Bóže, to je zase den! Všechno se hroutí. Hlavně já se hroutím, protože jsem přišel o práci. Prý kvůli rekonstrukci, a že mám smlouvu jenom na rok… A teď do toho přichází ta krize. Alespoň to všichni říkaj. Lidi jsou dost nervózní a negativní. Kdo by si pomyslel, že pětadvacet let po revoluci, když jsme si vybudovali ty krásný silnice, opravili domy, nakoupili moderní televize, jezdíme si každou chvíli alespoň na Kanárské ostrovy, vozíme se v luxusních autech, budeme tak zničení a frustrovaní. Volíme podivné politiky a všude samá nespokojenost. Já na tom nejsem o nic líp.
„Ach Bože, co mám dělat?“ ptám se nahlas se zoufalstvím sobě vlastním, stoje u okna, s pohledem upřeným k nebi, na kterém se nedá zahlédnout ani jedna hvězda.
A ono se vám naproti v domě rozsvítilo okno. To nebyl bytový dům, ale škola po vyučování, už pozdě večer. Tak povídám: „Díky za odpověď. Chápu, mám v sobě rozsvítit světlo.“
Chvilku jsem spokojeně pokyvoval hlavou a pak zas Pánu na nebesích povídám: „No jo, Pane Bože, ale jak to mám udělat? Chápej, chtěl bych v sobě rozsvítit světlo, moc bych chtěl, ale nemůžu v té tmě najít sirky.“
Mě napadlo takový vtipný přirovnání, tak jsem ho hned tomu Pánu Bohu řekl. Ale kampak na něj. On s klidem povídá: „Rozumím ti, je to přirovnání. Sám se zamysli nad tím, co vlastně ty sirky znamenají. Pak najdeš i odpověď.“
No, Bůh prostě, a to se mu musí nechat, on vám to podá takhle. Takže přemýšlím, že ano, přemýšlím, co znamenají sirky. Hlavu přitisknutou na sklo, venku na obloze ani jedna hvězda, nebo jedna ano, něco tam bliká, ale to bude letadlo nebo družice, dole svítí lampy. A vtom mě to napadlo! Sirky znamenají zdroj světla. Já nejsem napojenej na zdroj. No, to nejsem.
„Mám to, Bože, mám to, je to, jako když stojím v tmavý místnosti a nesvítí tam světlo a já nemůžu najít vypínač.“
„Bingo!“ povídá Bůh. Teda on to takhle neřekl, to bylo něco jako „ohmmm“, temně a hluboce a dlouze někde hluboko ve vás a vy v tu chvíli víte, že jo.
„No tak,“ pobídl mě Bůh. „Když člověk stojí v tmavé místnosti, kde bývá obvykle vypínač?“
On mě takhle zkoušel, jestli na to sám přijdu, ale já hnedka věděl. „Přeci vedle dveří,“ povídám.
„Přesně!“ povídá radostně Bůh. Teda, on to takhle neřekl, ale byl to radostnej pocit.
„To je ta odpověď. Když hledáš zdroj světla, hledej vedle dveří. Vejdi a po pravé nebo levé straně máš vypínač.“
No, co vám mám povídat. Já byl tak zabranej do toho rozhovoru, že jsem si ani nevšiml, že si povídám s Bohem, kterej neexistuje. Ale pak jsem si to přeci jen uvědomil, a tak si rychle říkám, jako jen tak pro sebe: „Sakra, vždyť já tady kecám s Bohem, měl bych z toho rozhovoru ještě něco vytěžit. No ne? Vždyť to není každej den.“
A tak mu zas povídám: „Co to teda všechno znamená v mém životě?“
Všimněte si, když mluvím s Bohem, jde na mě spisovná čeština, jo?
„Co to znamená doopravdy, když chci rozsvítit světlo v sobě?“
Tak, a bylo to venku. Ono to klidně mohlo vypadat, že mu nedůvěřuju, nebo něco. A jemu to nepřišlo blbý nebo únavný, ani si nepovzdychl. S božím klidem povídá: „Jestliže místnost znamená tebe, tvé tělo, co jsou potom dveře?“
Chvilku přemejšlim, abych se nesplet, a zkouším to: „Pusa?“
„Ano, pusa. Takže, co by mohl být vypínač, co je blízko?“
Zase jsem chvilku pátral vnitřním zrakem, než mi přišlo, že by to mohly být hlasivky.
„Ano, jde o hlas. To, co říkáme a jak to říkáme, může rozsvítit světlo v nás.“
Pozitivní mluvení a myšlení. Tak to je! Vlastně nic překvapivého, ale dává to smysl. Na počátku všeho bylo slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh. A teprve potom bylo světlo. No ne?

Luboš Pavel

Zvláštní samorost, který vždy kráčí po nevyšlapaných cestičkách. Brzy po revoluci spolupořádal putovní výstavu Sami Zdatní, která mapovala knihy vydávané vlastním nákladem, často psané ručně, ručně šité či jinak dotvářené. V době internetové pak založil pro spisovatele portál Papyro, kde spisovatelé mají kromě svého profilu a prodeje knih i možnost spolupracovat s ilustrátory, blogery, korektory, sazeči a podobně.
Jeho tvorba se vine od samovydávání až po spolupráci s nakladatelstvími. Jako člověk, který vystudoval DAMU, katedru autorské tvorby a pedagogiky, pak má zvláštní oblibu v namlouvání audioknih, v nichž vidí návrat k vyprávění, které na posluchače působí nejen za pomoci slov, ale i tónem, melodií a témbrem hlasu.
Zhruba polovinu jeho tvorby tvoří pohádky pro děti, pořádá pro ně také působivé besedy a divadelní představení. Druhou polovinu tvoří převážně romány. Na cestě do Ladaku sesbíral materiál pro knihu Příběhy Malého Tibetu. Po tříleté pracovní zkušenosti s lidmi s mentálním postižením vznikl román Útěk na koloběžce, který je zatím dostupný pouze jako e-book, vydání papírové knihy se připravuje. Právě dokončuje nejnovější rukopis románu Vítězství mořské želvy volně inspirovaný úžasnou osobností ochránkyně mořských želv Hany Svobodové, kterou časopis Forbes zařadil do žebříčku několika žen, jejichž dílo je hodno povšimnutí.
Jeho stránky jsou www.lubospavel.cz.

Související knihy

Pavel, Luboš

Grada, 2016

Pavel, Luboš – Pavlová, Aneta

Maxdorf, 2016