Lee Harrisová – Vražda o narozeninách

KAPITOLA 1

Probudím se s jeho jménem na rtech.

Will.

Ještě než otevřu oči, znovu jej spatřím, jak se hroutí k zemi. Mrtvý.

Mou vinou.

Tobias se ke mně sehne a stiskne mi levé rameno. Vlak kodrcá přes pražce a Marcus, Peter a Caleb už stojí u dveří. Zhluboka se nadechnu a zadržím dech ve snaze uvolnit tlak, který mi svírá hruď. Před hodinou mi nic z toho, co se stalo, nepřipadalo skutečné. Teď už mi to skutečné připadá. Vydechnu, ale tlak na prsou nepovolí.

„Tris, jdeme,“ řekne Tobias a vyhledá můj pohled. „Musíme seskočit.“

Je moc velká tma, než abych viděla, kde jsme, ale když se chystáme vlak opustit, musíme být blízko oplocení. Tobias mi pomůže zvednout se na nohy a dovede mě k otevřeným dveřím. Ostatní jeden po druhém seskakují: nejdřív Peter, po něm Marcus a potom Caleb. Chytím se Tobiase. Ve dveřích nás ovane vítr, jako nevidi­telná ruka, která nás chce zatlačit zpátky do bezpečí. Vrhneme se do tmy a tvrdě doskočíme. Náraz rozjitří ránu v mém pro­střeleném rameni. Kousnu se do rtu, abych nevykřikla. Snažím se zjistit, kde je Caleb.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se, když uvidím, jak sedí opodál na trávě a tře si koleno.

Přikývne. Popotáhne, jako by zadržoval pláč. Musím se odvrátit.

Dopadli jsme do trávy u oplocení. Jen několik metrů odsud je stará cesta, po které vozí Mírumilovní do města zásoby, a brána, kterou vjíž­dějí dovnitř. Ta je teď zavřená a drží nás v pasti. Nad námi se tyčí plot, který je příliš vysoký a poddajný, než aby se dal přelézt, a příliš robustní, než aby se dal strhnout.

„Tady má mít Neohroženost své hlídky,“ poznamená Marcus. „Jak to, že nikoho nevidím?“

„Nejspíš byli taky pod vlivem simulace,“ řekne Tobias, „a teď jsou…“ Odmlčí se. „Bůhvíkde a dělají bůhvíco.“

Simulaci jsme sice zastavili – harddisk v zadní kapse mi nedá zapome­nout – ale co se dělo potom? Co se stalo s našimi přáteli, blízkými, vůdci a frakcemi? To teď nezjistíme. Tobias přistoupí k malé plechové skříňce napravo od brány a otevře ji. Spatříme numerickou klávesnici.

„Doufejme, že Sečtělé nenapadlo kód změnit,“ prohodí Tobias a na­mačká číselnou kombinaci. Po osmém stisku se brána otevře.

„Jak jsi to uhodl?“ zeptá se Caleb rozrušeně.

„Dělal jsem v dozorně. Měl jsem na starosti bezpečnostní systémy. Kódy jsme měnili jenom dvakrát do roka,“ vysvětlí Tobias.

„Tak to máme štěstí,“ odtuší Caleb a ostražitě si Tobiase přeměří.

„Žádný štěstí,“ namítne Tobias. „Dělal jsem tam záměrně. Chtěl jsem si být jistej, že se odsud vždycky dostanu ven.“

Zachvěju se. Jak to řekl – jako by si myslel, že jsme tady chycení v pas­ti. Nikdy jsem o tom takhle neuvažovala. Připadám si pošetile.

Naše skupinka se dá do kroku. Peter si objímá zakrvácenou paži – paži, do které jsem ho střelila. Marcus drží Petera za rameno a podpírá ho. Caleb si co chvíli otírá tváře a já vím, že brečí, ale nevím, jak ho mám utěšit nebo proč sama nepláču.Raději jdu dopředu. Tobias kráčí tiše vedle mě, a ačkoli se ho nedotý­kám, jako bych se o něj opírala.

