Nedělní odpoledne: Hugo Poblion se představuje

PerexHuguvGenialniSvet
Jmenuje se Hugo, chodí do šesté třídy, ale už dlouho se cítí na šestnáct a nesnáší své příjmení. Trápí ho podobného problémy jako většinu jeho vrstevníků. Nenechte si ujít legraci s Hugem a začtěte se do připravené ukázky.

Nejlepší kamarád

Dostávám zlatou medaili! Zlato! Zlato! Zlato! Prezident svazu mi ji věší kolem krku a já zvedám pěst do výšky a slyším, jak orchestr hraje tuš. Na mou počest! Protože jsem za naše mužstvo vstřelil rozhodující branku!
Kamarádi ze třídy mi uznale poklepávají na rameno. Holky z naší školy na mě roztouženě mávají z první řady a já vím jistě, že po mně všechny šílí!
Ale kde je ONA??? Tamhle. Cukrkandlová Viola ze sekundy stojí přímo uprostřed a usmívá se na mě. Vidím na ní, že jí konečně docvaklo, že ten největší borec jsem já. Já, Hugo Poblion, jsem to dokázal!
Dneska večer ji pozvu do kina a budeme spolu uzobávat popcorn z jednoho pytlíku. Možná mi dovolí, abych ji vzal za ruku…
Zeptám se jí, jakmile slezu z bedny, a Viola se na mě podívá těma zelenýma kočičíma očima a vydechne: „Víš, jak dlouho jsem na to čekala? Hugo…“ Úplně slyším, jak to říká, a zní to fakt skvěle. „Huuugooo…“
„Hugo!Hugo!Hej, kámo! Spíš, nebo co?“
Krásná představa je pryč. Na padrť!
A ten drtič stojí přímo přede mnou. Je to Niko, můj nejlepší kámoš. Niko Kolping, o hlavu menší než já, s odstávajícíma ušima a blonďatou rohožkou na hlavě. Nevím, jak to dělá, ale vlasy má den co den, jako by si je zelektrizoval tou experimentální sadou, co máme v učebně fyziky. Naštěstí dokáže obojí schovat pod kšiltovku.
A nejspíš to tak i bude, protože když se ho člověk náhodou dotkne, dostane vždycky ránu. Takže se tomu snažím vyhýbat, protože nemusím věčně sršet – teda pokud není nablízku Viola. Ale to pak srším láskou. Je prostě kouzelná! Jo!
Nikův úspěch u žen se každopádně dá vyjádřit stejně jako ten můj – nulou. Tvrdí, že je to tím, že zneuznaným géniům se zásadně dostává uznání teprve na sklonku života, a někdy dokonce až po něm. Ale já bych se rád dopracoval k polibku dřív než ke třetím zubům a pleši.
„Hej, Hugo, brácho! Vnímáš?“ Niko v poslední době mluví hiphopácky, protože si při tom připadá děsně drsně. A taky mu to podle něj pomáhá zrelativizovat tělesnou výšku.
To chápu. Když je člověk prvák a holky mu můžou shora plivat na hlavu, není to kdoví co. Musejí mu připadat jako žirafy. Kdyby chtěl Niko některou z nich líbnout, potřeboval by bednu Coca-Coly, aby si měl na co stoupnout. A kdo s sebou věčně vláčí bednu Coca-Coly?


