Ema prochází manželskou krizí. Její muž zahýbá. Ema to neví jistě, ale vedou k tomu všechny indicie.
Karel má jinou ženskou a to Ema nestrpí. Ema totiž miluje dokonalost. Má ráda, když jsou ručníky ve skříni srovnané podle barev a velikosti. Má ráda, když jsou boty čisté a naleštěné. Má ráda, když se z rychlovarné konvice vylije přebytečná voda do dřezu, aby se nezanášela vodním kamenem. To Ema nesnese. Má ráda věci pod kontrolou. A má je ráda vyvážené. Proto když si Karel koupí novou košili, Ema nelení a zakoupí pro sebe nové šaty. Když Karel vyrazí na víkendovou túru po horách, ona se další sobotu vydá do wellness.
Proto když Ema zjistila, že je Karel nevěrný, začala přemýšlet, čím tuto skutečnost vyváží.
Nejdříve ale bylo potřeba zahladit stopy. Aby nevěra proběhla dokonale. Tak jak by Ema očekávala. Jak si ostatně zaslouží. Zní to bláznivě, ale pokud ji manžel opravdu podvádí, Ema chce, aby tahle peripetie vykazovala všechny známky perfekce.
Jakmile si tedy Ema všimne, že se Karel před odchodem na pravidelný úterní tenis sprchuje a voní, zavírá v koupelně dveře, aby ošálila vědomí.
Zaznamená také, že Karlovo oblečení je sice po návratu mokré, ale není zpocené. Proto na prádlo rozvěšené na terase nasype špetku soli.
Ema také zjišťuje, že Karel každé úterý obléká nové košile. Ema, samozřejmě ve svých nových šatech, čeká doma, až se její záletný muž objeví, políbí ji a sdělí, že na tenise to byla zase fuška. Ona ho na oplátku upozorní, že i ji dnešní povinnosti naprosto vyčerpaly.
Ema má zkrátka ráda věci dokonalé. Pod kontrolou. A v rovnováze.
——
„Děti, ukliďte si tady,“ řekne malému synovi a pubertální dceři, když prochází kolem jejich pokojů.
„No jo…“
Ema na hučení dětí nereaguje. Karel dnes totiž přichází nasáklý vůní. Jinou, než kterou se polévá před odchodem na tenis. Ema nedokáže identifikovat, co cítí, ale dělá se jí z toho špatně.
Že by ovoce?
Kdo dnes proboha nosí sytě ovocný parfém? Pokud je Karlova domnělá milenka skutečně fanynkou ovocných flakónů, Ema se snad musí zasmát. Taková lacinost…
Manžel se však s Emou přivítá, jako by se nechumelilo, a odchází do sprchy. Ema zvedne sportovní tašku ze země a důkladně její obsah prohledá. Vezme do ruky tričko, které je mokré, ale nikoliv zpocené. Také kraťasy jsou polité vodou. Ponožky k nosu raději přikládat nebude. Boty jsou studené, jako by v nich noha nepobývala už několik měsíců.
Ano, tak dlouho Emu hlodá nejistota.
„Co bude k večeři, mami?“ zeptá se malý syn, když Ema stojí v kuchyni a zírá z okna. Nevidí nic konkrétního, topí se v myšlenkách.
„Omeleta,“ odpoví Ema první, co ji napadne.
Malý syn přikývne, omeletu má rád.
Jakmile sprcha utichne a Karel se oblékne, usednou jako spořádaná rodina ke stolu. Pubertální dcera ohrnuje nos.
„Jsou v tom vejce, šunka a sýr,“ oznámí znechuceně Emě a odsune talíř. „Dají se z toho jíst akorát ty přezrálý rajčata.“
„Je to zdravá vyvážená strava,“ prohlásí Ema nevzrušeně a po očku sleduje manžela, kterak si přisouvá dceřin talíř a jeho obsah překlápí k sobě.
„Tak ji netrap. Víš, že má teď veganský období,“ zasměje se Karel a zacpe si pusu kusem rozteklého sýra.
„Nic jiného nebude. Pokud nemáš hlad, můžeš odejít od stolu,“ řekne Ema, aniž by se na dceru podívala. Způsobně vloží do úst rajče, které nakrájela na precizní měsíčky.
Dcera se ušklíbne, z talíře popadne hrstku rajčat, kterou otec ještě nestihl zabavit, a nacpe si ji do pusy. Teatrálně mlaská a malý syn se zajíkavě směje.
„To by stačilo,“ odloží Ema chladně příbor a ukazováčkem odkáže dceru do pokoje.
Dcera uraženě odstrčí židli a odchází.
„Nemusíš být na ni tak tvrdá,“ zakroutí hlavou Karel a pohladí syna po hlavě.
Ten má tak co říkat, pomyslí si Ema, ale mlčí.
Dceřin výstup Ema dál neřeší. Ví, že je to jen období v životě mladistvého člověka. Přestože teď jejich vztah není úplně dokonalý, což Ema samozřejmě vnímá, nestresuje se a čeká. Její puberta brzy odezní a zase to bude ona, milá a líbezná dcera. O tom Ema nepochybuje.