+++

Záblesky světla jsou prvním znamením, že se blížíme k centrále Mírumi­lovných. Ze světélkujících bodů se stávají světelné čtverce, které se mění v rozsvícená okna, a ta ve shluk několika budov ze dřeva a skla.

Nejdřív ale musíme projít sadem. Pod nohama ucítím měkkou půdu. Větve nad mou hlavou se proplétají do zeleného podloubí. Mezi listy visí tmavé, zralé plody, které jako by se měly každým okamžikem utrhnout pod vlastní tíhou. Ucítím sladce čpavou vůni hnijících jablek, která se mísí s vůní mokré hlíny.

Na konci sadu se Marcus od Petera odpojí a ujme se velení. „Vím, kam jít,“ řekne.

Provede nás kolem první budovy k druhé nalevo. Až na skleníky jsou všechny budovy postavené z tmavého, neopracovaného dřeva. Otevřeným oknem k nám dolehne smích. Kontrast mezi smíchem a kamenným ti­chem v mém nitru mě rozdráždí.

Marcus otevře jedny z dveří. Jinde by mě nedostatek bezpečnostních opatření zarazil, ale ne tady, v Mírumilovnosti. Hranice mezi důvěrou a pošetilostí se tu často stírá.

Jediným zvukem v celé budově jsou naše vrzající podrážky. Ani Caleba už neslyším brečet, ale i předtím vzlykal potichu.

Marcus se zastaví před místností s otevřenými dveřmi, ve které sedí mluvčí Mírumilovných Johanna Reyesová a dívá se z okna. Vím, že je to ona, protože na její tvář může jen těžko někdo zapomenout, ať už ji viděl jednou, nebo tisíckrát. Od pravého obočí se jí až ke rtu táhne silná jizva, kvůli které na jedno oko téměř nevidí a šišlá. Slyšela jsem ji mluvit jen jed­nou, ale to člověku utkví. Byla by krásná, nebýt té jizvy.

„Díkybohu,“ řekne, když spatří Marcuse. S otevřenou náručí mu jde vstříc. Místo objetí mu však jen krátce stiskne rameno, jako by pamato­vala na odpor k fyzickému kontaktu, který mezi Odevzdanými převládá.

„Ostatní sem od vás dorazili už před několika hodinami. Nevěděli, jestli se to podaří i vám,“ vysvětluje Johanna. Naráží na skupinku, která se s mým otcem a Marcusem skrývala před vojáky. Ani mě nenapadlo dě­lat si o ně starosti.

Podívá se Marcusovi přes rameno – nejdřív na Tobiase a Caleba, pak na mě a nakonec na Petera.

„Bože,“ unikne jí ze rtů při pohledu na Peterovu zakrvácenou košili. „Pošlu pro doktora. Na dnešní noc vám všem zařídím povolení k pobytu, ale na konečném řešení této situace se bude muset zítra usnést naše frakce společně. A –“ zabloudí pohledem ke mně a k Tobiasovi – „jak asi tušíte, na nikoho z Neohroženosti se moc přívětivě tvářit nebudou. Pochopitelně vás musím požádat, abyste odevzdali jakékoli zbraně, které máte u sebe.“

Jak ví, že jsem Neohrožená? bleskne mi hlavou. Pořád mám na sobě šedé tričko. Tátovo.

Vtom ke mně zavane jeho vůně, směsice mýdla a potu, a najednou jí mám plný nos, plnou hlavu. Zatnu ruce, až se mi nehty zaryjí do dlaní. Tady ne. Tady ne.

Tobias předá Johanně zbraň, ale když si sáhnu za záda, abych i já ode­vzdala svou utajenou pistoli, chytí mě za ruku a odvede ji jiným směrem. Pak si se mnou proplete prsty, aby to nebylo nápadné.

Vím, že to je prozíravé, nechat si aspoň jednu. Ale ulevilo by se mi, kdybych se jí mohla zbavit.

„Jmenuji se Johanna Reyesová,“ představí se a podá nám ruku, jak je zvykem u Neohrožených. Její citlivý přístup k tradicím jednotlivých frak­cí mě ohromuje. Vždycky zapomenu, jak jsou všichni z Mírumilovnosti ohleduplní, dokud mi někdo podobným způsobem nevrátí paměť.