Já naštěstí problémy s výškou nemám. Ale na pusu u mě zatím taky nedošlo.
Upřímně řečeno vlastně ani nevím, jestli by mi to nepřipadalo tak trochu fujtajbl. I kdyby to byla cukrkandlová Viola.
Oklepu se a medailová představa je v háji. Dneska večer to ještě budu muset trošku vypilovat. Možná mi orchestr nebude hrát tuš, ale „We Are the Champions“. A místo medaile bych mohl dostat řád z rukou topmodelky. Dostal už vůbec někdy někdo z fotbalistů řád?
„Hugo? Tak co, jak si připadáš před tím naším velevýstupem?“
Výstup? A jo, ten referát. Kývám. „V pohodě. Co ty? Uvolnil sis svalstvo v obličeji?“
Niko protočí panenky. „Že váháš, jsem tak uvolněnej jako nikdy.“
Měli jsme si něco připravit na péefko. PF – praktická filozofie – je ten „okecávací předmět“, co nás právě čeká. S panem učitelem Schumacherem. Ne, bohužel se nejedná o Michaela, toho závodníka Formule 1, ale o Wolfharda Schumachera. Už minimálně sto let vypadá jako vlk nad hrobem a rychlost je mu naprosto cizí. Ve všem, co dělá.
Chodí jako zpomalený film. Nedovede se ani zasmát, protože nedokáže tak rychle zvednout koutky. A taky mluuuvííí děěěsněěě rooozvláááčněěě. Cooo slooovooo, tooo věěěčnooost.
Minule se směli všichni, kdo mají nerozhodnou známku, přihlásit na referát, aby ještě před třídní schůzkou nahnali pár bodů. Já mám mezi čtyři a pět a Niko mezi pět a čtyři. A tak jsme se přihlásili. Téma jsme si mohli zvolit sami, ale muselo to nějak souviset s filozofií. Niko navrhl „Proč je spánek ve škole zdravý“ a já „Bití nemá smysl, leda by byl člověk silnější“.
Dlouho jsme o tom debatovali a po třech minutách jsme se dohodli, že si vybereme něco, co by mohlo osobně zajímat i pana učitele Schumachera: „Pomalí učitelé brzdí výuku.“
Vyhledali jsme si k tomu něco na internetu u Kolpingů, jako u Nika doma. Moje máma teď totiž nerada vidí, když vysedávám u počítače. Posledně mě načapala, jak do Googlu zadávám pojmy „nahé ženy“, „vagina“ a „onamie“. Brali jsme to v sexuální výchově a mně připadalo, že jsme dostali málo materiálu. Ke studiu, samozřejmě.
A najednou stála ve dveřích máma a ty „žhavé ženy v uniformách“ jí nepřipadaly ani trochu legrační. A přitom se mi na stránku učiva dostaly čirou náhodou. Chtěl jsem to svést na ségru, jenomže Anna se ušklíbla a prohlásila, že ona na rozdíl ode mě ví, že se píše „onanie“. A to mě usvědčilo.
Máma mi za lhaní zatrhla internet a místo toho mi přistrčila knížku „Co trápí chlapce“. Onanie se tam sice vysvětlovala, ale každá nahatá ženská byla jenom kreslená.
Seděli jsme teda u Kolpingů a hledali inteligentní texty o uspávajících učitelích, protože jsme neměli náladu smolit něco originálního. K tématu jsme toho bohužel moc nenašli, zato na YouTube byla spousta nahrávek učitelů k popukání. Trochu jsme při tom zalitovali, že jsme si nezvolili „Jak může pedagog zaujmout“ – to by nám podklady rozhodně nedošly!
Nakonec jsme si na kartičky načmárali pár hesel a rozdělili jsme si je losováním. Niko si vytáhl: „Výuka v deseti minutách“, „Žáci mají rádi hotovo“, „Pomalá mluva uspává“ a „I šnek sebou občas musí umět hodit“.
Moje kartičky zněly: „Kdo žije rychleji, má víc volného času“, „Rozvláčnost – novodobé mučení“, „Myšlenka musí problesknout“ a „Výtahy pro seniory jako nezbytná výbava školních budov“.
Domluvili jsme se, že si budeme navzájem předhazovat hesla z kartiček, aby nám z těch argumentů proti pomalosti učitelů nic nevypadlo. Schumacher totiž bazíruje na argumentech. A na kartičkách. Nikova máma nesmyslně nadhodila, že by nebylo od věci přeříkat si to nanečisto, ale my jsme se jí vysmáli!
„Paní Kolpingová! Mluvit umíme už asi dvanáct let, to by na deset minut referátu mohlo stačit,“ pokusil jsem se jí vysvětlit, čemu se smějeme. Nemám tušení, proč se na mě tak divně podívala.
Podle mě toho na lepší známku bude až až. Musí. Jinak naše máma dostane záchvat a já týdny domácího vězení, abych měl čas na učení. Říká totiž, že jsem lenoch a jinak se k němu nedokopu. Možná je na tom něco pravdy, jenomže já mám docela jinačí plány, jak přijít k hromadám peněz: vytřískám je ze sportovního nadání.
Prozatím jsem se sice zdráhal obětovat dvě až tři ze svých drahocenných odpolední otročení ve sportovním klubu. Ovšem od chvíle, kdy jsem začal uvažovat o tom, jak se pokud možno bez práce co nejrychleji dostat k penězům, připadá mi jako nejschůdnější kariéra fotbalisty. Ten přece taky kope, ale jenom do míče, a pak si v reklamě namaže chleba nutellou a už jezdí ve ferrari.
Navíc je to asi čtrnáct dní, co jsem při dloubání v nose před zrcadlem zjistil, že vypadám napůl jako Cristiano Ronaldo a napůl jako David Beckham. Jen mi ještě chybí ta mužná zralost. Ale to je jen otázka let. Každopádně mi došlo, že bych už pomalu mohl začít opouštět šedou masu průměru a zamířit na hvězdný Olymp.
Jako hvězda fotbalu máš fůru prachů, kolem sebe vždycky dostatek poskoků, aby ti nosili tašky, a ještě víc fanoušků. Kromě toho se ti kdekdo chce podobat alespoň číslem dresu, což dělá dobře egu. A abych nezapomněl: Těch holek, co po tobě jede! Je jim sice jedno, jak to umíš šajtlí, ale i tak jsi pro ně borec. Prostě bomba! Samozřejmě mám namířeno rovnou do národního mužstva. Ale dřív než mě objeví trenér naší devatenáctky, bych měl možná dovolit zdejšímu klubu, aby mi předali pár zkušeností. Zítra se mrknu na trénink. Uvidíme, jestli je taky praští do očí ta podobnost s Ronaldem a Beckhamem.


Ukázka pochází z knihy Sabine Zett, Hugův geniální svět, kterou nakladatelství Grada.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeHugův geniální svět

Zett, Sabine

Grada, 2013

Napsat komentář