Rozhovor: Jana Jašová | Klub knihomolů

„Díky, že čtením děláte svět přívětivější,“ vzkazuje Jana Jašová

23.7.2026 Roman Míka Bez komentáře

Na začátku června jsem požádal o rozhovor jednu z našich nejúspěšnějších autorek detektivního žánru Janu Jašovou. Na mé otázky ochotně odpovídala s vtipem a nadhledem sobě vlastním.

Jana Jašová vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Dlouhá léta se zabývala překládáním beletrie z angličtiny. Za překlad románu Michelle Paverové Zrádce přísahy byla v roce 2010 oceněna Zlatou stuhu. V současné době se věnuje především vlastní literární tvorbě. Je autorkou celé řady úspěšných thrillerů a za román Krutý měsíc získala v roce 2024 cenu Magnesia Litera v kategorii Detektivka roku.

Paní Jašová, první otázka je možná velmi obligátní. Mohla byste nám prosím přiblížit Vaše první pokusy o tvůrčí psaní? Co Vás k němu vlastně nasměrovalo?
Nasměrovala mě určitě četba, začala jsem psát v podstatě hned, jak jsem se naučila číst, což bylo ještě před nástupem do první třídy, takže takovými podružnostmi jako pravopisem jsem se nezdržovala. Tehdy jsem psala pohádky, kde s draky bojovaly princezny a víly dávaly zbloudilcům pár facek, takže jsem předběhla tak o půl století módu feministických fantasy. Později v pubertě jsem psala detektivky z Ameriky, které kolovaly po třídě a už se ke mně nikdy nevrátily. No a tím prvním opravdovým smočením v literatuře byly romance, které jsem psala mezi dvacítkou a třicítkou. Vyšly na přelomu devadesátých a nultých let a podle vyúčtování z nakladatelství si je zřejmě koupila jen naše rodina.

Takže kořeny Vaší úspěšné detektivní tvorby sahají až do puberty. Jaké jste vlastně byla dítě – zapadala jste spíše mezi takzvané šprty, nebo živější darebáky? Patřila jste k náruživým čtenářům? Které knížky nejvíce ovlivnily Vaše dětství a dospívání?
Jako dítě jsem byla introvert, co si pořád pod lavicí čte, a předměty, které mě nebavily, jsem totálně vypouštěla. Ke značné nevoli své matky učitelky, která by dala přednost tomu, abych měla samé jedničky. Jako začínající čtenářka jsem milovala Lindgrenovou, z ní jsem přesedlala na mayovky a verneovky. Nejvíc mě v dětství ovlivnili Tři mušketýři, všechny díly jsem přečetla tolikrát, že to ani nespočítám. Na druhém stupni základky už jsem začala číst detektivky, a tam se pro mě stal zjevením Sébastian Japrisot. Past na Popelku, Dáma v autě, Vražedné léto… tyhle noir thrillery mě úplně uchvátily a říkala jsem si, že bych někdy chtěla napsat něco takového.

Jak jste již zmínila, Vašimi prvními oficiálnímí literárními počiny byly romance. Přiznávám, že si Vás nedovedu příliš představit jako autorku tohoto žánru. Co Vás tehdy vedlo k jejich psaní?
Sama to už s odstupem let taky nechápu, ale byla jsem mladá, zamilovaná a nějak to souznělo s tím, co jsem prožívala. Asi jsem i chtěla zkusit, jestli to dokážu literárně uchopit líp než tehdejší populární ikony žánru jako Danielle Steelová nebo Barbara Cartlandová, ale nepovedlo se. Jsem ale přesvědčená, že kdybych tehdy začala rovnou se žánrem, který píšu dneska, byly by to stejné propadáky jako moje romance. Tenkrát byla detektivka čtení pro důchodce na lavičku do parku, maximálně tak na lehátko na pláž. Tenhle žánr začal být sexy až po roce 2005 díky Larssonově trilogii Milénium.