O kom však Ema pochybuje, je záletný manžel. Stále častěji ji zaplavují obavy. Protože jedině on by mohl zlikvidovat rodinu, do které Ema tolik investovala.
Karel po večeři odchází se synem na zahradu. Kopou si fotbalovým míčem. Syn vesele piští, zkouší hlavičky a manžel se směje. Dcera je zamčená v pokoji.
Ema rázně zaklepe na dveře.
„Odemkni,“ přikáže jí a zaposlouchá se do ticha, které je jí z druhé strany odpovědí.
„Řekla jsem, abys odemkla,“ zkusí to znovu. Ví, že i když teď dcera hraje divadlo, nakonec poslechne.
Poslechne. Ema slyší cvaknout zámek, ale dveře zůstanou zavřené. To Emě stačí.
Ema vchází na terasu a pozoruje manžela se synem. Oba se baví a honí se po trávníku za balónem. Brzy se míč ocitne mezi Eminými okrasnými keři.
„Neponič je,“ volá Ema na chlapce, který se hbitě vrhá do záchrany míče a klestí si cestu holýma rukama.
Karel se na ni zazubí.
„Tak dávejte přece pozor,“ zavolá Ema znovu a hlasitěji.
Když se balón ocitne zpátky na trávníku, Ema usedne do ratanového křesla, zakloní hlavu a pozoruje nebe. Ještě je světlo, Ema ví, že tma přichází až kolem půl desáté. A pořád je ještě teplo. Na šnůře se suší manželovo sportovní oblečení, samozřejmě posypané solí. Ema dál pozoruje jasně modrou oblohu a přemýšlí.
Copak by Karel chtěl tuhle rodinu opustit?
Vždyť všechno klape, tak proč cítí potřebu hledat štěstí jinde? Cožpak jim Ema nedává všechno? Naprosto všechno?
Když se setmí, zahání Ema malého syna do postele. Odebírá mu míč, syn mručí, chce si ještě kopat.
„Pro dnešek stačilo. A jestli budeš zlobit, zakážu ti ho do konce léta,“ oznamuje Ema a syn zklamaně odchází.
Karel se odebírá do pracovny, kde spouští počítač. Ema v rámci vyváženosti odchází do své pracovny. I ona spouští počítač. Ale nechává ho volně běžet. Dnes e-maily ani objednávky nového vybavení jejich domu řešit nechce. Nedá jí to. Potřebuje zjistit víc.
Sice je to Emě navýsost trapné, ale něco ji nutí překročit práh komfortní zóny a zneuctít vlastní hrdost.
Ano, Ema jde Karla špehovat.
Samozřejmě by to mohla udělat přes den, kdy je Karel v práci, jenže počítač je chráněný heslem a Ema by se musela hanbou propadnout, kdyby ho měla po manželovi vyžadovat. Ani by nevěděla, na co to svést. Důvod pro to jednoduše nenašla.
Proto se teď Ema plíží k místnosti na druhé straně chodby. Ví, že Karel nechává dveře otevřené. To Emě připadá u nevěrníka poněkud neobvyklé. Posmutní, když si uvědomí, že Karel není tak bystrý ani důvtipný, jak si vždycky myslela. Jako by snad chtěl, aby na to přišla.
Ema stojí opřená zády o stěnu a snaží se nedýchat. Každé vydechnutí může manžel slyšet a ohlédnout se. Ema se osmělí a koutkem oka vhlédne za roh. Monitor je otočený ke dveřím, a tak Ema zcela zřetelně vidí, jak si manžel prohlíží jídelní lístek jejich oblíbené restaurace.
To Emu překvapí. Měla za to, že si bude dopisovat.
Ema je zklamaná a vrací se na terasu.
Když Karel po pár minutách přichází, v ruce nese dvě sklenky bílého vína a usedá do vedlejšího křesla, je Ema jako na trní. Něco přece musí odhalit. Intuice dnes mluví jasně.
„Máš hodně práce?“ zeptá se Ema jakoby nenuceně.
Karel přikývne.
„Šíleně. Jakmile půjdeš do postele, ještě budu muset řešit ty zpropadený reklamace,“ řekne a lokne si vína.
Ema ho následuje. Když polkne, pokračuje v připravené taktice.
„Teď jsi taky pracoval?“
Ema si dává dobrý pozor, aby v jejím hlase nezazněl ani náznak nedůvěry.
Karel opět přikývne.
„Pořád jenom něco hasím. Nevím, kde mi hlava stojí. Tuhle zakázku nám byl čert dlužen, abych řekl pravdu,“ ušklíbne se.
Aby řekl pravdu… To Emu pobaví. Nicméně si ihned uvědomí, že jí Karel lže.
„Tak neponocuj, ať nevzbudíš děti,“ prohlásí Ema, zvedne se a odchází do ložnice.
——
Ema se pozvánky do oblíbené restaurace Soul nedočká.
Sníží se natolik, že do podniku druhý den zavolá, aby si potvrdila to, čeho se obává.
Ano, dvě osoby. Na jméno manžela. Ano, zítra na oběd. Stůl jako obvykle.
