Všude dobře, doma nejlíp, proto padlo rozhodnutí navštívit kromě hlavní dovolené ještě tři pro nás lákavé a zajímavé lokality u nás v Česku, po kterých už následoval jen dlouhý, asi sedmihodinový let.

Všudypřítomné heslo kapverdských ostrovů „No stres“ se nám jevilo v této uspěchané době jako balzám na duši a pocuchané nervy, takže volba byla jasná…

Mám-li srovnávat nesrovnatelné, Krumlov nás okouzlil úchvatnou, téměř pohádkovou atmosférou i architekturou. Malebné domečky nasázené kolem řeky jako kvítí, nádherná procházka v zahradách krumlovského zámku s otočným hledištěm a milými, vstřícnými lidmi na každém kroku, s voňavými polštáři v útulném hotýlku s květinovým jménem i výzdobou a příjemným posezením v restauraci u řeky, s hořícími plynovými lampami, které dokreslovaly tajemnou, téměř starodávnou atmosféru tohoto místa.

I náměstíčko v Hošticích nás vtáhlo do jakéhosi příjemného, až krystalicky čistého klidu. Malý kostelík obehnaný hřbitovem, na kterém spí svůj věčný sen mnozí z těch, kteří nás ještě stále baví na televizních obrazovkách, dům s jelenem a zámeček, který se mezitím oblékl do nového hávu. Jedinými hrdými obyvateli, již se nebáli vyjádřit hlasitě svůj názor na naši přítomnost, byly perličky a slepice, které se pyšně procházely za plotem zámecké zahrady.
Dva místní občané, již se zřejmě nedopatřením ukázali na zápraží, zmizeli hbitě zpět za dveřmi a jen málomluvný kovboj, který v nenápadném krámku prodával suvenýry, s námi prohodil pár slov (samozřejmě obchodně).
I přesto Milunina hospoda, muzeum, hospoda Šimona Pláničky a na jejím okně fotka Miluny v životní velikosti myjící okno nebo socha Škopkové v nadživotní velikosti v areálu družstva, to všechno připomínalo zašlé časy natáčení nesmrtelné trilogie Slunce, seno… Najednou jsme stáli uprostřed děje a řeknu vám, kdybych byla malá muška a uměla se vrátit v čase, chtěla bych být u toho.

Další a poslední zastávkou před odletem byla Praha. Mám ji moc ráda – ty honosné paláce, divadla, tisíce zajímavých kulturních památek a lidské, věčně spěchající mraveniště mířící za svým cílem. Vltava šuměla a jako správná máma tiše houpala své lodě, loďky a botely, z nichž v jednom jsme měli strávit poslední noc před odletem. Lodní kajuty byly malé, ale útulné, s výhledem na Vltavu a její okolí, voněly čistotou a aviváží.
Restaurace na palubě dýchala prvorepublikovým přepychem, trochu mi připomínala fotky z Titanicu a já jsem jen doufala, že do rána neztroskotá. Ještě naposled jsme si užili atmosféru v uličkách staré Prahy a ráno tradá, vzhůru nad stověžatou matičku směrem k africkému kontinentu.

Oproti přívětivé Vltavě se moře na Kapverdách ukázalo jako mrška škodolibá. Kdo si nedal pozor, tomu podtrhlo nohy už pár kroků od břehu a mohutná vlna Atlantiku se mu zlomyslně převalila přes hlavu. Jenže nádherné bílé a žluté písečné pláže protkané nitkami černého písku, až kýčovitě tyrkysové, blankytné i temně modré cáry rozdováděných vod hnané věčným větrem, bílé chocholy vln, které přecházely v jemnou krajku zdobící okraje pobřeží, na tyhle záludnosti daly rychle zapomenout.
Kapverďané byli velmi pohodoví, i když mám podezření, že tu zmíněnou škodolibost měli stejně jako jejich oceán také trochu v sobě. Prolínali se na ostrově s obyvateli Senegalu, kterých tam bylo opravdu hodně a byli to obchodníci tělem i duší. Usmívali se, mluvili na nás všemi světovými jazyky, dokonce i česky, což bylo velmi příjemné, ale vůbec bych se nedivila, kdyby na nás z čista jasna spustili třeba eskymácky. Rozhodně kolem nich neprošla ani myš bez povšimnutí.
Bydleli jsme v nízkých domcích hotelového resortu s výhledem do palmového háje, v krásném pokojíku vonícím dezinfekcí a s ledničkou napěchovanou bohatým minibarem. V překladu „Zelené ostrovy“ udělal asi někdo chybu, protože veškerá zeleň na ostrově byla evidentně vykoupena tvrdými mozoly místních zahradníků a důmyslného zavlažovacího zařízení, ale asi tři ostrůvky tohoto souostroví jsou údajně skutečně zelené. A co je na tom všem nejdůležitější? Bylo tam krásně, bylo tam fajn, slunce každý den zapadalo do oceánu a člověk si byl jaksi více jistý tím, že je Země fakt kulatá.

