Snad každé dítě si rádo hraje. Má oblíbeného medvídka, panenku, autíčko. Časem zjistí, že si dokáže pohrávat i s dospělými. Pokud se delší dobu nic neděje, začne se nudit. Chce získat pozornost. Srdceryvně pláče. Je často těžké rozeznat, kdy brečí proto, že mu něco je, a kdy si jen tak zahrává. Maminky to poznají neomylně. Možná někde tam jsou základy herectví.

Život sám je jeden z nejzajímavějších. Píše milé i kruté příběhy. Spoustu odstínů mezi tím. Někdy stačí naslouchat.

Někdy se to stane. Potkáme člověka, který k nám promluví beze slov. Máme silný pocit, že ho známe odjakživa. Asi jsme po něm toužili a nyní se zhmotnil. Je to skutečné? Cítí on totéž ke mně? Pokud ne, katastrofa se blíží. Občas se míjíme v čase. Někdo se zamiluje hned. Někomu to trvá pár světelných let. Pouze se potkají. Užijí si svou blízkost. Nemůže z toho vzniknout splynutí dvou bytostí navždy.

Je neuvěřitelné, jak nepatrná je hranice mezi úspěchem a pádem. Někdy si člověk ani nevšimne, že ji překročil. Nenápadně vybočí na jednu či druhou stranu. Neví, že už není smolař, že má cítit vítězství. Nebo už není šampionem. Prohrává. Můžeme padnout z nejvyššího postu. Nikdo už si nevzpomene. Ani třeba nechce. Co si počneme? Musíme si uvědomit podstatné věci. Zvednout se. Najít nové cíle, sny. Třeba i nové přátele. Pak má život smysl.