Dvě osoby. Jako obvykle. Emu polije horko.
——
Dcera často a ráda sleduje televizi. To Emu rozčiluje. Sledování televize jí přijde jako ten nejméně užitečně strávený čas na světě. Je přece tolik činností, kterými se dcera může zabývat.
„Pojď mi pomoct vyklidit skříně nad botníkem,“ vyzve Ema dceru v sobotu odpoledne.
Dcera se na matku nechápavě podívá.
„A proč?“
Ema dá ruce v bok.
„Protože jsem to řekla. A obleč si něco normálního, táhne ti na záda,“ sleduje dceřin crop top a podivuje se nad tím, kde dcera takový nesmysl sehnala. Ema neuznává žádný kousek oblečení, který rodině sama nevybere. Má přece skvělý vkus, tak proč ho nepřenést i na ostatní. Vždyť je to ku prospěchu všech.
„Pane bože, vždyť je léto, mami,“ utrousí dcera otráveně a ovladač položí na konferenční stolek.
„Je to nezdravé,“ vysvětlí Ema, „jednou mi poděkuješ.“
Pubertální dcera demonstrativně vzdychne a odchází se převléct. Vrací se ve vytahaném tričku, které Ema dávno vyhodila do popelnice.
„Kde jsi ho vzala?“ podiví se, ale je jí to hned jasné. „Běž ho odnést tam, kde jsi ho našla. Takovéhle hadry doma nesnesu. Vypadáš jako bezdomovec.“
Dcera se zamračí.
„Je to moje oblíbený tričko! Tys mi ho vyhodila.“
Ema přestane vkládat obnošené kabáty a prošoupané boty do odpadkových pytlů a zadívá se na dceru.
„Přestaň odmlouvat,“ pronese tónem, který dceru donutí vrátit se do pokoje, opět změnit svršek, tentokrát nový a bez chybičky, a před matkou naštvaně pohodit svůj milovaný kousek na podlahu.
Ema se usměje a pohladí ji po vlasech. Dcera ucukne. Ema jen pokrčí rameny a podá jí hromadu vyřazené obuvi.
„Naskládej je do těch pytlů a pak s nimi zaběhni do kontejneru. A rovnou s tím vezmi i to tričko, ať se tu neválí.“
Dcera mlčí, neodporuje a dělá, co jí Ema řekne.
K večeři Ema připraví krkovici a prémiové steaky na gril. K nim nachystá pečené brambory a domácí omáčku z pečeného česneku.
„Myslel jsem, že si dáme jenom něco malýho a půjdeme si s klukem zakopat na hřiště,“ podiví se Karel, když vidí, jakou hostinu Ema snáší na terasu. Gril je vypulírovaný a připravený ke škrtnutí sirkou.
„Můžete jít jindy, dneska grilujeme,“ odpoví Ema s úsměvem a odchází do kuchyně pro skleničky a karafu s bezinkovou limonádou.
„Tatí, já to ale jíst nebudu,“ pronese tiše dcera a přilepí se Karlovi na rameno.
Ema to vidí a sevře rty.
„Jíst budeš. Nebo můžeš rovnou odejít do pokoje a spát hlady,“ odpoví Ema dřív než manžel.
„Tak třeba si může natrhat zeleninu a dát si ji s bramborama, co myslíš?“ mrkne na dceru povzbudivě Karel. Ema však jeho snahu utne v zárodku.
„Bude jíst, co je na stole. Přestaň ji laskavě rozmazlovat,“ podívá se chladně na manžela.
Ten jen pokrčí rameny a jde zapálit gril.
„A ty už si taky přestaň kopat a pojď si umýt ruce,“ zažene Ema do koupelny malého syna.
Když je stůl dokonale nachystaný a vše je přesně tam, kde má být, Ema si všimne, že přece jen něco přebývá. Na Karlově židli leží telefon.
„Proč si sem nosíš telefon? Víš, že ho ven nenosíme,“ připomene mu Ema a vezme mobil do ruky, aby ho odnesla.
Karel ji zadrží.
„Vím, ale nech mi ho tady. Má mi volat kolega, tak abych ho neprošvihnul,“ prohlásí manžel a Ema mu nevěří ani slovo.
Však si také během večeře všímá, že Karel neustále kontroluje obrazovku. Tu a tam odloží příbor a s nepatrným úsměvem do ní datluje.
Ema tak získává další důkaz o manželově nevěře.

… pokračování příště…

Lucie Hušková

Autorka pochází z Českých Budějovic, nyní žije v Brně. Vystudovala žurnalistiku a germanistiku na Masarykově univerzitě. Pracovala jako novinářka a specialistka PR a marketingu. V současnosti se živí jako copywriterka a překladatelka na volné noze. Na literárním poli debutovala s románem Símka (2022). Úspěch zaznamenaly i její další romány: Kolem dokola (2024) a Símka: Druhý začátek (2025). Pravidelně také přispívá povídkami do prestižní edice Česká povídka.

Související knihy

Hušková, Lucie

Listen, 2022

Hušková, Lucie

Listen, 2025

Hušková , Lucie

Listen, 2024