Rozhovor: Emma Riedová | Klub knihomolů

„Přála bych nám všem, aby nás nikdy neopustila touha objevovat, zkoumat nové úhly pohledu a vciťovat se do druhých,“ řekla spisovatelka Emma Riedová

20.11.2025 Roman Míka Bez komentáře

V nevlídném listopadovém období mě na duši pohladil velmi příjemný a otevřený rozhovor se spisovatelkou Emmou Riedovou. S velkou radostí se o něj s vámi podělím.

Příběhy svých knih většinou zasazujete do poměrně vzdálených období českých dějin. Z textů jsou naprosto zřejmé Vaše rozsáhlé znalosti historie, a to nejen naší. Co bylo u Vás hlavním spouštěčem zájmu o tento obor? Přitahuje Vás už od dětství?
Ano, už jako dítě mě bavilo představovat si příběhy skrývající se za prostými historickými fakty. Takže jsem si s oblibou o historii četla literaturu faktu nebo popularizační knihy a při tom jsem si představovala, co všechno se kolem těch událostí ještě mohlo dít a zůstalo nezaznamenáno – lidskou radost a bolest, utajené motivace a postranní úmysly, emoce, intriky. A čím víc se člověk o nějakou oblast zajímá, tím větší má chuť nořit se do ní hlouběji a dozvídat se víc. Takže to byl pro mě docela přirozený proces, u něhož ale od začátku stála touha vyprávět si příběhy. S podobným zájmem jsem také četla historické romány a v myšlenkách často rozvíjela jejich dějové linky dál a jinými směry. Navíc mě vždy silně přitahovalo výtvarné umění, zejména gotická malba, takže i tahle záliba mě vedla k dalšímu hledání informací o životě v minulosti a k touze lépe pochopit jednotlivá historická období. A určitě na tom měli podíl i moji rodiče a prarodiče, pro ně je historie také fascinující téma, i když spíš ta nedávná.

Rozvíjela jste později svůj zájem o historii studiem některé z jejích disciplín? Jako obdivovatele výtvarného umění mě velmi zaujala zmínka o Vašem silném vztahu k němu, především ke gotické malbě. Je tento Váš zájem spíše v teoretické poloze, nebo se sama aktivně věnujete malování či jinému výtvarnému oboru?
Malovat jsem přestala s koncem střední školy, nikdy jsem v tom nebyla zvlášť dobrá, ale docela dlouho mě to těšilo jako způsob sebevyjádření. Nikdy mě ale neopustila touha poznávat umění. Proto jsem také po dvou letech studia práv začala studovat i dějiny umění, což mi opravdu hodně dalo, byla jsem na tom oboru nesmírně šťastná a řadu věcí díky němu pochopila, ale historie umění je dost jiná disciplína než historie. Samotné historii jako vědě jsem se bohužel nikdy odborně nevěnovala a uvědomuju si, že mám v mnoha ohledech mezery a jsem laik. Mám ale hypotézu, že je to možná pro mě jako pro autorku takto snazší – historik by měl přistupovat k pramenům zcela odlišně než spisovatel, měl by mít vždy na paměti jejich různé interpretace, pracovat poctivě s vícero teoriemi a neustále si zpochybňovat a ověřovat to, co zjistil. Naproti tomu autor historické fikce zpravidla volí jednu verzi příběhu, které se drží, a hodně si doplňuje prázdná místa. Možná by mě brzdilo v rozletu, kdybych byla poctivý seriózní vědec.

