A čeho se bojíš ty?, 3. část

Mrvik_A ceho se bojis ty3
Další den je Čaj v práci úplně bledej. Zatáhne mě do zasedačky a sdělí mi, že to na nás prasklo.

Přečtěte si předchozí část!

Manželka si ho prý včera zavolala do obýváku, seděla tam na sedačce i jeho šestnáctiletá dcera Kamila. On před nimi stál jak před tribunálem. Manželka se ho rovnou zeptala, jestli má milenku. A když to zapřel, řekla mu, že s Kamilou sledovaly jeho telefon, a když ho někde nechal ležet, četly spolu všechny naše zprávy. Rychle přemýšlím, co jsme si vlastně všechno psali. Dojde mi, že jsme si poslední dobou psali vlastně pořád, ale snad to nebylo nic hroznýho. No možná to, jak je nám spolu hezky a jak skvělý je naše líbání, mohlo manželce a dceři připadat dost hrozný.
„Ony si tedy spolu tajně četly naše zprávy?“ pořád nějak nemohu uvěřit.
„Jo.“
„Pak o tom spolu musely mluvit a nějakou dobu se tvářily, jako že nic.“
„Jo.“
„A pak tě zavolaly k výslechu před soud matky a dcery.“
„Jo.“
„To je teda úchylný.“
Na telefonu mně pípne zpráva, podívám se na ni, je od neznámého čísla: Tak vám, slečno, blahopřeju, rozvrátila jste rodinu a sebrala dítěti tátu.
Udělalo se mi špatně. Ukážu to Čajovi a ten pozná číslo svojí ženy.
„Tys jí dal moje číslo?!“ vyjedu na něj.
„Jasně, že nedal, asi si ho opsala, když ty zprávy četla.“

Další dny nejsou moc veselé. Čaj neví, co má dělat, a pořád to se mnou řeší. Já nevím vůbec nic. Bojím se, že mě zase jeho žena bude psát nebo bůhví co udělá. Čaj je tak nešťastný, až je mi ho líto. Hlavně pořád mluví o tom, že ztratil jedinou dceru a že ji nemůže opustit. Jenže jak mu mám pomoct? Sama jsem úplně ztracená. Tyhle naše společné ubrečené rozhovory nás nějak podivně sbližují, že se vždycky nakonec držíme v náručí a líbáme. Skoro by se zdálo, že je to romantické, kdyby to nebylo tak zoufalé. Manželka pořád Čaje vyhazuje, ale ten říká, že nemá kam jít a že neodejde od své dcery. Nakonec to vyvrcholí nějakou šílenou hádkou, kdy Čaj v noci vyběhne z domu a ubytuje se snad v té nejhorší ubytovně ve městě. Tam vydrží právě jednu noc. Další večer přijde ke mně a poprvé se milujeme. Když už máme průšvih, tak ať má aspoň pořádnej základ. Následující dny bydlí Čaj u mě. Jenže každý den mu od manželky chodí zprávy typu: Kamilka celý den zvracela, to je z toho, jak se chováš. Kamilka dostala pětku ze čtvrtletky, kvůli tobě se nemůže soustředit na učení. Kamilka zaspala a přišla pozdě do školy, protože celou noc nespala. Kamilka má dnes horečku, protože je díky tobě psychicky oslabená. Kamilka se spálila o pánvičku, protože už ani nevnímá okolí. Čaj Kamile píše a volá, ale ta mu neodpovídá ani nezvedá telefon. Říkala jsem mu, ať na ni někde počká a zkusí s ní promluvit, ale odbyde mě, že to nemá cenu, že s ním mluvit nebude. Čaj je evidentně ve slepé uličce. A já s ním. Vzali jsme to za špatný konec. Žádný vztah v lásce a pravdě, dokonce ani sladký větrník v cukrárně, jenom nervy. Po pěti dnech se domluvíme, že spolu půjdeme do kina a nějakou hogofogo večeři, zkusíme zapomenout na realitu a uděláme si spolu pěkný celý večer. Jenže Čaj to na poslední chvíli zruší, že by asi nebylo dobře, aby nás někdo viděl pohromadě, že je na to ještě moc brzo. Místo toho jde s kamarády do hospody a přijde v půl třetí ráno úplně opilej. Druhý den se pohádáme a Čaj se odstěhuje. Zpátky domů, tedy do nějakého pokojíčku pro hosty, co mají postavený nad garáží a je úplně oddělený od domu.

