„Jako matematik nebyl příliš pečlivý. Dopouštěl se spousty chyb, ale dělal je správně… Pokoušel jsem se ho napodobit, ale zjistil jsem, že je velmi těžké dělat dobré chyby.“

matematik Goro Šimura o svém příteli Jutakovi Tanijamovi

 

„Zkusme jednou nemít pravdu.“

Tristan Tzara

„Jak se to stalo?“

V pátek 19. července 2002 mělo v Schubertově divadle v Chicagu premiéru hudební dílo Movin‘ Out. Tento balet a současně muzikál byl plodem ambiciózní a také nepravděpodobné spolupráce mezi intelektuálně založenou a provokativní choreografkou Twylou Tharpovou a skladatelem Billym Joelem. Ten napsal řadu písní, z nichž některé patří k těm nejpopulárnějším a nejhezčím, jaké kdy vznikly. Movin‘ Out se mělo o tři měsíce později začít hrát na Broadwayi, ale vůbec se nepovedlo.

„Plné umrtvujících klišé a tak naivní, že to téměř uvádí do rozpaků,“ uzavřel list The Chicago Sun-Times. Noviny Chicago Tribune je označily za „bláznivě nevyrovnané“ a za „špatně pojatý, nadměrně hlučný tingl tangl“. Poznamenaly také, že zatímco jedna scéna byla „přinejmenším stejně hloupá jako cokoli v propagandistickém filmu o škodlivosti drog Reefer Madness“, další „nutila polovinu diváků v hledišti ptát se té druhé: „Tak co se vlastně stalo? Kdo to vlastně zemřel?“

Sůl do otevřené rány přidal navíc newyorský list Newsday, který porušil tradici a převzal jednu zvláště ostrou uměleckou kritiku z chicagského tisku. Obvykle platí tichá dohoda, že takováto představení se nejprve chvíli dávají v Bostonu, Chicagu nebo Philadelphii, aby se vychytaly všechny chyby, a newyorský tisk se drží stranou, dokud se nyní již nablýskaná a vypilovaná show neobjeví na samotné Broadwayi. Nikoli však v tomto případě: možná byly kritiky muzikálu Movin’ Out tak sžíravé a jméno Billyho Joela tak lákavé, že Newsday nedokázal odolat a jednu zveřejnil.

Celá ta hrůza přistála na klíně Twyly Tharpové. To ona přesvědčila Billyho Joela, aby jí svěřil své celoživotní dílo. Ona vymyslela celou věc, ona byla režisérkou a choreografkou toho díla, zatímco Joel se záměrně držel v pozadí. („Pokud se postavíte Twyle do cesty, zhynete!“ znělo jeho humorné vysvětlení.) Výroba show Moving’ Out stála osm milionů dolarů. Morálka účinkujících kvůli palbě kritiky v chicagském tisku klesla na nulu a newyorské listy čekaly, až tento divadelní propadák dorazí na Broadway.

O historii muzikálů se dá říct, že zná mnoho příkladů špatných děl, která nakonec ale skončila úspěchem, protože byl jejich scénář přepsán. V Římě na place byla legrace se původně (a neúspěšně) hrál bez brilantního zahajovacího čísla „Comedy Tonight“. Oklahoma! začínala jako vypískané představení Away We Go. Úkol, před kterým stála Tharpová, byl však monumentální. Člověk nemůže předělat muzikál určený pro Broadway, jako kdyby to byl jen obyčejný esej, který se přepíše na počítači – na to bylo příliš pozdě. Movin’ Out se stal nejen veřejným propadákem číslo jedna, ale poznamenal i osud desítek lidí, jejichž sebevědomí utrpělo velkou ránu a kteří se nyní museli obávat o svou kariéru. Tharpová měnila texty a vyškrtávala ze scénáře role, musela však také konejšit zraněné duše a snažit se pozvednout morálku. To vše se odehrávalo poté, co její pověst u ansámblu silně poškodilo fiasko v Chicagu. Zdrcený taneční soubor poznamenaný tímto neúspěchem musel navíc každý večer hrát před poloprázdným sálem show Movin’ Out v její původní podobě a každé ráno pak jít do studia a nacvičovat novou choreografii. Elizabeth Parkinsonová, jedna z hvězd muzikálu, jednou večer na jevišti Schubertova divadla jednoduše ztuhla, protože se jí pomíchala nová choreografie, kterou se učila ráno, se starými krokovými variacemi, které potřebovala zatančit večer. „Absolutně jsem nevěděla, jak dál,“ řekla.

