Dana Šianská (61) pochází z Klášterce nad Ohří, ale většinu svého života žije v Lounech. Po studiích na Střední všeobecně vzdělávací škole (dnešní gymnázium) a dvouleté knihovnické nástavbě pracovala v Městské knihovně v Postoloprtech a v Městské knihovně v Lounech. Od 28 let dodnes pracuje v Elektrárně Počerady jako polygraf-metodik.

V závěru loňského roku jí v nakladatelství Krigl vyšla kniha Zakázané prázdniny, jejíž recenzi najdete také na našich stránkách.

Jak se stalo, že napsala a úspěšně vydala i něco jiného než pracovní dokumentaci, jsem se jí zeptala v našem virtuálním rozhovoru.

 

Jak jste se potkala s knihami?

Byla jsem do čtení velmi zapálené dítě. V dětství byly pro mě knihy důležitější než jídlo.Většinou jsem zhltla 7 až 8 knížek týdně.

V jedenácti letech se mi do ruky dostala kniha jedné zahraniční autorky. Nebyla dopsaná, protože autorka zemřela. Tehdy mě napadlo, že když ji ještě nikdo nedopsal, mohla bych ji dopsat já. Popsala jsem pět stran těžce stravitelným textem. Byla to ode mě troufalost. Ale od té doby jsem cítila potřebu psát.

Ve dvaadvaceti letech jsem získala 2. místo v celostátní literární soutěži O cenu K. Biebla. Můj literární začátek tehdy vypadal slibně. Jenže v mém životě se pak událo mnoho závažných věcí.  Musela jsem vkládat hodně energie do samotného života. Na psaní mi nezbyla.

Nyní jsem etapu každodenních povinností ukončila a psaní se můžu věnovat podle potřeby.

 

Jak dlouho ve Vás zrálo rozhodnutí napsat knihu?

Rozhodnutí napsat knihu Zakázané prázdniny ve mně „zrálo“ asi dvě vteřiny. Myšlenka napsat o chlapci, který utekl z domova, mi zničehonic skočila do hlavy.

 

Jaké to bylo – překvapilo Vás něco při psaní (ať již mile či nemile)?

K nemilému překvapení nedošlo. V průběhu psaní jsem byla překvapená, že nemám problém vytvářet dialogy. A že se, ve srovnání s minulými léty, mnohem lépe vyjadřuji.

V tom určitě hraje roli věk a zkušenosti. Myslím, že právě tohle je pro spisovatele nedoceněná záležitost. Najednou máte v sobě jasno a je ve vás vytvořen prostor pro pochopení druhých. A to se na psaní musí projevit.

 

Co bylo nejtěžší?

Dát příběhu jasnou logiku a vytvořit takové rodiče, kteří chybují neuvědoměle.

 

Tématem Vaší knihy je odcizení dětí a rodičů v průběhu puberty, které hlavní hrdina řeší útěkem z domova. Jak Vás tento námět „potkal“?

Námět, jak jsem už napsala, mě napadl zničehonic. Ale ono nikoho nic nenapadá jen tak. Když jsem byla v první třídě, můj starší spolužák tehdy utekl z domova. Pro mě to tehdy bylo nepředstavitelné. Spolužáka mi bylo líto, ale zároveň jsem obdivovala jeho statečnost. Zřejmě se tato událost uložila do mého podvědomí a pak na úrodné půdě mých osobních zkušeností vytvořila námět.

Já měla sice přísné, ale také milující rodiče. Byli doma pořád. Všechno jsem jim sice neříkala, ale to podstatné věděli, s tím jsem za nimi mohla přijít. V příběhu se spíše odrážejí mé postřehy z jiných rodin.

 

Měla jste někoho, komu jste napsané četla, nebo jste se spokojila se sebereflexí?

Vždycky, když jsem něco napsala, dala jsem to přečíst své dceři. Byla mým hnacím motorem. U všeho chtěla pokračování. Když jsem o sobě jako autor pochybovala, ona mi věřila.

Stejnou zkušenost mám i s šéfredaktorem nakladatelství Krigl panem Halberštátem. Takových lidí by mělo být víc. On je přísný, náročný, ale neskutečně laskavý a inspirativní. Dovede v lidech otevírat jejich potenciál.

Dokonce i můj dospělý syn, který mé pokusy nikdy nečetl,  knihu přečetl jedním dechem.

 

Jak dlouhá pak byla cesta od napsání k vydání knihy?

Knihu jsem napsala za tři měsíce, pak jsem ji 2x upravila, celkem to trvalo 5 měsíců.

Od napsání k vydání uplynuly čtyři roky.

 

Vaši knihu provází krásné ilustrace Evy Beberové. Vybrala jste si ji sama, nebo Vám ji vybralo nakladatelství?

Přiznám se, že jsem paní Beberovou neznala. Vybral mi ji nakladatel a já jsem s ilustracemi velmi spokojená.

Paní Eva Beberová je velmi skromný a milý člověk. Spolupráce s ní je úžasná.

 

Jak na Vás působí odezvy na Vaši knihu?

Zatím ke mně ještě vysloveně špatná odezva nedošla. Mám o knize mnoho pochvalných zpráv. Hodně ji čtou dospělí lidé nebo mládež od 16  let výše.

Všimla jsem si, že lidé, kteří měli při výchově svých dětí rezervy, se o knize vyjadřují opatrně. Naopak ti, kteří žili pro děti a nešetřili láskou, knihu velmi chválí.

Bohužel nemám odezvy z knihoven. Zajímaly by mě i názory dětí.

 

Máte za sebou vydání první knihy, budete psát dál? Co připravujete pro ty, které Vaše kniha zaujala?

Právě dokončuji rukopis dobrodružně pohádkového příběhu pro děti od 8 do 12 let. Uvidím, jestli nakladatelství příběh přijme k vydání. Byla bych moc ráda!

 

Děkuji Vám za upřímné odpovědi, které nám přiblížily Váš tvůrčí proces. A za sebe i své děti musím říct, že jsem ráda, že Vaše psaní neskončilo vydáním první knihy. Budeme se těšit na Vaše další  příběhy. Přeji Vám hodně dobrých nápadů i vydavatele, s nímž budete „na jedné vlně“.

Foto: archiv Dany Šianské

Související knihy

Zakázané prázdniny

Šianská, Dana

Agentura KRIGL, 2013