Pokud se mi nedávno zdálo, že není v mém životě všechno, jak má být, tak teď to platí tuplem. Čaj bydlí doma, sice v nějakým tom odděleným kamrlíku, ale prostě doma. Manželka s ním prý mluví, jedině když něco potřebuje, třeba posekat zahradu. Jeho milovaná dcera Kamila s ním nemluví vůbec, dokonce mu ani neodpovídá na pozdrav. Když manželka uvaří, jedí jen s Kamilou. Čaj si dojde na benzinku koupit bagetu. Alespoň takhle mi to říká. Ke mně zajde jednou za týden, někdy za čtrnáct dní se pomilovat. Přes den. Žádný romantický večery nebo procházky. Nikdo nás nesmí nikde vidět a on musí být viděn doma. Se mnou nikam nechodí, ale s kamarády do hospody ano. Tam se vždy opije a pak mi píše tak tisíc zpráv, jak mě miluje, jak po mně touží, jak jsem úžasná, jak mu chybím. A to je vše. Jsem jeho milenka. To, co mně bylo vždycky protivný, co jsem odsuzovala, teď dělám. Nechtěla jsem, aby se to stalo, měla jsem strach, že se to stane, a přesně to se stalo. Neříkala mi to nedávno Andrea?

Tomáš si v Madridu sehnal pronájem malého jedna plus jedna s nějakým Polákem. Pak se na Instagramu začaly objevovat na fotkách ještě dvě mladé Asiatky. Tak jsem mu napsala: Ty máš nové spolubydlící? A on, že nájem v Madridu je šíleně drahý a že je rád, že sehnali ještě někoho, kdo jim bude přispívat, a proč se o to vůbec zajímám. Načež si mě na Instagramu odebral a tím pádem už žádné fotky neuvidím.

Pravidelně každou středu na volejbale potkávám Petra. Už si to snad ani nepřeju, bylo by mnohem lepší ho nevidět a zapomenout. Ale potkám ho pokaždé a on se na mě směje tím svým úsměvem a mnou to pokaždý projede a začneme si povídat a je to skvělý a pak se vždycky vynoří ta jeho vlasatice a on jde za ní. Nejradši bych ji těma jejíma vlasama uškrtila.

Jednu středu si nejdu sednout do pergoly na pivo. Ráno má přijít Čaj na snídani a milování, tak chci jít brzo spát. No a u kolostavu čeká Petr. Směje se a říká, jestli nepojdeme spolu, když máme stejný směr. To je jasný, že pojedeme. Jedeme pomalu po cyklostezce a povídáme si. Když dorazíme na místo, kde už musím odbočit, zastavíme a dlouho kecáme. Když se loučíme, Petr se ke mně nakloní a dá mi rychlou pusu na rty. Podívá se na mě, úplně zčervená a okamžitě zmizí. Co to sakra mělo být? Normální letmá pusa, když se loučí kamarádi, a já stojím, zírám za ním a celá se třesu.