Musím konstatovat, že zmíněná hypotéza je i podle mého názoru pravdivá. Vaše knihy působí velmi uvěřitelně a dýchají atmosférou popisované doby. Fikce a fakta jsou v nich skvěle vyvážené a tvoří jednolitý celek.
Teď Vám, jako autorce knih odehrávajících se v minulosti, položím trochu záludnější otázku. Kdybyste měla možnost cestovat v čase, kterou dobu byste nejraději navštívila? S kterými historickými osobnostmi byste se chtěla setkat?
To je skutečně záludná otázka, protože je toho opravdu hodně, co bych chtěla pochopit, poznat a spatřit na vlastní oči. V žádné z minulých dob bych nechtěla žít, nepatřím k těm, kdo si minulost idealizují, ale věřím, že bych si úplně z kterékoliv doby, kterou bych jako cestovatel v čase navštívila, odnesla lepší pochopení minulosti a nějaké cenné poznatky. Racionálně by dávalo smysl chtít se přenést do dob, u nichž máme velké mezery ve vědomostech, třeba do počátků osvojování zemědělství nebo do doby bronzové. Zároveň život v minulosti byl o dost méně pohodlný a bezpečný než dnes a ne vše by chtěl člověk vidět na vlastní oči – velmi by mě zajímala mayská kultura, ale nemyslím, že bych chtěla být svědkem lidských obětí a sebepoškozování. Je pro mě důležité hledání smyslu, poznání a debaty, takže by mě lákalo nahlédnout do salónů a kaváren osvícenské předrevoluční Francie nebo třeba na italské renesanční dvory. A určitě bych se ráda podívala i do doby, do které jsem zasadila své poslední knihy, tedy přelom 13. a 14. století, abych měla jasnější představu o světě běžných lidí, o jejich horizontu a názorech. Historických postav, s nimiž by mohlo být zajímavé se setkat, je příliš mnoho. Určitě bych si ale ráda pohovořila s některou z intelektuálek italského raného novověku o jejich životě, o převratných změnách, které přineslo 16. století, jako zámořské objevy a reformaci, a o jejich pohledu na svět. Ráda bych se setkala s Benátčankami Lucrezií Marinellou a Veronicou Franco. Veronica Franco byla nejen básnířkou, ale také kurtizánou a velmi se zajímala o osud chudých žen, což jí podle mě dávalo možnost vidět tehdejší svět ze všech možných úhlů.

Vystudovala jste práva na Univerzitě Karlově, věnujete se profesně tomuto oboru?
Ano, právo mě živí. Na českém knižním trhu je vzhledem k jeho velikosti velmi těžké živit se výlučně psaním a zároveň myslím, že mě by to autorsky ani příliš neprospělo. Možnost věnovat se i něčemu jinému podporuje mou chuť psát. Jen bych si přála moci se psaní věnovat ve větším časovém rozsahu, což takto nejde. Současně mi advokacie, v níž pracuji, jednoznačně pomáhá při přemýšlení o detektivních zápletkách a o středověkém právu.

Pojďme se věnovat Vaší tvorbě, v roce 2015 Vám vyšla prvotina, poměrně rozsáhlý historický román Královské intriky. V příběhu Markéty z Březové se objevuje napětí, akce i romantika. Mohla byste knihu více přiblížit? Zažila jste s původním rukopisem obvyklé martýrium začínajících autorů spojené s jeho nabízením do mnoha nakladatelství? Jak se na román, s odstupem deseti let, díváte dnes?
Rukopis jsem nabízela mnoha vydavatelstvím, ale naštěstí jsem to tehdy nepociťovala jako martýrium. Knihu jsem napsala poměrně rychle a s lehkostí a tehdy jsem si příliš nelámala hlavu s tím, zda vyjde, nebo ne. Rukopisy jsem odeslala v září 2012 a odjela na Erasmus do Paříže. Obdržela jsem několik odmítavých reakcí, což samozřejmě zamrzí, ale v mém životě se toho dělo tolik, že jsem to skoro nevnímala. Většina vydavatelství mi ani neodpověděla. A v květnu dalšího roku mi najednou zničehonic zavolala Iva Daňková z Euromedie, že se jí rukopis velmi líbí a zda už jsem s někým domluvená na vydání. Z toho jsem byla skutečně nadšená. Ten pocit, že někdo souzní s tím, co jste napsala, že někoho kniha zaujala, je pro mě euforický. Zároveň pak ještě trvalo více než rok, než román vyšel. Zpětně jsem sice ke Královským intrikám trochu kritická a řadu věcí bych s odstupem napsala jinak, ale zároveň vím, že pro některé mé čtenáře je to nejoblíbenější kniha, kterou jsem napsala, a to pro mě hodně znamená. Je v ní výraznější milostná zápletka než v mých novějších knihách a hodně mladických emocí hlavních postav a jejich hledání místa ve velmi bouřlivé době po vymření Přemyslovců.