Takže jste s psaním detektivek začala až po roce 2005? Mezi obdobím ukončení romantického psaní v devadesátkách a zahájením toho detektivně-thrillerového jste tedy měla tvůrčí pauzu?
„Tvůrčí“ pauzu mi nadiktovala ekonomická nouze, kdy jsem musela sama živit dvě děti a hypotéku. Přes den jsem pracovala v nakladatelství a po nocích překládala, na nic víc už nebyla kapacita. První detektivku jsem začala psát, když i mladší dcera nastoupila na vysokou a já měla konečně volné ruce dělat něco svého. Neměla jsem vlastně žádné jiné ambice než dělat něco tvůrčího, co mě bude bavit, dlouho jsem si ani nebyla jistá, jestli budu mít odvahu nabídnout rukopis k vydání.

Jak byste své detektivky a thrillery sama charakterizovala?
Nejsem dost systematická a pečlivá, abych dokázala napsat klasickou procedurální detektivku, a navíc mě vždycky víc zajímaly emoce, pohnutky, psychologie postav než nabírání vzorků tkání a forenzní analýzy. Takže se pokouším o žánr mystery, tedy detektivky, kde detektivové a vyšetřovací postupy hrají jen velmi okrajovou roli a hybateli děje jsou aktéři zločinů, ať už oběti, pachatelé nebo svědci. Tyhle věci píší třeba Gillian Flynnová, Paula Hawkins nebo Harlan Coben. A sice „nikdy neříkej nikdy“, ale myslím si, že nikdy nezačnu psát sérii se stejnými postavami, protože mě na celém procesu nejvíc baví budovat si pokaždé úplně nový fikční svět.

Možná i proto jsou Vaše knihy tak úspěšné. V roce 2024 jste za thriller Krutý měsíc získala cenu Magnesia Litera v kategorii Detektivka roku. Co pro Vás toto ocenění znamená?
Díky téhle ceně jsem si začala trochu víc věřit, i když syndrom vetřelce mě neopustí asi nikdy, a když mě někde na besedě titulují „paní spisovatelka“, začnu se rozhlížet, o kom že to mluví. Určitě mi Litera za detektivku hodně pomohla dostat moje knížky ke čtenářům, a za to jsem moc vděčná. Na druhou stranu vás tahle cena zviditelní i u těch, kteří moje knížky nečtou, ale stejně cítí potřebu mě jako autorku hodnotit. To už moc příjemné není, ale je to ta pověstná druhá strana mince. A taky je laťka s každou novou knížkou už nastavená výš, než když jsem byla „no name“ a nikdo ode mě nic nečekal.

Čím si vysvětlujete, že se v posledních letech na literárním poli prosazuje tak výrazným způsobem tolik ženských autorek? Nemohu se zbavit dojmu, že v úspěšnosti i v kvalitě téměř „válcují“ své mužské kolegy. V čem podle Vás spočívají hlavní rozdíly mezi mužským a ženským pojetím tvorby? Nemám vůbec na mysli jen detektivní žánr.
Podle mě je to logický vývoj. Mezi absolventy vysokých škol je dnes většina žen, ženy v drtivé většině víc čtou, takže se zákonitě musí i výrazněji prosazovat jako autorky. Obecně by se asi dalo říct, že spisovatelky mívají výraznější empatii se svými postavami, takže jejich tvorba usiluje o hlubší psychologický ponor, spisovatelé jsou zase analytičtější a víc si pohrávají s formou sdělení – ale rovnou mě napadá spousta příkladů, které tohle zobecňování vyvracejí. Takže genderové dělení nemám moc ráda, stejně jako dělení na žánrovou a uměleckou literaturu. V každém žánru se najdou vynikající díla a spousta pokusů o umění končí neumětelsky.