Druhý den ráno ležím v posteli vedle Čaje. Snídani i milování máme za sebou. Ležím na boku, ruku pod hlavou. Čaj se na mě spokojeně usmívá.
„Tak co? Kdy to vyřešíš?“ zeptám se.
Čaj zbledne, úsměv je pryč.
„Co? Co kdy vyřeším?“
„Nevíš, co je tady k řešení?“
„Noo… teď hned snad nic.“
„Nic? No tak to je jedině dobře, že nic, že už jsi to vyřešil. Tak kdy se přistěhuješ? Nebo si nejdřív najdeš podnájem a budeme spolu chodit? Ale oficiálně, bez schovávání.“
„Ale já nevim, jak to mám udělat.“
„Jak? No jednoduše. Vždyť mi pořád říkáš, že s manželkou nežiješ, že jsi celou dobu v tom pokoji nad garáží, tak v čem je problém?“
„Ale mám tam dceru a ten barák jsem dostavěl před rokem, kromě něj nemám vůbec nic.“
„Takže jde o barák? Můžeš bydlet tady u mě, nic nepotřebuješ.“
„Pokud vím, tak tenhle byt je tvojí babičky.“
„To je přeci úplně jedno.“
„Není to jedno, ale hlavně tam mám dceru, nemůžu ji opustit.“
„Říkal jsi, že ti ani neodpoví na pozdrav.“
„No právě, musím se s ní nejdřív smířit. Musím jí všechno vysvětlit.“
„Aha, a jak dlouho to bude trvat?“
„No to nevim, jak to mám vědět? Já se z toho zbláznim. Nevim, co mám dělat. Dej mi čas. Určitě to vyřešim.“
„Chceš čas? Tak do konce léta.“
„Do konce léta?“
„Jo. To je přesně do 21. září.“
„Do 21. září? Vždyť už je skoro konec srpna,“ zaúpí Čaj.
„No právě!“

Mám pocit, že od naší společné jízdy na kolech a letmého polibku se mi Petr vyhýbá. Vždycky na mě jen zamává, usměje se, ale hned zamíří jinam. S vlasaticí v patách. A už je konec září a tím i konec volejbalu na venkovních kurtech. To znamená, že už ho neuvidím. Když sejde z očí, tak snad sejde i z mysli. Čaj se do 21. září samozřejmě nijak nerozhodl. Řekla jsem mu sice, že už nemá chodit, ale když pak večer zazvonil s kytkou a flaškou, jestli si nedáme ještě jeden společný večer, pustila jsem ho dál a zase jsme se milovali. A další týden jsme se už normálně domluvili, že zase přijde. A další zas. Probírala jsem to s Monikou, ta mi řekla, že je to hrozný, že to svědčí o mojí sebeúctě, že si nevážím sama sebe a ať se na dědka okamžitě vykašlu. Probírala jsem to s Andreou, ta mi řekla, ať to neřeším, že je to skvělý, že dělám dobře a hlavně ať si to pořádně užívám.

Tomášovi jsem minimálně jednou týdně posílala zprávu s otázkou, jak se má a zda je něco nového. Vždy mně odpověděl, že dobře a že nic. Někdy v půlce října jsem na chodníku potkala jeho mámu a ta mi jen tak mezi řečí řekla, že když tady Tomáš v září byl, že vypadal dobře, že dokonce ztloustnul. Stála jsem jak opařená. On tady byl a vůbec nedal vědět, ani na blbý kafe. V tu chvíli mně bylo jasné, že už žádný zprávy psát nebudu. Ale žádná úleva nepřišla.

Celý podzim pokračuje moje mise milenky s Čajem. Ale Tomáše ani Petra jsem z hlavy nedostala, a to ani jednoho nevidím, ani s jedním si nepíšu. Na Petra ani nemám telefon. Vánoce jsem strávila s mámou, tátou a bábinou u nich v baráku. Bábina jen leží, většinu času spí, a když je vzhůru, povídá samý nesmysly. Tomáš mi nenapsal ani k Vánocům, ani k Novému roku. I Čaj se ozval až po Vánocích, vlastně až když jsme se potkali v práci. To mě namíchlo, ale k žádné akci ani dalšímu ultimátu jsem se nedokopala.

Jenže když vše pokračuje úplně stejně v lednu, únoru i březnu, tak Čajovi zopakuji, že takhle už to fakt nechci a že se v úterý po Velikonočním pondělí sejdeme ve čtyři hodiny na té lavičce v parku, kde jsme se poprvé líbali venku, a tam to rozštípneme.

… pokračování příště…


Zbyněk Mrvík

Mrvik ZbynekAutor se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Pracuje jako účetní a daňový poradce ve vlastní firmě. Prózy a krátké básně píše pro radost. Byl oceněn v literárních soutěžích „Proseč Terezy Novákové 2017“ a „Prvotiny 2018.“ V roce 2022 mu vyšla kniha Jsme zde, abychom byli šťastní.

 

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeJsme zde, abychom byli šťastní

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022

Napsat komentář