„Tohle je T –“ začne Marcus, ale Tobias mu skočí do řeči.

„Já jsem Čtyřka,“ řekne. „A tohle je Tris, Caleb a Peter.“

Jméno „Tobias“ jsem před pár dny znala pouze já; Tobias mi věnoval kousek sebe. Tady, na cizí půdě, si opět připomenu, proč se své jméno roz­hodl před celým světem skrýt. Protože ho poutá s Marcusem.

„Vítejte na naší základně.“ Johanna na mě upře pohled a křivě se usmě­je. „Pojďte, musíte si odpočinout.“

+++

Necháme se opečovávat. Zdravotní sestra mi podá balzám – vyvinutý v Sečtělosti pro rychlejší hojení ran – kterým si mám namazat rameno. Pak odvede Petera k ošetření do nemocnice. Johanna nás zavede do jídel­ny, kde se shledáme s několika lidmi, kteří se s Calebem a mým otcem ukrývali v suterénu bezpečného domu. Je mezi nimi i Susan a několik na­šich bývalých sousedů. Po celé délce místnosti se táhnou řady dřevěných stolů. Přivítají se s námi – zvláště s Marcusem – a neskrývají dojetí.

Přimknu se k Tobiasovi. Členové frakce, do níž patřili i mí rodiče, je­jich životy, slzy – to vše na mě tíživě dolehne.

Jeden z nich mi strčí pod nos šálek s kouřícím nápojem. „Vypij to. I tobě to pomůže usnout. Beze snů.“

Nápoj má růžovočervenou barvu, připomíná jahody. Popadnu hrnek a několika nepřerušovanými doušky jej vyprázdním. V příštích vteřinách mám opět na chvíli pocit, že mě něco teplého zevnitř naplňuje. A s po­sledními kapkami ucítím, jak se začínám uvolňovat. Někdo mě provede chodbou k pokoji, ve kterém je jedna postel. Nic víc si nepamatuju.

1

Eddie školku miluje. První rok tam chodil jenom v úte­rý a ve čtvrtek. Letos jsem ho zapsala na pondělky, stře­dy a pátky dopoledne. Jak se ukázalo, tento rozvrh mi naprosto vyhovuje, protože jsem udělala ve svém životě jednu velikou změnu.

V podstatě po celou dobu od chvíle, kdy jsem odešla z kláštera svatého Štěpána, poté co jsem byla zbavena řeholního slibu a nastěhovala se do domu v Oakwoo-du, který jsem zdědila po tetě Meg, jsem vedla na míst­ní fakultě semináře poezie. Někdy v průběhu loňského roku jsem však dospěla k názoru, že by mým studentům i mně samotné možná prospělo, kdybych začala vyučo­vat něco nového. Vedení fakulty mi ochotně vyšlo vstříc a umožnilo mi otevřít kurz Ženy spisovatelky ve světové detektivní literatuře. Byla jsem přesvědčená, že toto téma je pro mě jako ušité, protože jsem během posledních let úspěšně vyřešila několik vražd.

Nejlepší na celé věci ovšem bylo, že jsem mohla strá­vit celé léto četbou těch nejbáječnějších knih a přitom si namlouvat, že to není zábava, ale seriózní práce, při­čemž jsem tomu samozřejmě ani na okamžik nevěři­la. Do konce srpna jsem hravě zpracovala studijní plán a hned po Dni práce jsem celá natěšená kurz zahájila. První seminář připadl na středu dopoledne, tedy stejný den, kdy chodí Eddie do školky, takže změny v obou na­šich rozvrzích do sebe nádherně zapadly.

Ve školce se Eddie seznámil s novými kamarády, kte­ří bydleli kousek dál od našeho domu. Na konci září dostal od jednoho chlapce pozvání na párty, kde oslaví své čtvrté narozeniny. Vyrazili jsme spolu do hračkářství, což asi nebyl právě nejšťastnější nápad, který se mi kdy zrodil v hlavě, a koupili jeho kamarádovi hračku, o níž jsem si jistá, že by ji chtěl i Eddie. V duchu jsem si to poznamenala, abych nezapomněla, protože jeho naroze­niny nás čekají později na podzim.

