Jak to vypadá při Slukově návštěvě na psychiatrii?

Druhý den po odpoledce jde Sluka domů, stejnou cestou jako každý den.

Druhý den ve škole před vyučováním i o přestávkách sedí Sluka sám v první lavici, čte si v učebnicích a s nikým si nepovídá. To je stejné jako vždy.

Druhý den ve škole hodina češtiny.

Josef Sluka dopočítá příklad. Odstoupí od tabule. Přes silné brýle ještě jednou přelétne poslední řádek, podtrhne výsledek, položí křídu a otočí se na učitelku.

Chvilku zůstane viset na hromosvodu jen za jednu ruku, ještě se pootočí, jako nějaký prapor, zoufale se na mě podívá a pak fakt spadne.

V úterý ve čtyři sedím na lavičce. Čaj přijde s desetiminutovým zpožděním a vypadá, že za pět minut umře.

Další den je Čaj v práci úplně bledej. Zatáhne mě do zasedačky a sdělí mi, že to na nás prasklo.

Ležím ve své vlastní posteli v botách? To se mi v životě nestalo. A co se včera večer ještě asi tak dělo? Jak jsem se dostala domů?

„Už mě nebaví poslouchat to tvoje skučení. Dej mi ten telefon!“ řekne nečekaně Monika a vezme mi ho z ruky.