O rok později se na pultech knihkupectví objevila Vaše další kniha, historická detektivka Pařížské rekviem. Její děj se odehrává, pokud se nemýlím, jako u jediného z Vašich románů, jinde než v Čechách. Psal se Vám se stejnou lehkostí jako ten předchozí? Vznikal během Vašeho pobytu v Paříži, nebo až později, pod jeho vlivem?
Pařížské rekviem je něco mezi detektivkou a zvláštním milostným příběhem. Skutečně jsem ho z velké části napsala v Paříži, i když jsem na něm začala pracovat už v Čechách. Chtěla jsem si zkusit něco nového a měla jsem takový nápad na hrdinku, která by se chladnokrevností a intelektem podobala Sherlocku Holmesovi, a také jsem tam chtěla mít pletky se zločineckým podsvětím. Některé kapitoly se mi psaly velmi snadno, jinde jsem si musela příběh víc vybojovat, obzvlášť záležet jsem si dala na dramatickém závěru a také na scéně, která odkrývá určité temné tajemství hrdinů knihy.

Jak čtenáři přijali hlavní hrdinku, mladou učitelku Nathalii, ve své podstatě nesympatickou, velmi samotářskou až podivínskou dívku, opravdu jakéhosi Sherlocka Holmese v sukních?
Mám pocit, že to bylo velmi individuální – některé čtenářky Nathalie zaujala, ale obecně bylo asi pro většinu lidí dost těžké se s ní ztotožnit, pochopit ji, a tím pádem jí i jako protagonistce nějak fandit. V tom myslím mají hrdinové-muži jako postavy větší volnost, čtenáři jim asi snáze odpustí určitou drsnost nebo bezohlednou cílevědomost. Pro mě bylo autorsky zajímavé sledovat to, jak Nathalie se svou vlastní povahou bojuje a přichází na to, proč je většinu života sama. Jsou to právě okamžiky nějaké zranitelnosti či slabosti, kdy se paradoxně dostává nejdál v nějakém poznání sebe sama. Určité zrcadlo jí v tom v knize také nastavuje empatický učitel Mathieu Louvet.

Na další knihu si museli Vaši čtenáři počkat dlouhých sedm let. V roce 2022 vyšel soubor tří detektivních příběhů ze staré Prahy nazvaný Suďte spravedlivě: Případy mistra Petra. Všechny případy propojují postavy pražského notáře Petra a jeho pomocníků, židovského písaře Jakuba a sluhy Vítka. Mají popisované případy a postavy reálný základ?
Případy bohužel příliš reálný základ nemají, protože skutečné středověké trestné činy bývají velmi přímočaré a samy o sobě by asi nepředstavovaly čtenářsky zajímavou detektivku. Vždy se snažím do knih vnést i střípky nějakých skutečných právních problémů či situací, ale v podstatě jde o kompromis mezi tím, co víme o středověkém trestním právu a skutečných případech, a tím, co dělá detektivku pro čtenáře poutavou. Shodná je například velmi významná role svědků při vyšetřování, ti byli pro středověké právo vždy zásadní. Naopak neobvyklá byla až vědecká pečlivost, s níž mistr Petr zachází s hmotnými důkazy. Mistr Petr má určitou předlohu v pražském notáři a písaři magistru Petrovi, nicméně o něm nevíme téměř žádné podrobnosti, kromě toho, že žil právě na přelomu 13. a 14. století v Praze. Vítek i Jakub jsou smyšlení stejně jako naprostá většina dalších postav v Suďte spravedlivě. V případě historických detektivek jsou podle mě smyšlené postavy docela výhodou, protože oproti reálným osobnostem dávají autorovi velkou volnost v tom, kam je pošle a jaké osudy jim nachystá.

