Je 18. srpna a já mám sedět v odletové hale, cpát se pringleskami a palcem šoupat po displeji telefonu.

Počasí se zbláznilo.
Slyším, jak venku hvízdá vítr, stránky novin vráží do zdí, lísají se k odpadkovým košům a s třepotáním objímají dopravní značky.

Spousta čtenářů mi klade stále stejnou otázku – jak to vlastně dělám, že si jen tak sednu, vymyslím příběh a napíšu knihu. Přál bych si, aby to bylo tak jednoduché, jenže přesně takhle to nefunguje.

Jedna kamarádka z univerzity se mě kdysi zeptala, proč mám knihy tak rád. Proč vlastně lidské plémě už po tisíce let listuje stránkami, roluje svitky a přehrabuje se kupkami hliněných destiček? Co je na knize tak výjimečného, že se umí dotknout lidských citů a ovlivňovat životy? Jak je možné, že vytištěné slovo starého velikána dokáže inspirovat velikány budoucí? Vždyť je to jen štos papírů v tvrdých deskách, někdy ani to ne.