Pátek
Sedím na zubařském křesle, protože mne bolí zub.
Počátkem listopadu přijdou Dušičky, den vzpomínek na zemřelé. Hřbitovy se zaplní i živými. Ti zbaví do večera hroby spadaného listí, přiloží květinu a zapálené svíčky si v lucerničkách poklidně mihotají.
V první části jsme nahlédli do dvou raných zápisů z deníku dívenky, jejíž život se poněkud vymyká tomu, co obecně považujeme za normální. Ve druhé části se spolu s ní vydáme řešit potíže jejího otce. Jistě oceníme Barbařin svérázný přístup k problému…
Jmenuje se Barbara. Když jí byly čtyři roky, pět měsíců, šestadvacet dní a třináct hodin, stala se neplánovaně následnicí trůnu. Její život se jednou provždy změnil. Vypráví o tom ve svém deníku, jehož první zápis máte právě před sebou. A další budou následovat…
Není světlo jako světlo. Některé je optimistické, hřejivé, povzbuzující, nadějné, životodárné, jiné studené, oslnivé, nebezpečné, pichlavé, bolavé, děsivé, spalující, smrtící…
Jsou problémy jenom převlečené příležitosti? Má cenu o něco usilovat, když se všechno hroutí? Mají pravdu pozitivisté, nebo je lepší do všeho kopnout a nechat to na chvíli být a klidně si i nějakou dobu lebedit ve své ubohosti a bídě, než přijde někdo nebo něco, co mě nakopne a pomůže mi? To opravdu musím všechno zvládnout sám? Potřeboval bych mít někoho, koho se můžu vždycky zeptat na radu.
Stát se otcem, to je jednoduché. Ale být otcem, to je pro někoho poslání, pro někoho řehole, pro někoho je to škola na celý život. Být dobrým otcem? Na to není vzorec ani neexistuje cejch dobrého otce. Je to o nás, co můžeme a co sami chceme dětem dát. V příběhu ze ZOO dává otec dětem sebe, svůj volný čas.
Tvorba díla je i přes veškerou snahu umělce, který ho tvoří, záhadou. Platí při něm určité postupy, které by měly zaručit, že se bude jednat o podařenou tvorbu, ale vždycky se stane věc, kterou autor nezamýšlí, a dílo se stočí jiným směrem úplně náhodou. Nebo ne?