S tím naprosto souhlasím. Mohla byste nám prosím alespoň ve stručnosti představit Vaše knihy? Kde hledáte inspiraci? Je některá napsaná podle skutečných událostí? Vkládáte do nich i autobiografické prvky?
Pokud zůstanu u thrillerů, tak první se jmenoval Znič to jméno, následovaly Krutý měsíc, Dravé zvěři napospas a zatím poslední je Zapalte hranici. V tom prvním se Klára po letech v zahraničí vrací do rodného městečka uspořádat otcův pohřeb a ocitá se uprostřed lidí, kteří mají nejrůznější důvody ji nenávidět, a někdo z nich se ji snaží zabít. Krutý měsíc se odehrává za nejtvrdších covidových opatření v odlehlé vesnici v Lužických horách, kde se Tamara probere z kocoviny s rukama od krve a vůbec netuší, co se stalo a kam se poděl její čtrnáctiletý syn. Zuzana z Dravé zvěři napospas se zase přihlásí na Tinder a brzy poté se v jejím životě objeví stalker, který ji bombarduje zvrácenými vyznáními lásky, sleduje ji na každém kroku a s blížícími se Vánocemi je čím dál urputnější, protože si vzal do hlavy, že Štědrý večer oslaví spolu. Zapalte hranici je příběhem Anety, kterou pronásleduje pocit viny za tragédii v útlém mládí, a teď i vyděrač, který se o jejím provinění dozvěděl a nechává si platit za mlčení. Během filipojakubské noci a pálení čarodějnic tak vyšlehnou plameny hranice i dávné nenávisti. – Podle skutečných událostí není žádná z nich, ale inspirací mi jsou střípky vyslechnutých i přečtených informací, které si skládám k sobě a domýšlím dál. Autobiografické prvky by se našly v každé z nich, třeba v Železných horách, kde se odehrává poslední kniha, jsem se narodila a prožila dětství.

Teď zákonitě musí následovat otázka, na co nového od Vás se mohou čtenáři v nejbližší době těšit a na čem právě pracujete?
Mám pocit, že kdykoli mluvím o tom, co píšu, dojde během tvůrčího procesu k tak výrazným změnám, že aktuální podoba textu zpětně vůbec neodpovídá původnímu záměru. Tak radši jen obecně: bude to zase detektivka bez detektivů, s ženskou hrdinkou/vypravěčkou a tématem domácího násilí a krádeže identity, a měla by vyjít v příštím roce znovu v nakladatelství Motto.

Vaše detektivní příběhy si svými napínavými dějovými liniemi, brilantním vykreslením mentalit a jednáním jejich protagonistů i zasazením do ryze českého prostředí přímo říkají o filmové či televizní zpracování. Dostala jste už nabídku na zpracování scénáře podle některé z Vašich knih?
Zatím se rýsuje zfilmování Krutého měsíce jako televizní minisérie, ale projekt je ještě v plenkách. Já sice detektivní seriály na Netflixu sleduju moc ráda, ale jinak nejsem moc vizuální typ, takže do toho odborníkům nijak mluvit nehodlám – a na výsledek se samozřejmě těším. A jsem nadšená z audioknih, které podle všech mých thrillerů vznikly, všechny je načetly skvělé herečky a dodaly jim tím další rozměr.

Plánujete se do budoucna věnovat i jiným žánrům, nebo se budete držet výhradně toho detektivního, v němž patříte k naší naprosté špičce? Máte nějaké zkušenosti s tvorbou pro děti?
Děkuju za milá slova. Zatím mám ještě pořád dost nápadů na detektivky, které bych ráda zpracovala, a hlavně mě to pořád baví, takže zatím se na „emigraci“ k jiným žánrům nechystám, ale nevylučuju, že si v budoucnu zkusím i něco jiného. Možná se vrátím k dětským knížkám, zatím mám na svědomí dvě, Psí dny (v roce 2021 oceněna Zlatou stuhou, poznamenal autor rozhovoru) a jejich volné pokračování Psí dečky.

Paní Jašová, moc Vám děkuji za příjemné popovídání i poskytnuté fotografie. Chtěla byste něco vzkázat našim knihomolům i všem ostatním čtenářům?
Kdybych měla něco vzkázat čtenářům, tak především obrovské poděkování. Díky, že i v dnešní době, době digitálních médií, sociálních sítí, streamovacích služeb a stovek jiných snadnějších možností, jak trávit volný čas, věnujete ten svůj knížkám. Díky, že čtením děláte svět přívětivějším, empatičtějším a pestřejším. Díky, že máme pro koho psát.

Na úplný závěr si dovolím popřát Vám pevné zdraví, hodně štěstí a úspěchů v osobním i tvůrčím životě. V neposlední řadě také mnoho spokojených čtenářů a trvalou přízeň literárních múz.

Doporučení:

Share