Běží k hospodě, kam vždycky chodil popíjet Jidáš. Kdysi mu ji ukazoval a říkal, že tam má kdykoli dveře otevřené. Tak teď se uvidí. Dům stál až za Horním městem, ale to už Ježíš proběhl, prošel Siónskou branou a stojí před hospodou. Zabouchá na dveře. Nic. Zabouchá znovu.

Dál jde vše podle Virakoči. Ježíš ještě v pondělí odejde do chrámu, kde káže zástupům.

Sotva dosedne na postel, vejde Virakoča. Sedne si na židli proti němu. Chvíli je ticho. Pak Ježíš pomalu promluví: „Nezvládnu to, nemůžeš to po mně chtít.“

Slunce už dávno osvítilo všechny střechy v Betanii, přehouplo se přes Olivovou horu a zahřívalo kamenitou zem. Vítr nefoukal a horký vzduch se líně převaloval přes koruny stromů. Podlouhlé listy olivovníků se ani nehly. V rozhlehlém údolí byl klid. Jen pod městem Betfage protínal krajinu šíp deseti koní a tří velkých vozů tažených čtyřspřežím. V jeho špici hnal svého koně Jidáš Iškariotský. Smál se a radostně vykřikoval do ticha: „Jó! Jó!“

Jedeš na sraz absolventů vysoké školy zemědělské. Sám. Vlakem. Řidičák ti už sebrali. Prý nevidíš. Prý neslyšíš. Prý se ti třesou ruce. To ti řekli oni. Možná si myslí, že už ti kapou sliny z pusy. Ale ty víš, že jsi pořád ten kluk okouzlený každým okamžikem.