Na knihu Suďte spravedlivě volně navazuje Vaše aktuální novinka Smrt u bílých panen: Případy mistra Petra. Kniha vyšla začátkem října, stejně jako ta předchozí v nakladatelství Brána (součást Euromedia Group) a jak její podtitul napovídá, setkáme se v ní opět se starými známými protagonisty. Mohla byste prosím Vaši novinku několika větami představit?
Smrt u bílých panen je spletitý detektivní případ, ve kterém nahlédneme do ženského kláštera u Svatého Havla, kde mistr Petr vyšetřuje záhadné úmrtí mladé řeholnice, a pak také do okolí Kutné Hory. Stejně jako v Suďte spravedlivě je příběh vyprávěn samotnými vyšetřujícími a jejich úhly pohledu se střídají, takže čtenář může odhalovat všechna tajemství po jejich boku a občas má před nimi i náskok. Zatímco Suďte spravedlivě se hodně soustředilo na městské prostředí, Smrt u bílých panen čtenáře zavede i mezi šlechtu a ke královskému dvoru. Knihu budeme křtít 27. listopadu od 18:00 v Městské knihovně v Praze na Ládví a všichni čtenáři a nadšenci do historie jsou na křest srdečně zváni.

Neměli bychom opomenout ani antologii Daleké království (vyšla v září letošního roku u nakladatelství Golden Dog). S celou řadou dalších autorů jste do ní vložili, do nového hávu oděné, klasické pohádky. Jaký způsobem k vytvoření tohoto sborníku vlastně došlo a jakou podobu v ní mají notoricky známé pohádkové příběhy?
Daleké království je antologie, ze které mám velkou radost, protože se podle mě opravdu povedla. Sešla se v ní zajímavá společnost známých autorek jako Vilma Kadlečková, Dagmar Digma Čechová nebo Julie Nováková, ale také několik nadaných nováčků. Každá ze 14 autorek si vybrala některou z tradičních pohádek a zpracovala ji do povídky v novém žánru. V knize tedy najdete třeba Čerta a Káču jako humornou fantasy, Tři oříšky pro Popelku jako současnou komedii, Kostěje Nesmrtelného jako velmi mrazivý thriller nebo třeba Krásku a zvíře jako sci-fi. Řada povídek má silné poselství či psychologický přesah, zároveň v knize najdete i spoustu humoru a hravosti. Navíc autorky doplnily své povídky i krátkými doslovy o jejich vztahu k těmto pohádkám, což mě bavilo číst stejně jako samotné povídky. Já jsem do sbírky přispěla historickou detektivkou na motivy Jabloňové panny a i tento případ vyšetřuje mistr Petr, i když o trochu mladší než v mých ostatních knihách.

Na závěr bych se rád zeptal na další směřování Vaší tvorby. Pracujete aktuálně na nové knize? Dočkají se čtenáři dalšího případu mistra Petra? Plánujete se věnovat také jiným než historickým tématům?
Mám rozpracováno pár případů mistra Petra, takže se s ním čtenáři ještě setkají. Chtěla bych se v nich vrátit ke kratšímu formátu jako v Suďte spravedlivě a prozkoumat zase nová místa naší země. Zároveň mě to trochu táhne do renesančních Benátek, které jsem zmiňovala, a k prozkoumání tehdejší kultury a politiky v úplně novém příběhu.

Měla byste, prosím, nějaký vzkaz pro své čtenáře a návštěvníky našich stránek?
Přála bych nám všem, aby nás nikdy neopustila touha objevovat, zkoumat nové úhly pohledu a vciťovat se do druhých. To je něco, co v nás knihy a příběhy obecně pěstují, a myslím, že to všichni potřebujeme.

Paní Riedová, moc Vám děkuji za příjemné a inspirativní popovídání i za poskytnuté fotografie. Ze srdce Vám přeji mnoho úspěchů v literárním i v osobním životě.
Děkuji.

Doporučení:

Share