Kibera – peklo všedních dnů

Kibera_slum
Blátivé cestičky mezi plechovými a hliněnými boudami lemované odpadky, hnilobný zápach, nemocní psi a žebrající děti válející se na zemi. Pro Kiberu, jeden z největších afrických slumů, nacházející se v hlavním keňském městě Nairobi, mám jediné označení – peklo.

Na nepříliš velkém prostoru roviny a kopce se rozkládají stovky plechových chatrčí, v kterých žije téměř jeden milion lidí. Sedm z deseti obyvatel tohoto slumu živoří pod hranicí chudoby v pro nás Evropany nepředstavitelných životních podmínkách bez nezávadné pitné vody, hygieny, zdravotní péče, možnosti se vzdělávat, bez elektřiny, kanalizace a někdy i bez jídla. Z nejvyššího bodu Kibery vidím až na její konec, který tvoří třímetrová zeď. Za ní stojí moderní domy bohaté čtvrti – tam žijí zcela jiný život ti šťastnější.

Kibera2Přecházím chatrný most přes smrdutou stoku. Míjím přitom pichlavé pohledy procházejících lidí – nemají totiž bělochy příliš v lásce. Některé keňské cestovní kanceláře sem vodí turisty, aby jim ukázaly, jak se žije pod hranicí chudoby. Při pohledu na webové stránky těchto cestovních kanceláří mě napadá jediné slovo – hyenizmus. Když se potom na internetu dočítám, že se v Kibeře množí útoky na turisty, vůbec se tomu nedivím. Koho z tamějších lidí by nerozčílili běloši ověšení drahými fotoaparáty, kteří tam dokumentují místní jako zvířata v zoologické zahradě.
Já s sebou nic takového nemám, ale ani to mi moc nepomáhá… Jako běloch tady nikdy nezapadnu. Pro místní děti jsem však chodící atrakcí. Stále za mnou běhají a hlasitě křičí: „Mzungu, mzungu, mzungu!“ Známé svahilské slovo, které v překladu znamená bílý člověk, opakují snad tisíckrát.

Nepřestává mě udivovat, jak je možné, že místní lidé mají stále tak čisté oblečení. Na bílých košilích a šatech není ani trochu špíny. To se bohužel o mém světlém triku říct nedá. A to jsem ho teprve ráno vybalila z batohu.
Po první návštěvě mi Kibera připadá jako skutečné peklo na zemi, ale druhou návštěvu už to vidím pozitivněji.

Kibera1Denis, náš průvodce a zároveň vedoucí naší spolupracující organizace, mi chce ukázat šicí dílnu nacházející se v plechové chatrči. Naše česká organizace Fair, o. s. zaplatila dvěma ženám šicí kurz, díky kterému získají určitou dovednost a šanci se uživit.

„To je Lilian,“ představuje mi jednu z žen.

Lilian se na mě mile usmívá a podává mi ruku. Ve dvaceti osmi letech zůstala sama s malou holčičkou. Nemá zaměstnání a vydělává si příležitostnými pracemi.

„Ráda bych si po kurzu založila malou šicí dílnu a podpořila tak i ostatní dívky, aby se nemusely živit prostitucí a riskovat, že chytí AIDS,“ vypráví mi jednoduchou angličtinou.

Den se přehoupl do odpoledne a Denis mě zve na oběd do skromného příbytku svých rodičů.

Sedím v jedné místnůstce s nevymalovanými zdmi spolu s Denisovým bratrem a otcem. Starší z nich každou chvíli usíná a hodně kašle. Vypadá nemocně.

„Má tuberkulózu,“ svěřuje se mi Denis.

Ženy se schází v kuchyni a začínají vařit. Nejde o kuchyni v evropském slova smyslu. Od obývacího pokoje ji odděluje závěs, za nímž na zemi na ohni vaří pět žen. Servírují jídlo, které se skládá z kukuřičné kaše ugali a typické keňské zeleniny sukuma wiki, ta připomíná směs uvařené kopřivy a špenátu. Při pohledu na zdejší hygienické podmínky mám strach cokoliv sníst, tím spíše rukama, ale odmítnutí pozvání v Keni je považováno za velmi neslušné.

Když potom potřebuji na toaletu, najdu jen pár ztlučených, k sobě příliš nepřiléhajících dřevěných prken a díru v zemi, obletovanou hejnem much a ostatním hmyzem.

Při obědě diskutujeme o humanitární a rozvojové pomoci. Příděly potravin, oblečení a podobných věcí podle Denise pouze přispívají k tomu, že Afričané nejsou ochotní cokoli dělat a čekají na pomoc zvenku. Dary také přispívají k ukotvení pozice bílého člověka jako člověka bohatého. Zkreslené představy o bílých lidech, především o tom, že ne všichni disponují obrovským množstvím peněz, se poté Afričanům těžko vyvrací.

Oba se shodneme na tom, že bude lepší naučit je nějakou dovednost, než darovat věci. Aneb jak říká jedno staré moudro:

Není dobré lidem rybu dát, ale naučit je ryby chytat. Když jim rybu dáte, nasytíte je na jeden den, když je naučíte ryby chytat, nasytíte je na celý život.

O Haně Hindrákové

Pochází z Trutnova z východních Čech a v současné době žije ve Strančicích nedaleko Sázavy. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze se zaměřením na cestovní ruch a rozvojové země. Mezi její největší lásky patří Afrika, cestování a psaní. Od roku 2000 navštívila čtyřikrát Keňu, dále Tunisko, Egypt, USA, Nepál, Nový Zéland, Argentinu, Chile, Portoriko, Kapverdské ostrovy, Velké a Malé Antily a většinu evropských zemí. Hana Hindráková píše poezii, prózu i publicistiku a v roce 2008 byla jedním ze zakládajících členů neziskové organizace Fair, o. s. (www.fair-ngo.eu). V roce 2012 jí vyšel v nakladatelství Alpress román Děti nikoho a v roce 2013 román Karibu Keňa s podtitulem Láska v ohrožení voodoo. Více najdete na webových stránkách www.hindrakova.cz.

Foto: Fair, o. s.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeNa konci světa

Hindráková, Hana

Nová Forma s.r.o., 2011

zobrazit info o knizeDěti nikoho

Hindráková, Hana

Alpress, 2012

zobrazit info o knizeKaribu Keňa
Láska v ohrožení voodoo

Hindráková, Hana

Ikar, 2013

Kibera – peklo všedních dnů - DISKUZE

Počet reakcí: 1
  1. I’ll immediately snatch your rss feed as I can not to find your e-mail subscription link or e-newsletter service.
    Do you’ve any? Kindly allow me understand in order that I could subscribe.
    Thanks.

Napsat komentář