A čeho se bojíš ty?, 5. část

A ceho se bojis ty5
Chvilku zůstane viset na hromosvodu jen za jednu ruku, ještě se pootočí, jako nějaký prapor, zoufale se na mě podívá a pak fakt spadne.

Přečtěte si předchozí část!

Na betonový chodník. Zírám dolů a vidím, jak je tam rozpláclej. Otočím se a běžím ven. Čaj se kroutí na betonu a kvílí: „Moje nohy, moje nohy, ježíšikriste, moje nohy!“ Musím zavolat rychlou. Vzpomenu si na svůj telefon v kuchyni na stole.
„Kde máš telefon?“
Není schopen odpovědi, jen dokola opakuje:
„Moje nohy, moje nohy.“
Prošahám mu kapsy, najdu telefon a volám 155.
„Rychle přijeďte, Havlíčkova 12, vypad tady chlap z okna.“
„Projevuje známky života?“
„To projevuje, vypad z prvního patra.“
Operátorka se viditelně uklidní a ani ne za deset minut je u nás sanitka.
Když ho nakládají, ukáže rukou k paneláku a zaúpí: „Ukliď mi to kolo.“ Otočím hlavu a uvidím o zeď opřené jeho kolo.
„Jasně,“ přikývnu. Sanitka odjede a v ulici je najednou úplné ticho.

Andrea se může potrhat smíchy: „Chceš mi říct, že náš vážený kolega, mistr světa v pomalosti, pan Josef Čaj byl schopen vylézt po hromosvodu do prvního patra?“
„Jo, a pak buchnout na chodník a zlomit si obě nohy.“
Andrea se směje, až má v očích slzy: „Zlomil si obě nohy?“
„Jo, zlomil si obě nohy v kotníku.“
„Tak to je hustý. A co řek doma manželce?“
„Že spadnul z kola.“
Andrea hýkne na celou kavárnu:
„Jak můžeš spadnout z kola a zlomit si oba kotníky?“
„Mě se na to neptej.“
Andrea si utírá slzy.
„Vy jste teda dvojka,“ kroutí hlavou. „Co jsi dělala, když sanitka odjela?“
„Ulevilo se mi. Jenže pak mi došlo, že vchodový dveře jsou zavřený a já stojim na chodníku jen v ručníku, a nemám klíče.“
„A cos teda dělala?“
„Zazvonila jsem na toho slizkýho Nováka, byl hrozně nepříjemnej. Ale nakonec mě pustil.“
„Takže dobrý?“
„Ne. Měla jsem zabouchnutý i dveře od bytu.“
Andrea vyvalí oči: „Kecáš.“
„Takže jsem šla zase ven, nasedla na to jeho kolo a jela k našim.“
Andrea vyprskne.
„Takže jsi v pátek před půlnocí, skoro nahá, přejela celý město na pánskym kole?“
„Jo.“
„A co ti řekla máma?“
„Když jsem jí vysvětlila, proč jsem takhle přijela, podívala se na mě a řekla: ,Ty jsi fakt blbá!‘“
Tentokrát se rozesmějeme obě.
Na mobilu mě pípne zpráva. Podívám se na ni. Paní Čajová: Nikdy jsem nikomu nepřála nic zlýho, ale Vám přeju, abyste umírala pomalu a ve velkých bolestech.
Do očí se mi nahrnou slzy.
Já za to přece nemůžu.

Další středu jdu na volejbal pěšky. Jaro, květy, teplý voňavý vítr. A všichni za ruku ve dvojici. Já sama. Zastavím se, vezmu do ruky telefon, podívám se na počasí. Madrid už tam dávno nemám. Co asi dělá Petr? Bude tam dneska? Jak tak stojím na chodníku a koukám do telefonu, cítím, že se u mě někdo zastavil. Zvednu hlavu. Petr s tou svojí vlasaticí.
„Ahoj,“ pozdraví mě oba s úsměvem.
„Ahoj. Dobrý den,“ odpovím odměřeně.
„Já jsem ti vlastně ještě nepředstavil tady Janu,“ usmívá se Petr jakoby nic, jako bysme se viděli včera. „To je Jana.“
„Petronela Pihávková,“ vyrazím na ni.
„Petronela Pihávková?“ vyvalí Janička překvapivě oči.
„Jo, Petronela Pihávková, je na tom snad něco divnýho?“
„Ne, ne, vůbec ne. Já, já jen… jenom mě to překvapilo.“
„Hele,“ pokračuje Petr, „nás tak napadlo…“
Odmlčí se. Panebože, říkám si v duchu, co z něj asi vypadne, snad nechce jít do trojky, to bych mu rovnou dala facku.
„My vždycky začátkem června, jezdíme na takovej sranda turnaj v plážovym volejbale smíšených dvojic. Do Kocourovy Lhoty, to je asi dvacet kiláků vodsaď. “
„To je super, jezděte,“ odpovím suše.
„No my jsme mysleli, že bys mohla jet s náma.“
Podívám se mu přímo do očí a řeknu ostře: „Říkal jsi smíšenejch dvojic, a pokud dobře vidim, vy jste smíšená dvojice, ne?“
„No my ano, ale vždycky jsme tam jezdili i s bráchou a jeho holkou.“
„Hezký, dvě smíšený dvojice, tak vám přeju, ať se potkáte ve finále,“ řeknu a už chci fakt jít.
„No, když oni se rozešli. Brácha by na turnaj rád jel, ale takhle narychlo nemá s kym. Tak nás napadlo, jestli bys nejela, pokud by ti nevadilo, že je brácha trochu starší.“
„Starší? A kolik mu je?“
„No, teď mu bylo třicet čtyři.“
„Třicet čtyři? Aha.“ Nějak se nemohu vzpamatovat.
„Já vím, ale vypadá mladě, fakt, je mi dost podobnej. Často si nás pletou.“
K přemlouvání se přidá i vlasatice Janička: „Jmenuje se Rafael. Rafael Piškule.“
„Rafael Piškule?“ Teď se zas na ni dívám udiveně já.
„Jo, naši mu k tomu blbýmu příjmení ještě přidali Rafael,“ směje se Petr a vlasatice Janička pokračuje.
„Petronela Pihávková a Rafael Piškule, to vypadá jako nadějná dvojice.“
„To je pravda, to vypadá nadějně,“ říkám potichu.


Zbyněk Mrvík

Mrvik ZbynekAutor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

 

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeJsme zde, abychom byli šťastní

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022

Napsat komentář