O tři měsíce později se nový Movin‘ Out poprvé dával na Brodwayi a byl to triumf. Jeden newyorský kritik nazval toto představení „mihotavým obrazem jedné americké generace“, zatímco jiná kritička prohlásila, že „porozumět tomu, proč dva oddělené, rovnocenné soubory velkých tanečníků a rokových zpěváků přiměly fanoušky Billyho Joela k bláznivým ovacím … znamená pochopit rozsah úspěchu paní Tharpové“. Ostatní kritici psali, že show je „v jiné lize“ a že je to „obrovská pecka“. Movin‘ Out skutečně patří mezi senzace: podívejte se na to, jak soubor tančí na „Keeping the Faith“ a uvidíte muže a ženy, kteří se pohybují s takovou rychlostí, originalitou a grácií, že si nevěřícně protíráte oči.

Muzikál zakrátko získal dvě Tony Awards, z nichž jednu dostala Twyla Tharpová a druhou Billy Joel s aranžérem Stuartem Malinou. Obecně se má za to, že se jednalo o nejrychlejší přepracování broadwayské show za mnoho let. Michael Phillips, kritik listu The Chicago Tribune, jehož sžíravý článek o Movin‘ Out tak kontroverzně převzal Newsday, také tleskal, ale položil i otázku, která by nás všechny měla zajímat: „Jak se to stalo?“

„Postavit se situaci, do které se člověk dostal vlastní vinou“

Odpověď na ni částečně spočívá právě v instituci „venkovského“ představení, který v showbyznysu představuje ekvivalent pokusné dílny typu Skunk Works. Takto se vytvoří prostor pro experiment, v němž nezdary mohou být instruktivní a napravitelné. Jak píše Tharpová ve své knize The Creative Habit (Tvořivý návyk): „Nejlepší neúspěchy jsou ty, které se dějí jen v soukromí vaší místnosti bez toho, aby jim přihlíželi cizí lidé. Soukromé nezdary jsou úžasné.“11 Přesně tak: člověk se z nich může poučit, aniž by se dostal do finančních nesnází. Druhým nejlepším způsobem, jak si ušetřit velké problémy, je hrát před malým publikem. Jestliže má vaše nová show propadnout, tak je lepší, aby se to stalo mimo Broadway, protože získáte možnost s tím pak něco udělat, než s ní půjdete do velkých newyorských divadel.

Ochota neuspět je prvním základním krokem k využití myšlenek knihy Adaptujte se v každodenním životě. Twyla Tharpová si dává záležet, aby v soukromí každý den narážela jen na neúspěch. Vstává v 5.00 a začíná práci tanečními improvizacemi – sama nebo stále častěji s mladšími tanečníky, protože už je v pokročilém věku – a hledá, „vyškrabává“ nápady. Natočí tři hodiny improvizací a je ráda, když z nich vybere nějakou třiceti- vteřinovou kreaci, která se dá použít. „Choreograf hledá stejně jako jazzový muzikant, který volně improvizuje celou hodinu, aby našel pár zajímavých not, nějaký zajímavý pohyb … inspiraci může přinést kraťounká pohybová sekvence, někdy jsou to jen nanosekundy.“12 V dalším kroku Tharpová hledá, kdykoli je to možné, nějaké místo, kde by mohla poměrně bezpečně přestát případný nezdar: když přijde čas, aby představila veřejnosti svůj nový umělecký výtvor, nejde s ním hned na Broadwayi – pokud by ji tady kritika strhala, bylo by těžší se znovu postavit na nohy – protože počítá s možností, že její show nemusí být tak dobrá, jak si ona sama myslí.

