Pane Blažku, vím, že jste se tvůrčímu psaní začal věnovat až v pokročilejším věku. Co Vás k němu přivedlo a co pro Vás znamená? Čím jste se během svého života profesně zabýval?
Narodil jsem se v Praze, ale po ukončení studia na VŠChT jsem se rozhodl odejít z Prahy na Plzeňsko, kde jsem pracoval v keramickém průmyslu. Literární činnosti jsem se začal věnovat až po odchodu do důchodu. Nejenže jsem měl najednou čas, vyčistil si hlavu od pracovních povinností a stresů, ale především jsem rázem získal nadhled nad všemi svými starostmi a problémy, které mi připadaly najednou malicherné a směšné. Zažíval jsem pocit nesmírné volnosti.

Jak vypadaly Vaše první literární pokusy? Na jaká témata jste se v nich zaměřoval?
První mé knížky byly vydány pouze v elektronické formě. Příběhy vycházely ze skutečných událostí, které jsem extrapoloval do smyšlených konsekvencí. Dneska je vnímám jako hledání parkety, která mi bude nejvíce vyhovovat. Uvědomil jsem si, že při psaní nesmí autor hlavně trpět, ale bavit se.

V loňském roce vyšla Vaše tištěná prvotina s názvem Pancéřový krmelec. Nedávno z ní byla na stránkách Klubu knihomolů zveřejněna ukázka a objevila se také v knižních tipech. Přibližte nám alespoň v náznacích, o čem pojednává a také proč jste se rozhodl vydat ji v nakladatelství MaHa.
Pancéřový krmelec je moje první tištěná kniha. Nechat si vytisknout knihu není dneska žádný problém. Mne zaujala nabídka nakladatelství MaHa, která kromě zajištění nezbytných formalit spojených s publikováním slibovala poskytnutí knih všem klíčovým tuzemským distributorům, aby se mé dílo mohlo dostat na pulty knihkupectví. Tak se také stalo. Každý týden však vychází u nás tolik beletrie, že díla začínajících autorů lze najít především v e-shopech. Přemýšlím, jak tomu bylo, dokud žádné takové neexistovaly.
Pancéřový krmelec je vyprávěním hlavní postavy, která se ocitla v nečekaných situacích a přemýšlí, jak je vyřešit a co si v nich počít. Vžíval jsem se do jeho pocitů a snažil se podat vše jako běžný příběh, jehož události se mohou snadno přihodit každému z nás. Proč třeba ve vile bohatého muže visí slavný obraz věhlasného mistra? Přece si tam nepověsil pouhou kopii! Vždyť originál trvale vystavuje newyorská galerie. Mirek není žádný superman ani genius. Honí se mu hlavou všechna možná vysvětlení, skvělé nápady i úplné hlouposti, tak jako by se honily nejspíš každému z nás. Když ale uvidí, jak nějaké auto zcela úmyslně srazilo stopaře, kterého svezl a který zrovna vystoupil z jeho vozu, začíná jít do tuhého. Zvláště když mu stopař zanechal v jeho autě tajemnou obálku. Víc už ale nesdělím. Snad závěr Krmelce příliš nezklame čtenáře, očekávající dramatické a překvapivé rozuzlení. Žádný deus ex machina se neobjeví, protože tak tomu v životě opravdu nebývá.

Přiznávám, že představení Vaší prvotiny mě velice zaujalo a rozhodně si ji co nejdříve přečtu. Na jaký Váš další literární počin se můžeme v nejbližší době těšit?
Na podzim by měla vyjít moje druhá kniha s názvem Přelet nad supím hnízdem. Jedná se o volné pokračování Krmelce a je tudíž psána v obdobném, lehce ironickém duchu. Tentokrát se mohou čtenáři na závěr skutečně těšit. Je to příběh o vlastencích a vlastizrádcích, které je těžké rozlišit. S nadsázkou bych ho označil za příběh podle skutečných událostí, které se (naštěstí) vůbec neudály. Hlavní hrdina opět tápe ve spleti událostí, které se kolem něho odehrávají, a snaží se je pochopit. Myslím ale, že to dopadne dobře. Snad k takovému závěru dospějí i čtenáři.

Prozraďte nám, prosím, které knihy a autory máte rád, a také Vaše oblíbené literární žánry.
Psaní knih přirovnávám k malování obrazů. Jednotlivé věty jsou tahy štětcem a celá kniha ohromným barevným plátnem. Mám proto rád knihy, které nejsou jen přímkou se začátkem a koncem (tedy vlastně úsečkou), ale kde jejich celý obsah je komplexním jednolitým dílem. Takových knih samozřejmě moc není. Jsou to ty, které můžete kdykoli otevřít na jakékoli stránce a bez obav začít číst. Napadá mě Joyceův Odysseus nebo díla Salmana Rushdieho. Ti jsou podle mne Michelangelové literatury. Vůbec nevadí, že jim plně nerozumím. Obdivuji je stejně jako neznabozi religiózní fresky v Sixtinské kapli.
Čtu samozřejmě i „úsečkové“ knihy, ale často brzy zapomenu, o čem byly. Nadchly mě první dva díly Šikmého kostela, a to natolik, že mám strach číst třetí díl. Vzpomínám si, že jsem v mládí miloval Londonova Martina Edena. Budu si ho muset zase po letech přečíst. Tenkrát jsem také hodně četl poezii. Dokonce jsem se chtěl učit francouzštině, abych mohl číst Rimbauda v originále. K tomu však nikdy nedošlo. Nedávno jsem si ale jen tak před spaním přečetl Máchův Máj.
Knížky si chodím půjčovat do veřejné knihovny. Snažím se o co nejširší záběr. Před lety jsem si například vybíral díla nositelů Pulitzerovy ceny za literaturu. Objevil jsem tak autory, ke kterým jsem se pak vracel a zamiloval si je, např. Anthony Doer nebo Donna Tartt.
Od té doby, co jsem se sám pokusil psát, vnímám knihy trochu jinak. Není pro mne až tak podstatné, jak všechno nakonec dopadne, ale sleduji, jak autor skládá děj příběhu, jakým způsobem podává čtenáři fakta a jak udržuje jeho pozornost.

Chtěl byste na závěr něco vzkázat svým čtenářům a členům Klubu knihomolů?
Všem knihomolům vzdávám velkou úctu. Uvědomuji si, že především mládež je dnes zahlcena jinými druhy zábavy a knížky čte stále méně lidí. Věřím však, že se k nim časem vrátí. Třebas až v důchodu, nevadí. Čtením literatury se život stává bohatším a šťastnějším. Mám jen jednu prosbu: Nehltejte písmenka příliš rychle, ale také o nich přemýšlejte.

Vážený pane Blažku, velice děkuji za milé povídání i poskytnuté fotografie. Rád bych Vám popřál především pevné zdraví, hodně úspěchů v tvůrčím i v osobním životě. Ať Vám i nadále psaní přináší spoustu radosti a pocitu volnosti.

Související knihy

Blažek, Vladimír

MaHa, 2024