Sedím na terase velkého penzionu. Jezdívali jsme sem s manželem. Výhled je neuvěřitelný. Krásné moře láká svými drobnými vlnkami. Chce nás osvěžit. Vlastně jen mne, můj drahý se mnou není a nikdy víckrát nebude. Odešel do dáli, odkud není návratu.

Pomalu se šeří. Brzy přijdou Vánoce. Nedávno nás mořilo nezvyklé horko letošního léta. Vedra byla příliš vysoká a dlouhá. Málokdo si liboval.

„Ahoj, Danuško, nevolám nevhod?“
„Čau, Helčo, v pohodě, mám fůru času. Jak se máš?“

„Babi, babi, hádej, co bude k obědu!“ křičí šestiletý vnouček zvenku.
„Myslím, že to vím.“

Vážení a milí přátelé, dovolte mi, abych se s Vámi podělila o svůj nedávný nádherný zážitek.

Paní Alena se naposledy rozloučila s manželem.
„Bylo to pro něj vysvobození. Den ode dne mu bylo hůř. Musím se s tím smířit.“
Myslela to upřímně. Ale tím hůř se takové předsevzetí realizuje.

Lidé věří na různá náboženství, na osud, na všelijaká znamení a spoustu jiných momentů a záležitostí.