Čtení ke kávě: Hejkal pere prádlo (Eva Michorová)

Hejkal pere prádlo

23.6.2026 Eva Michorová Bez komentáře

Jaký máte vztah ke svému oblečení? Jste-li na něm fanaticky závislí, může to vyústit v závažný psychologický problém. Hodně o vás a vaší povaze rovněž vypovídá, jak se oblékáte do lesa. Přemýšleli jste o tom někdy?

O Albertově svébytné povaze by se daly psát rozsáhlé studie, dnes se raději zaměříme pouze na úzký výsek, a to na jeho pozoruhodný vztah k oblečení. Proč se na textilní výrobky tolik upnul, těžko soudit. Jistě to nějak souvisí s dávným dětstvím v západních Čechách. Možná že v těch předpotopních časech na Sokolovsku zatím ještě neexistovaly obchody s látkami či oblečením, případně mu rodiče oděvy nedopřávali, schovávali nebo zakazovali. To se už nedozvíme a pravděpodobně to ani vědět nechceme. Albert má ke svému oblečení a oděvním doplňkům nezdravý, až fanatický vztah. Přitom ty věci nejsou hezké, jsou až nevídaně škaredé, dokonce tak, že by zřejmě upřímně vyděsily i lidi ze Sibiře nebo bezdomovce. Albert o ně však pečuje s takovou starostlivostí a láskou, jako by je zakoupil v Pařížské ulici. Nikdy si prádlo po vyprání nevěší ven na dvorek, neboť je přesvědčen, že by se nám nějaký otrlý zloduch okamžitě, ještě v té vteřině, přehoupl přes plot, vše ze šňůry surově serval a s divokým šťastným smíchem se vypařil s pocitem, že úspěšně vykradl klenotnictví na Staromáku.

Mimořádně otřesné
Ale jak znovu říkám, ty věci nejsou hezké. Jsou mimořádně otřesné. Co stojí za faktem, že se Albert obléká jako hejkal, to si netroufám odhadnout. Jeho outfity nelze k žádným jiným přirovnat, neboť nikoho takto oblékaného neznám. Takový člověk asi ani neexistuje. Když si Albert pere, oči se mu divě lesknou. Působí obezřetně, jako strážný na pochůzce, jako by zvažoval, odkud se vynoří nebezpečí v podobě bezskrupulózního zlosyna s úmyslem třeba jen kousíček mokrého prádla si přivlastnit, alespoň trenýrky, kapesník nebo ručník. Samotné praní je obřad. Mokré oděvy věší tak, aby mu byly co nejblíže, aby bylo možné nonstop je kontrolovat, aby stačilo vztáhnout ruku – pokrývá jimi židle, pelest postele, příborník, křesla. Přitom některé součásti jeho garderoby jsou tak staré, že z nich zbývají pouhé cáry s rezavými skvrnami, a ty nejstarší, vytáhnete-li je po vyprání z pračky, stále zatvrzele páchnou. Těm už nepomůže nic. Pračka je na ně krátká.

Okruh pátrání
Když jsem kdysi Albertovi vyčítala, že se obléká jako hejkal, namítal, že se často pohybuje v lese (to hejkalové dělají) a do lesa že se katastrofálně obléká každý. Není to pravda. Dlouhodobě jsem se zabývala zkoumáním, jak se lidé oblékají do lesa. Zjistila jsem, že normálně, do mikiny a džínů, obuti bývají do tenisek. Albert se v lesních porostech pohybuje v cárech trička, potrhané maskáčové vestičce a zbytku prastarých kalhot. Obouvá ohromné, ke kolenům sahající kozačky, kterých se zlomyslní příbuzní potřebovali zbavit, a tak mu je darovali. Teď už mu nic nevyčítám. Jsem stará a je mi to jedno. Zbytečnostmi se nezabývám. Bojím se jen požáru a smrti. Nebojím se povodní, ty se ukázaly jako užitečné. V roce 2002 velká voda zatopila barák, že koukala jen špička střechy, a odnesla nějaké Albertovo oblečení. Naštěstí tak důmyslně, že se nikdy nenalezlo, ač po něm zoufale pátral. Jednou jsem se také pokusila vyhodit mu nepopsatelně příšerné kraťasy, a to do odpadkového koše u autobusové zastávky. Hledal je všude, v domě i na dvorku. Později okruh pátrání rozšířil na popelnice a odpadkové koše v ulici, a tak je našel.

Eva Michorová

Kladenská rodačka, absolventka Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, vstoupila do povědomí čtenářů jako autorka dívčích románů Čekání na prince (1996), Bára ze zámku (1997), Kdo mi dá růži (1999), Nikoho se nepros (2000), Samá voda (2001) a Tak co, holky, co si počnete? (2001). Je spoluautorkou knihy o výchově k rodičovství Přinesl nás čáp, asi (1992), knihy o hazardu Hříchy velkých hráčů (2000), podílela se na sborníku skutečných kriminálních příběhů A teď padáme, rejžo (1998). V nakladatelství Eroika jí vyšly následující čtyři romány: Všechno v pořádku, slečno Karpíšková? (2002), Učitelé, kouzelníci, zloději (2004), Jedna jediná noc s inženýrem Kuželem (2004) a Nevíte, kdo mě zabil? (2009). V nakladatelství Galen jí vyšel román Přece nemůžeš zastřelit tchána (2020). Nakladatelství Epocha vydalo její román Zpověď stárnoucí trosky, která má psa (2024), ten existuje také v podobě audioknihy v podání Martiny Hudečkové, a Láska za totáče: Možná bude lepší zůstat na ocet (2025). Nyní autorka připravuje jeho volné pokračování, nazvané Láska za socíku: Jak vystrojit levnou svatbu.