Na tyto otázky se snaží ve své nové knize Betonová iluze najít odpověď spisovatel, režisér, scénárista a dramaturg Václav Junek (*1950), který se ve svém volném čase zabývá středoevropskou historií. Podtitul jeho knihy zní Polemika o realitě jednoho velkého snu (Československé stálé opevnění z let 1935 – 1938, jeho cena, osud a smysl).

Ale abyste s někým mohli polemizovat, musíte mít v zásobě dostatek pravdivých informací o daném tématu, což se mi zdá, že autor nemá. Uvádí totiž mnohé polopravdy a nepravdivé informace. Za všechny mohu uvést několik příkladů: Maginotova linie ve Francii budována od roku 1930 (správně od roku 1928) – str. 18, naše objekty mají kulometné otočné a výsuvné věže (správně otočné, vysouvat se měly podle prvních projektů, z nichž sešlo) – str. 28, tvrz Bouda má podle něj jako nejsilnější výzbroj dvě 200 mm hlavně (správně 100 mm houfnice).

Autor se s těmito mylnými informacemi snaží rozebrat, zda měla výstavba opevnění vůbec nějaký smysl. Podle všeho se domnívá, že opevňování nemělo budoucnost již ve chvíli, kdy jej tehdejší politická reprezentace prosadila. Snaží se dokázat, že jedinou správnou variantou bylo posílení polní armády. Naprosto tak popírá původní myšlenku, s níž bylo opevnění, obzvláště to lehké, které podle něj má velmi nízkou bojovou hodnotu, budováno, a to vytvoření páteře obrany propojené zákopy obsazené polní armádou.

Václav Junek se zamýšlí nad vznikem fortifikačního šílenství v evropském prostoru, zpochybňuje jeho skutečnou funkčnost a poukazuje na jeho nízkou obrannou schopnost příklady z bojů o Finsko, Francii, Sovětský svaz a konečně z osvobozovacích bojů roku 1945, které se odehrály na Ostravsku. V posledním zmiňovaném příkladu se ale zapomněl zmínit, že naše opevnění v německých rukách zapříčinilo nezanedbatelné ztráty na straně Rudé armády. Ve svých úvahách si místy i protiřečí a polemizuje tak sám se sebou, třeba o tom, jestli bylo opevnění stavěno příliš blízko či daleko od hranic.

Celkový dojem z knihy kazí také neobratná stavba souvětí a velké množství tiskových chyb. Zřejmě vinou tiskařského šotka najdeme v knize tvze, vrze, schema, Nové Heřmínovy, ssebou, služně (místo službě) a mnohé další. Zařádil si i u popisků k četným fotografiím, kde zpřeházel písmenka (tvrz Stechleberg namísto Stachelberg), či úplně přečísloval objekty.

Pan Junek má zřejmě problémy i s převodem jednotek, když uvádí, že se spotřebovaly kilometry krychlové železobetonu, přitom se neprostavěla ani tisícina tohoto množství.

Z výše uvedeného vyplývá, že nejde o skutečnou polemiku na téma opevnění, ale o jednostranný názor, který není vždy podložený pravdivými fakty. S autorem však musím souhlasit, když tvrdí, že v roce 1938 bylo velké množství objektů lehkého opevnění bohužel nedokončeno či nevyzbrojeno, což by prakticky znemožňovalo obranu. Kladnou stránkou publikace je hojné užití zajímavých dobových fotografií.

Pokud ale stojíte o víc než jen o pěkné černobílé obrázky a věrohodné vylíčení kritických zářijových dnů, pak radím pořídit si raději jinou knihu o opevnění. Betonovou iluzi z nakladatelství Olympia nedoporučuji příznivcům opevnění a znalcům historie. Vyhnou-li se jí, ušetří si rozčarování z na první pohled příjemně graficky zpracované publikace.

Foto: archiv autorky

Související knihy

Junek, Václav

Olympia, 2013