Evropu, Asii, USA, Mexiko, Střední i Jižní Ameriku. Potkali mnoho sympatických a ochotných lidí, stejně jako zkorumpované úředníky, zloděje i extrémně neochotné Američany.

Bez hlavy v oblacích se nikam nedostanete

Kniha je deníkovým záznamem studenta psychologie, který si téměř každý den dělá ze svých cest velmi vtipné poznámky. Záznamy jsou doplněny o různá fakta týkající se historie, přírodních památek, geografie a národních zvyků, které autor vysvětluje v zabarveném okně odděleném od běžného textu. Kniha je doplněna i o jeho e-maily, které hromadně rozesílal během sedmiměsíční cesty své rodině, příbuzným a kamarádům. Sem tam najdete i nějaký ten vtipný obrázek související se zápisem v deníku.

Téměř každodenní záznamy nám zprostředkovávají takový pohled na okružní jízdu, jako bychom byli její součástí – seděli na zadní sedačce Julie a zpovzdálí vše v tichosti pozorovali. Jediné, co lze knize vytknout, je především všudypřítomná mužská bezstarostnost mísící se s flegmatičností až blbostí cestovatelů. Zatímco samotnému textu nic z toho nevadí, v příběhu, tedy v samotném vyprávění, jdou oba cestovatelé (buďme upřímní, většinou Michal) čtenářům občas na nervy. Jak si někdo může všechny doklady nechat v autě, když přes noc automobil nikdo nehlídá? Proč po Střední a Jižní Americe jezdí bez pásů? Jednoduše – mladická nerozvážnost. Bez které by se ale možná na cestu kolem světa nevypravili a my bychom si tak nemohli vychutnat pocit vítězství, které i ti dva na konci své cesty v Guyaně v Georgetownu prožívali.

Michal Vičar svou knihu napsal v roce 2009, kdy byli jeho zážitky z cest ještě čerstvé. O dva roky později, přesněji v roce 2011 byla kniha Embéčkem kolem světa nakladatelstvím JOTA, s. r. o. poprvé vydána.

Ukázka z knihy

Pořád nechápu, co se děje. Loupež? Mrknu na parťáka. Adrenalin mu svraštil obličej do pitvorné křeče. Přesto musí pociťovat alespoň drobet satisfakce. Celou cestu mě strašil s přepadem a já se mu vysmíval. Teď mu skutečnost dala za pravdu.
„Vylez z auta!“ houkne na mě bratranec.
„To asi znamená, že bych měl vylézt z auta,“ rezonují myšlenky v mém mozku otupělém serotoninem.
Chci se zvednout, ale prst na spoušti mi osvětlí rychlost žádoucího pohybu.
„Passo lento!“ rozkáže střelec.
Tak jo, odteď už jen pomalu.

Foto: commons.wikimedia.org, autor: Dušan Kocmut, Wikipedia

Související knihy

Vičar, Michal

Jota, 2011