Dlouhé debaty? Někdy stačí jedna věta od tetky z naší ulice.

alzbeta-bublanova_dlouhe-debaty
Vyrážím ven. Mezi lidi. A sama. Protože jinak si ty lidi neužiji. Když sedím v kavárně, mám chvíli nutkání zavolat kámošce, ať dorazí na víno. Ale pak vejde postarší pár a paní se na mě usměje a prohlásí, jaká je to krásná kavárna, a z rohu místnosti na mě mrkne mladík a já si říkám, jak jsem mezi lidmi a jak je to super.

A tak mobil schovávám do tašky, protože se mi nechce s kámoškou prokecat dvě hodiny a přijít o tenhle svět. Musela bych projít těmi zdvořilostními frázemi typu „jak se máš“ a pak hovořit o tom, jak se mám já, a nakonec bych se rozpovídala o svém současném životě, jak to tedy vedu, jak válčím doma a v práci, a stokrát prodiskutovaná témata by se opět rozdmýchala a otáčela ze všech stran a mně se chce jen líně sedět a pozorovat lidi. Můžu se zaposlouchat do rozhovoru tří děvčat a v momentě, když mě jejich rozmluvy přestanou bavit, popojít ke stolku s novinami a předstírat, jak si vybírám denní tisk, a naslouchat tomu staršímu páru. On jí říká: „Mám rád guláš. Prostě ho mám rád. Nechci jíst dušenou mrkev. Ani pórek.“ Ona se nadechne a chce něco říct, ale on dodá: „Já vím, že bys to uvařila brilantně, ale tak mi brilantně uvař guláš. Klidně na to umřu. Nechci žít s pórkem.“ Beru noviny a odcházím s jeho větou zpátky ke stolu. Nechci slyšet už nic dalšího, protože tohle mi stačí, takhle je to dokonalé. Nepotřebuji slyšet žádné debaty o škodlivosti guláše ani rozmluvy nad zdravou a nezdravou stravou. Chci prostě jen slyšet útržky a tím se oblažovat. Toužím si tuhle větu nechat pro sebe, ještě chvíli s ní žít. A najednou to vím. Toužím prostě po obyčejných tlachách. Po tom, co si kdo uvaří k večeři a po tom, že se ochladilo.

Vzpomenu si na dětství a jednu tetku z naší ulice. Přicházela v sobotu dopoledne, zatímco moje mamka vařívala, a jen tak řekla: „Udělám si brambory, zbylo mi trochu sekaný ze včerejška, tak k tomu lupnu brambor a okurku a mám oběd.“  A pak jen tiše dodala: „Sekanou mi přivezli z Brna mladí. Dala jsem si to s chlebem, tak dnes to budu mít s bramborem.“ A pak jen dodá, že po obědě zajde za Luďou na hrob. „Zítra se tam nedostanu, protože přivezou uhlí,“ oznámí. A měla jsem kompletní příběh. A stačilo to. Prostě tetka si dá sama oběd, k tomu lupne brambor a okurku, protože s čím by se taky dělala, když je vdova, a pak si půjde za svým mrtvým manželem na hřbitov. I když Dušičky jsou až druhý den, ona tam vyrazí už dnes a ani slovo o tom, že je to vše na nic, že ani na svátek mrtvých nemůže být se svým mužem. Ani slovo o tom, že se jí stýská nebo že má těžký a osamělý život. Představuji si, jak tahle stárnoucí žena jí sekanou, co jí zbyla z minulého dne, pak se tiše obléká a odchází na hřbitov smířená s životem takovým, jakým je. Mé mámě říkávala jen strohé oznamovací věty o životě, tak jak šel. Žádné kdyby co by a když se na to člověk podívá z téhle anebo z tamté stránky.

Pila při tom kafe, které jí moje máma udělala, a nikdy neodmítla sušenky. Sbírala drobky ze stolu a pak je během řeči vždy stejně vytřepala na podlahu. Chodila pravidelně každou sobotu dopoledne a jednou to byla sekaná, podruhé králík, nebo „si prostě jen usmažím květák, a mám oběd“.  A až teď mi došlo, že vlastně bylo jedno, co mluví a mamce bylo jedno, co že bude mít její známá k tomu obědu, ale obě chtěly být mezi lidmi. A nechtěly se unavovat dlouhými dialogy. Mamka míchala omáčku, tetka sbírala drobky. A občas něco řekly.

Stejné pocity, jaké mám já teď v kavárně. Na chvíli se opět zaposlouchám do rozhovoru těch tří holek a právě jde na přetřes téma sport a jedna říká, že když se to dělá blbě, tak vlastně ztloustneš, protože třeba u toho nesprávně jíš, a pak taky že nemá cenu cvičit jen jednou týdně a ta druhá zase, že podle ní je ideální dvacet minut denně, a třetí, že ne, že to musí být alespoň čtyřicet minut, klidně jen dvakrát týdně. Uf. Vzpomněla jsem si na větu mého dědy: „Hejbej se, jinak budeš mít tlustou prdel.“ Přesně takovéto jasné věty někdy k životu potřebuji.


Alžběta Bublanová

Alzbeta BublanovaPíši prózu, zaměřuji se spíše na kratší texty a povídky. V roce 2012 mi vyšla povídková sbírka
Čtyři stěny, za kterou jsem dostala ocenění Máchova růže od Akademie literatury české. Napsala jsem i kratší román V Tichu, který mi vydala Euromedia Group letos v únoru.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeV Tichu

Bublanová, Alžběta

Ikar, 2016

zobrazit info o knizeČtyři stěny

Bublanová, Alžběta

Dauphin, 2012

Dlouhé debaty? Někdy stačí jedna věta od tetky z naší ulice. - DISKUZE

Počet reakcí: 1

Napsat komentář