Přinášíme vám ukázku z knihy Muž bez minulosti,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Mým cílem byl kostel na pobřeží, který se krčil na okraji vápencového útesu, jako by se na něm držel jen silou vůle.
Zaparkoval jsem před ním a vypnul motor.
Obloha byla ocelově šedá, moře rozbouřené a zpěněné a do audi se opíral vítr a liják. Z městečka Christchurch to sem bylo zhruba pět kilometrů a v dálce nad vodou z jemné mlhy vykukovaly špičky útesů přezdívané Jehly, které připomínaly bloudící lodě. Natáhl jsem se pro poznámkový blok na zadním sedadle a neubránil se vzpomínce na to, jak jsme s manželkou jednou na Isle of Wight zajeli. Byla tehdy prudká zimní bouře a trajekt sebou v divokých vlnách průlivu zběsile cloumal. Na okamžik mě zamrzelo, že už to nikdy nebude víc než pouhá vzpomínka.
Zamkl jsem auto a vyrazil ke kostelu.
Dveře byly otevřené a uvnitř se nacházelo deset dřevěných lavic, kamenný oltář a vitrážové okno nad ním. Navzdory pošmournému počasí vrhal obraz na skle na kostelní loď barevné odlesky a v prasklinách na kamenné podlaze se scéna z Poslední večere pohybovala jako ropná skvrna.
Seděl ve druhé řadě nalevo, záda pevně zapřená do lavice a ruce volně svěšené před opěradlo řady před ním, jako by se právě chystal pomodlit, nebo naopak modlitbu dokončil. Na sobě měl modrou bundu a šedou čepici a pod lavicí mu vykukovala jedna zabahněná a značně odřená holínka.
Byl jsem už téměř u něj, když si mě konečně všiml. Prudce se otočil na lavici, spustil ruce do klína a zadíval se na mě se směsicí obav a úlevy.
„Pan Kite?“ zeptal jsem se.
Vstal. „Ano. Ano, to jsem já.“
„David Raker.“
Potřásli jsme si rukama. Ta jeho byla drobná, stejně jako on, a úplně suchá. Konečky prstů měl o něco drsnější – snad zjizvené nebo mozolnaté – a také tvář mu pokrývaly čerstvé rány. Největší šrám se táhl v tlustém oblouku od brady ke rtu.
„Díky, že jste přijel, pane Rakere.“
„David stačí,“ ujistil jsem ho. „Omlouvám se za to zpoždění. Vím, že jsme se měli sejít v deset.“
„Nic se neděje.“
Podíval jsem se znovu na okno a na klenutý strop. „Už jsem pracoval na mnoha případech, ale nevybavuji si, že by některý z nich začínal v kostele.“
Pousmál se. „A už tam nějaký skončil?“
Sklouzl pohledem za moje rameno a zadíval se chrámovou lodí až ke dveřím kostela, vedle nichž stály o zeď opřené dvoje dřevěné pohřební máry. U nich se jeho oči zastavily.
„Ne, pokud se tomu dalo zabránit,“ odvětil jsem.
Znovu pozvedl koutky, ale jeho úsměv se vzápětí vytratil, jako by si uvědomil, co jsem se mu snažil mezi řádky naznačit: že osud těch, kteří jsou už po smrti, ovlivnit nedokážu, ať bych se snažil sebevíc. V takových případech jsem mohl rodinám vrátit jen kosti a moje práce spočívala v něčem jiném. Stával jsem se jakýmsi umělcem, který vykresluje obraz příčiny a následku; vypravěčem příběhu, jejž po sobě lidé zanechali.
„Po telefonu jste byl dost tajemný, pane Kite.“
„Richard,“ opravil mě tiše. „Vím, že jsem toho moc neřekl. Omlouvám se. Radši tyhle věci řeším tváří v tvář, na telefonování mě moc neužije.“
„Rozumím,“ opáčil jsem a chvíli si ho prohlížel.