Oslava se konala jednoho středečního odpoledne, což mi vyhovovalo. S vyučováním jsem skončila před obě­dem a ve čtyři hodiny jsme se mohli vydat autem k domu Ryana Damona. Ryanova maminka připravila úžasný program spojený s grilováním pro děti i jejich matky. Děti si nasadily legrační kloboučky a pouťovými frkač-kami a praskačkami nadělaly tolik rámusu, že to všem přítomným, kterým bylo víc než čtyři roky, přivodilo mi­nimálně třeštění hlavy. Ale bylo jim přáno, všechny si na­plno užívaly zábavy, dováděly u spousty her a mezitím se ládovaly párky v rohlíku, hamburgery a bramborovými hranolky, zatímco my starší jsme byly pohoštěny šťavna­tými hovězími steaky. Když jsem si na těch fantastických pokrmech pochutnávala, měla jsem pocit, že dárek by si spíš zasloužila Ryanova matka.

Zlatým hřebem celé hostiny byl obrovský narozeni­nový dort ozdobený modrými růžemi se zelenými líst­ky a spoustou máslového krému. Všechny malé tvářičky byly během několika minut ulepené od šlehačky a bílé­ho krému a nikomu se nechtělo domů. Na této příjem­né sešlosti bylo cosi krásného a nostalgického zároveň, uvědomovala jsem si, že tato posezení venku na terase za ospalých podzimních podvečerů, dýchání zdravého čerstvého vzduchu a radost z krásného počasí babího léta brzy skončí. Venku se citelně ochladí, odpoledne se začne rychle stmívat, listí, které stále zahaluje koruny stromů, opadá. Konečně se několik z nás zvedlo a pus­tilo se do uklízení zbytků jídla a dalších odpadků. Pak jsme zpacifi kovaly naše rozdováděné ratolesti a vyrazily na cestu domů.

„Mám Ryana rád,“ svěřil se mi Eddie, když jsem ho poutala do dětské sedačky.

„Jeho maminka je také velice milá,“ dodala jsem a v du­chu jsem oceňovala spoustu práce, kterou musela při pří­pravě takové akce vynaložit.

„Ten dort byl moc dobrý.“

„No, za dva měsíce máš narozeniny ty, tak se pokusí­me sehnat podobný i pro tebe.“

„A párky v rohlíku.“

„Ale už nebudeme moct sedět venku, miláčku. V té době už bude příliš chladno. Vymyslíme něco jiného. A docela určitě pozveme Ryana.“

„O. K.“

Když jsme dorazili domů, Jack už na nás čekal. Můj manžel patří mezi ty muže, které můžete bez obav ne­chat doma samotné, aniž byste jim musely předem při­pravit večeři, a můžete si být jisté, že hladem rozhod­ně trpět nebude. Je mnohem lepší kuchař než já a bez problémů si uvaří. Eddie mu okamžitě začal vzrušeně vyprávět o každé dobrotě, kterou ochutnal, a o všech hrách, které s dětmi hrál. Když ho soustavné brebentění totálně vyčerpalo, odvedla jsem ho nahoru, kde jsem ho nejprve nasměrovala do koupelny a ve vaně celého vy­drhla, a pak jsem ho hned uložila do postele.

Jack zrovna vařil kávu, když jsem se vrátila do kuchy­ně. Posadili jsme se a těšili se na tichý, ničím nerušený večer, když se z dětského pokoje ozval pláč. To byl začá­tek nejhorší noci mého života.

Nebudu zacházet do detailů. Řeknu jen tolik, že Eddiemu se udělalo špatně od žaludku a příčinou bylo se vší pravděpodobností něco, co snědl na oslavě. Proto­že takhle zle mu nikdy nebylo, byla jsem z toho dost vystrašená. Okamžitě jsme se rozhodli nic neriskovat a odvézt ho na pohotovost, což bylo pro mě poprvé, a já doufám, že žádné podruhé už nikdy nezažiju. Rychle jsme ho zabalili do přikrývky, popadli lavor a vystřeli­li z domu.