Když se ještě vrátím k fauně zmíněných míst, se zvířaty jsme se v Krumlově snad ani nepotkali, až na pár vrabců na plotě a divokých kachen v řece.

Prahu ovládli všudypřítomní holubi, kteří si zásadně dělali, co chtěli, a neměli úctu k žádnému majestátu. Nakonec jsme zahlédli ještě pár labutí na Náplavce, které ve vodě působily ladně, nádherně jako nevěsty, a na břehu se proměnily v rachetické užvaněné stařeny kolébající se ze strany na stranu, aniž by zavřely zobák.

Na Kapverdách jsou želvy karety a všude plno koček a psů (údajně jsou přátelští a očkování, ale čert tomu věř), plno drobných vrabců, bílých volavek vydávajících otravné zvuky srovnatelné se zvukem gumových kachniček a miniaturní hrdličky, od kterých by se mohli pražští holubi ještě hodně učit. Spolu s vrabci obvykle číhaly ráno ve venkovních restauracích a dělaly prvotní úklid na opuštěných zadrobených talířích, sotva se host zvedl. Smůlu měl ten, kdo si třeba jen odskočil pro pití. Byly natolik drzé, že jim mnohdy ani nevadilo, když u téhož stolu naproti někdo seděl, prostě přistály na talíři a uklidily. Téměř s železnou pravidelností pak vzlétly na opěradlo židle a po svém překvapeným hostům za snídani zaplatily, vrabci je v tomto konání věrně kopírovali. Ptáci měli službu ráno u snídaní a poměrně to ctili, ale pokud se nějaký zbloudilec do restaurace připletl v poledne nebo navečer, ztrestal je náležitě kočičí gang, který převzal nad turisty vládu.
Všude rostly kokosové palmy, ibišky a oleandry, na vyprahlých plážích kvetly tlustice i jiné sukulenty, kolem byl písek, slunce a nekonečný oceán.

A co říci závěrem?

V Krumlově jsme byli jako doma, povídali jsme si česky a většinou jsme také Čechy potkávali, na Kapverdách se mluvilo spíš anglicky, německy, portugalsky a kreolsky, ale čeština tam nebyla nijak výjimečná.
Stará Praha byla v této oblasti opravdu unikát – takový Babylon, malý kosmopolitní svět. Potkávali jsme na jednom místě Evropany, Asiaty, seveřany i jižany, odevšad se ozývala angličtina, němčina, francouzština, španělština i ruština, ať už jsme pod Karlovým mostem vstoupili do obchodu nebo do restaurace, přivítali nás rovnou anglicky, a když jsme se tvářili nechápavě, zopakovali nacvičenou větu omluvně německy.
Co k tomu dodat…
Vítejte v Česku a jeho novém Babylonu.
„Domove líbezný…“

Marie Jurčáková

Autorka žije v Uble a provozuje malé knihkupectví ve Vizovicích. V minulosti napsala dvě novely určené spíše pro ženy, ale muži jim je škodolibě nakupovali. První z nich se jmenuje Metráková letuška a druhá, která byla volným pokračováním, Světlušky na pláži.
Třetí a zároveň první kniha pro děti vyšla letos na jaře. Jmenuje se Zelené plamínky na Klášťově.
Stále se drží na předních příčkách žebříčku na Heurece.
Kromě psaní maluje (olej na plátně s příměsí svítivého pigmentu), má za sebou už několik výstav, hraje už dvacet let amatérské divadlo a občas se objeví v komparzu.

Související knihy

Jurčáková, Marie

Pointa, 2025