Působil smutně, ztrhaně. Na tom by nebylo nic neobvyklého, ve své práci jsem se s tím setkával v jednom kuse. Ale za jeho bolestí se ukrývalo ještě něco jiného. Ve tváři se mu zračil jakýsi zmatek, jako by si nebyl jistý sám sebou, což k mladému muži, který nevypadal na víc než pětatřicet, vůbec nesedělo. Možná si to uvědomoval, protože se znovu křečovitě usmál, avšak výraz nezmizel. Zakořenil v jeho očích a koutcích úst a rozpínal se po celém obličeji jako plevel. Po našem telefonátu jsem se ho pokoušel najít na netu, prozkoumat jeho život na sociálních sítích, příznačných pro lidi této generace. Jenže jsem nic neobjevil. Richard Kite byl jako duch.
„Pracuju tady v úterky a čtvrtky,“ prozradil mi a rukou obsáhl interiér kostela. „Pomáhám se zahradou – s údržbou pozemků a tak. Nejsem sice zahradník, ale dělám, co můžu.“ Zarazil se a očima opět sklouzl k márám opřeným o zeď. „Reverend Parsons říkal, že se můžeme posadit v zadní místnosti – kdybyste chtěl.“
Otočil se k otevřeným dveřím na konci kostela, za nimiž byla vidět krátká chodbička. Do žlutého kbelíku na podlaze pomalu kapala voda ze střechy.
„Promluvit si určitě můžeme,“ přikývl jsem, „ale možná byste mi nejdřív měl povědět, koho že to mám vlastně najít.“
„Ano, ovšem.“
Omluvně zvedl ruku, ale nepokračoval. Namísto toho znovu bloudil očima po stínech v kostele, jako by se v nich ukrývala slova, jež mu unikala. Sledoval jsem jeho hubenou, bledou tvář s rašícím černým strništěm a podivně bezbarvýma očima a náhle mě něco napadlo. Už jsem ho viděl. Odněkud ho znám.
Že bychom se už někdy setkali?
„Zavolal jsem vám,“ spustil, „protože pátráte po pohřešovaných lidech. Je to vaše práce a… no… přesně to potřebuju.“ Odmlčel se a ztěžka polkl. „Potřebuju, abyste našel někoho, kdo se ztratil.“
„A o koho jde?“
Pořád mi byl nějak povědomý. Nedokázal jsem se toho pocitu zbavit, jenže se mi zároveň nedařilo ho správně zařadit. Nemyslelo mi to. Jestli jsme se už někdy setkali, nejspíš to nebylo při žádném z mých případů.
„Richarde,“ pobídl jsem ho, „koho mám najít?“
Jako by mě ani neslyšel. Ještě chvíli očima pátral v temných koutech kostela, kam světlo z vitrážového okna nedosáhlo, a pak, právě když jsem se chystal otázku zopakovat potřetí, se konečně nadechl a promluvil.
„Mě,“ řekl.
Nakrčil jsem čelo. „Co prosím?“
„Potřebuju, abyste našel mě.“

———————————-

Přečtěte si celou ukázku.

———————————-

Tim Weaver

Tim Weaver je bývalý novinář a redaktor řady časopisů. Přestože byla jeho novinářská kariéra úspěšná, rozhodl se psát raději thrillery. Počínaje Honem na mrtvého tak vznikla série románů, která uvedla na scénu soukromého detektiva Davida Rakera, specialistu na hledání pohřešovaných osob. Weaverův čtvrtý román, Není cesty zpět, byl prezentován v prestižním britském knižním pořadu Richard and Judy Book Club. Bez slitování se v týdnu, kdy bylo vydáno, vyšplhalo na druhou příčku nejprodávanějších knih a Údolí mrtvých a Ztracený se obě dostaly na první místo v žebříčcích prodejnosti elektronických titulů. Weaver byl rovněž nominován v rámci britského literárního ocenění National Book Awards. V sérii dále vyšly díly Němé oběti a Zlomené srdce. Tim Weaver je ženatý, má malou dceru a celá rodina žije nedaleko Bathu v jihozápadní Anglii.

Informace a fotografie byly čerpány ze stránek nakladatelství Mystery Press.

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Weaver, Tim

Mystery Press, 2019