Jakmile jsme vstoupili do vestibulu nemocnice, Jack nesl v náručí dítě, které zjevně nebylo v dobrém sta­vu, uslyšela jsem, jak žena za přijímacím pultem říká: „Máme tady dalšího.“

Okamžitě se nám začali věnovat lidé, kteří jednali rychle, efektivně a naprosto profesionálně. Vzali si od Jacka Eddieho, který jenom tiše poplakával, pravděpo­dobně proto, že už neměl tolik sil, aby dokázal vydat hlasitější zvuk, odvezli ho do místnosti, kde ho položi­li na ambulantní lehátko a bez prodlení začali s vyšet­řením. To u něho vyvolalo poněkud hlasitější nářek, ale Jack i já jsme stáli hned vedle a snažili se Eddieho uko­nejšit. Drželi jsme ho za ruku a tiše na něho mluvili. Byl téměř zázrak, že jsem dokázala navenek vystupovat takto klidně a povzbudivě. Mou mysl nyní zaměstnáva­ly pouze dva termíny z medicíny – E. coli a salmonela – a vyvolávaly ve mně stav absolutní hrůzy.

Jack začal klást lékařům otázky, protože oba dva jsme se k lůžku nevešli, abychom Eddieho utěšovali. Ukáza­lo se, že náš syn byl v pořadí už třetím případem s ob­dobnými příznaky, který se na pohotovosti objevil, a po­kud vezmeme v úvahu počet dětí na večírku, bylo možné očekávat další. Na nevolnost si nestěžoval nikdo z do­spělých. Tedy aspoň prozatím.

Řekla jsem, že pro matky byly připraveny steaky, za­tímco děti měly k jídlu něco jiného.

„Líbilo se ti na oslavě, Eddie?“ zeptal se ho lékař s úsměvem.

Eddie přestal plakat a překvapeně zamrkal. Pak od­pověděl: „Ano,“ a popotáhl.

„Co jsi tam jedl?“

„Párek v rohlíku.“

„To je všechno?“

„Hamburger.“ Vyjekl bolestí, když mu injekční jehla pronikla pod kůži.

„Jsi šikovný,“ pochválil ho doktor. „A taky hodně sta­tečný kluk, víš to?“

Eddie přikývl a nesměle se usmál.

„Takže to je opravdu všechno, co jsi jedl? Párek v roh­líku a hamburger? Vsadil bych se, že jsi měl ještě zmrz­linu a dort.“

„Hm.“

„Ještě něco?“

„Bramborový salát a hranolky.“

„Bramborový salát. Podívejme, to zní jako výborná bašta. Škoda, že jsem na té oslavě nemohl být.“

Tak teď vám nevěřím, pane doktore, pomyslela jsem si, ale přitom jsem obdivovala jeho schopnost, jak doká­že hbitě pracovat a současně zaměstnat pacientovu po­zornost. „Na stole byl ještě zelný salát,“ vzpomněla jsem si. „Mám starost, aby to nebyla E. coli.“

„Nemyslíme si, že se jedná o E. coli,“ opáčil doktor. „Ale ať už to onemocnění způsobilo cokoli, bylo to něco, co snědly jenom děti, ale jejich matky ne. Takže to vidím buď na hranolky, nebo na hamburgery.“

„Mluvili jste s tou paní, která oslavu připravovala?“ zeptal se Jack.

„S paní Damonovou? Ano. Právě teď ji zpovídá jeden z našich lidí a na pomoc určitě přizveme i odborníka z ministerstva zdravotnictví. Můžu vám zaručit, že zdroj nákazy odhalíme, ale dnes večer to asi nebude.“ Zvedl hlavu a podíval se na mě. „Možná byste si měla sednout, paní Brooksová. Upřímně řečeno, vypadáte skoro hůř než váš syn, a já si opravdu nepřeju dalšího pacienta.“

Pokusila jsem se o úsměv, ale měl pravdu. Strach ze mě vysál všechnu sílu, cítila jsem se vyčerpaná. Když mi Jack přisunul židli, vděčně jsem se na ni posadila.

* * *

Knihu Vražda o narozeninách vydalo nakladatelství Motto

Související knihy

Harrisová, Lee

Motto, 2012