I když se jedná o zcela odlišné prostředí, Tharpová se drží zásad Petra Palčinského: zaprvé, zkoušej nové věci, zadruhé, zkoušej je v takovém kontextu, aby se neúspěch dal zvládnout. Třetím a posledním zásadním krokem je, jak reagovat na nezdar, a Tharpová se dokázala vyhnout několika zvláštním vlastnostem lidského mozku, které nám často zabrání poučit se z vlastních chyb a stát se díky tomu úspěšnějšími.
Prvním z těchto špatných návyků je popírání. Z tohoto důvodu sir James Crosby vyhodil Paula Moorea místo toho, aby přijal jeho opodstatněnou kritiku poměrů v bance, proto Josif Stalin nařídil, aby byl Petr Palčinskij popraven za správnou analýzu velkých sovětských staveb, a proto Donald Rumsfeld zakázal generálovi Peteru Paceovi používat správné slovo „povstání“. Zdá se, že nejtěžší na světě je připustit chybu a zkusit ji pak napravit. Sama Twyla Tharpová pro to má dokonalé vysvětlení: „Vyžaduje to postavit se situaci, do které se člověk dostal vlastní vinou.“

Tharpové bylo v době, kdy Movin‘ Out v Chicagu propadl, šedesát jedna let, měla nezpochybnitelnou reputaci a za sebou spolupráci s každým, kdo něco znamenal: s Philipem Glassem, Davidem Byrnem, Milošem Formanem, Michailem Baryšniko- vem. Pro někoho jejího kalibru by bylo lehké odmítnout na místě názory kritiky, vyloučit jakékoli změny v choreografii muzikálu, promrhat peníze investorů, poškodit kariéru tanečníkům ze souboru a umřít s přesvědčením, že svět její mistrovské dílo nepochopil.

Proč má člověk k popírání tak přirozený sklon? Psychologové mají pro příčinu této tendence odborný název, který se stal tak známým, že ho znají i mnozí laici: jedná se o kognitivní disonanci. Tento stav popisuje situaci, kdy se mysl musí v jeden okamžik vyrovnat se dvěma zjevně protikladnými myšlenkami: v případě Tharpové kognitivní disonance říkala: „Jsem schopná, zkušená a respektovaná choreografka“ a „Můj poslední výtvor je samé klišé“. Tento fenomén byl poprvé objeven zhruba před padesáti lety při jednom geniálním laboratorním pokusu.14 Leon Festinger a James Carlsmith tehdy požádali účastníky svého experimentu, aby vykonali jeden nudný úkol – měli půl hodiny jednou rukou brát špulky z podnosu a po jeho vyprázdnění je tam zase vracet. Experimentátoři pak pod nějakou rozumně znějící záminkou nabídli třetině účastníků pokusu 1 dolar – to byla malá částka i v roce 1959, jednalo se zhruba o průměrnou hodinovou mzdu – aby řekli dalšímu subjektu (což byla ve skutečnosti herečka), jaká pro ně byla zábava rovnat půl hodiny špulky na platech. Další třetině subjektů nabídli už podstatnější částku ve výši 20 dolarů, představující průměrnou mzdu za zhruba dva a půl dne práce, aby udělali totéž. Zbývající třetina šla rovnou vyplňovat dotazník, v němž odpovídala na otázku, zda se jí rovnání špulek na plato zdálo zábavné, což museli nakonec udělat samozřejmě všichni účastníci pokusu.

Většina lidí řekla nijak překvapivě, že se jim to zábavné nezdálo. Existovala však velmi zvláštní výjimka: u studentů, kteří byli požádáni, aby ujistili onen cizí subjekt, že ta práce je hrozně zábavná, a kteří za to dostali jen dolar, existovala mnohem vyšší pravděpodobnost, že sdělí experimentátorům, že se velmi bavili.

 

Ukázka pochází z knihy Adaptujte se, kterou v listopadu 2013 vydalo nakladatelství Dokořán.

Celou ukázku si můžete přečíst zde.

Více informací o knize si můžete přečíst v článku Proč úspěchu vždy předcházejí nezdary?

Související knihy

Adaptujte se
Proč úspěchu vždy předcházejí nezdary

Harford, Tim

Dokořán, 2013