Na konci ledna letošního roku rozšířilo nakladatelství Kalibr, člen skupiny Euromedia Group, nabídku knih Martina Goffy o novinku s výmluvným názvem Špína. Už titul, obálka i základní premisa dávají tušit, že tentokrát nepůjde o příběh uhlazený, ale o thriller s temnějším, syrovějším tónem, a s hrdinou, který se pohybuje na hraně zákona i vlastního svědomí.

Pěkně popořadě. Kdo tvorbu Martina Goffy sleduje déle, ten ví, že pod tímto jménem i pod pseudonymy Daniel Gris a Alex Walló vznikla už slušná řádka titulů, jak samostatných, tak provázaných v sériích. Vedle Mika, Larse, Marka Vráze, série Ve výslužbě nebo postapokalyptické linie Země zmaru a Záblesk v temnotě teď přichází kniha, která stojí mimo dosavadní autorovy řady a zkouší si vymezit vlastní prostor. To je samo o sobě sympatické. Místo dalšího návratu ke známému hrdinovi nebo zavedenému univerzu dostává čtenář samostatný příběh, který se musí opřít jen o vlastní atmosféru, tah a nosnost hlavní postavy.

Rob, řečený Špína, si se zákony nikdy nelámal hlavu. Než se dostal do vězení, živil se hlavně „špinavou“ prací. Dnes se už ale pokouší žít jinak. Má svůj omezený, relativně klidný svět, a především ženu, pro niž má smysl minulost zamknout a zahodit od ní klíč. Jenže jednoho dne se Marie nevrátí domů. A ve chvíli, kdy se Rob začne pídit po tom, co se stalo, rychle vyjde najevo, že bude muset znovu sáhnout po metodách, které chtěl navždy nechat za sebou. Základní dějová situace je jednoduchá, přehledná a žánrově vděčná. O to víc pak záleží na tom, jak ji autor dokáže rozehrát.

A právě v tomto je příběh Špíny zajímavý. Na první pohled jde o další drsný thriller s chlapem, který má za sebou násilnou minulost a teď je okolnostmi donucen se k ní vrátit. Jenže Martin Goffa příběh nevede jako čistou akční záležitost. Mnohem víc než s efektními pózami pracuje s tíhou prostředí, s pocitem neodbytné minulosti a s vědomím, že některé životy se zkrátka do slušnější podoby nedají převléknout mávnutím kouzelného proutku. Tím, a také použitým stylem mi Špína připomněla spíš autorovu sci-fi větev podepsanou Danielem Grisem než třeba Larsovy příběhy. Ne samozřejmě prostředím nebo žánrem, ale způsobem výstavby. Stejně jako v Zemi zmaru či Záblesku v temnotě i tady autor staví na surovější atmosféře, na světě, v němž se nehraje na jemné odstíny civilizovanosti, a na hrdinovi, který se pohybuje mezi násilím, rezignací a jakýmsi zbytkem osobního kodexu. I zde je cítit důraz na tlak okolností a na situaci, která člověka netvaruje k lepšímu, ale spíš odhaluje, co v něm už dávno bylo.

Ve srovnání s některými jinými Goffovými knihami tak Špína působí sevřeněji a méně hravě. Kde Lars často těží z lehčí ironie, svižné mluvy a jistého odstupu, tady je tón vážnější, zemitější a drsnější. Věty mají kratší dech, dialogy míří přímo k věci a celé vyprávění se opírá o pocit, že skončila doba filozofování a přišel čas jednat. To je pro podobný typ příběhu dobře. Autor se nesnaží vytvořit okázale stylizovaného antihrdinu, ale spíš chlapa poznamenaného prostředím i minulostí, který ví, jak funguje násilí, a právě proto z něj nedělá divadlo.

Srovnání s Kingovým Billym Summersem se nabízí už kvůli základní situaci muže s vražednou minulostí, jenž by rád začal jinak. Jenže zatímco Billy Summers je postava vybavená určitou rafinovaností, přehledem a vnitřní disciplínou, Špína působí mnohem přízemněji, hruběji a sociálně níže ukotveně. Je méně „profesionál“ v noblesnějším slova smyslu a víc produkt světa, který člověka ohlodává až na kost. Vedle Kinga se tu proto nabízí i jiné paralely. Třeba archetyp známý z filmu John Wick: muž, který se pokusil vystoupit ze světa smrti, ale zásah do jeho nejbližšího soukromí ho vtáhne zpět do prostoru, z něhož se vlastně nikdy doopravdy odejít nedá. Jenže kde John Wick buduje téměř mytickou stylizaci zabijáckého podsvětí, Špína zůstává při zemi a sází spíš na špínu v doslovném i přeneseném smyslu slova.

To je ostatně na knize možná nejpřitažlivější. Nesnaží se být větší, než je. Nehraje si na velké společenské podobenství ani na rozmáchlou sérii s košatým zázemím. Místo toho předkládá příběh o člověku, který chtěl ze svého starého života odejít, ale ukazuje se, že některé dluhy se nemažou a některá minulost nepřestane existovat jen proto, že si to přejeme. V tom je tento motiv starý, možná i mnohokrát použitý, ale pořád funkční. Noir, thriller i filmová akce na něm stojí desítky let. Rozhodující je, zda mu autor dokáže vtisknout vlastní rytmus a vlastní typ hrdiny. A to se tady, zdá se, daří.

A doporučení na závěr? Máte-li Martina Goffu rádi pro Mika, Larse nebo Arna, sáhněte po Špínovi už jen proto, abyste viděli další polohu jeho psaní — tentokrát bližší temnější, syrovější a v jistém smyslu i bezútěšnější větvi, jakou známe z jeho sci-fi projektů. A pokud jste se s jeho tvorbou dosud míjeli, může pro vás být tato kniha docela dobrým vstupem: ne do nejrozvětvenějších autorových sérií, ale do samostatně stojícího thrilleru, který neslibuje nic čistého, uhlazeného ani útěšného. Tady se jde rovnou do špíny.

Související knihy

Goffa, Martin

Kalibr, 2026