Ovšem podivnou shodou náhod se mu zločin stále plete do života, a tak se bývalý vyšetřovatel pouští do řešení případu, v němž staré události vrhají temné stíny na současné činy některých spoluobčanů.

Křest detektivky Stíny minulosti – Případy emeritního poldy proběhl v útulném Knihkupectví Letná první prosincové úterý. Spisovatelce Ivetě Svobodové knížku pomohly pokřtít dvě úžasné kmotřičky – Leona Machálková a Pavlína Saward. Moderátor Tomáš Kříkava přivítal také redaktorku Nakladatelství JaS Janu Semelkovou, která listopadové novince pomohla na svět.

autorka s kmotrami a paní redaktorkou

Do následného povídání nejen o vzniku Stínů minulosti se zapojili všichni přítomní, a tak se přihlížející dozvěděli mimo jiné, že ve hře se kradou mrtvoly, že se autorce při psaní kamsi zatoulal pejsek, nebo že emeritní polda, autorka i redaktorka mají podobnou vášeň, kterou je vaření. Spíše než křest mi odpoledne připadalo jako setkání u kafíčka s báječnými přáteli, škoda jen, že ten kofeinový nápoj chyběl.

Kmotřičky Pavlína Saward a Leona Machálková

ukázku četl Tomáš Kříkava

Ještě než byl přinesen sekt, Tomáš Kříkava přečetl krátký úryvek, za což byl odměněn bouřlivým potleskem. Polévat knížku se nezdálo vhodné, jeden z přítomných fotografů však navrhl, zda by „zastřelení“ špuntem nebylo lepší. Nakonec obě kmotry předaly knížce energii „potlapkáním“ a popřály jí, aby na cestě ke čtenářům měla hodně síly a zanechala dostatečný stín pro další Případy emeritního poldy, na kterých, jak autorka poznamenala, se již pilně pracuje.

slavnostní přípitek

Na závěr slavnostního odpoledne dostaly všechny zúčastněné ženy nádhernou rudou růži a před stolečkem Ivety Svobodové se rázem objevila dlouhá fronta lidiček dřímajících alespoň jeden výtisk právě pokřtěného detektivního příběhu. Jelikož mi stále vrtá v hlavě to mizení mrtvol, snad mne Ježíšek uslyší a tento příběh rozbalím pod stromečkem. A co vy? Také si přejete pod stromeček nějakou tu dobrou knížku?

Ukázka z knihy:

„Už jsem ti říkal, jaké neštěstí postihlo našeho doktora?“
„Myslíš Schneidera?“ vykulil oči Luboš.
„No jo, takovej hodnej člověk! Všichni ho tady máme moc rádi, on pro každýho udělá, co mu na očích vidí, a teď zas tohle…“
„Tak už mi prosím tě řekni, co se stalo!“
„To je moc dlouhá a stará historie. Člověku to rve srdce, jen na to pomyslet, natož o tom mluvit.“
„Karle, prosím…,“ znervózněl Luboš.
„Jo jo, já vím. V jeho rodině je nějaká nemoc, kterou dědí akorát kluci. Vlastně se dožijí průměrně tak dvaceti let, pak ochrnou a zemřou.“
„To jsem ještě nikdy neslyšel. Taková hrůza,“ vyvalil Luboš oči.
„A to si přestav, že náš doktor je stejně starej asi tak jako my, možná o pár let starší. On už byl předtím jednou ženatý s jistou Adélou Horáčkovou a měli spolu syna. Myslím, že se jmenoval Adam. Bylo to tenkrát velké neštěstí. Ten kluk onemocněl, bylo mu asi tak patnáct let, ochrnul a nakonec… Doktor u jeho lůžka proseděl celé dny a noci, celý zešedivěl, ale stejně mu nedokázal pomoct. Jeho žena se z toho tenkrát pomátla, pokusila se o sebevraždu, nakonec ji doktor musel dát do blázince a už ani nevím, co se s ní pak stalo. Doktorovi tenkrát bylo něco kolem čtyřicítky, po nějakém čase se z toho dostal a založil novou rodinu. Bohužel se historie opakovala. Narodila se dvojčata, kluci. Jeden zemřel v osmnácti a druhý před třemi dny, bylo mu skoro dvacet let. Jeho ženu to úplně položilo a doktorovi to taky na zdraví nepřidá. Chce skončit s praxí. Mají ještě dceru, ale ta by snad měla být vůči tomu smrtícímu genu imunní. Tedy aspoň doufám. Kristýně je asi osmnáct let.“

Úvodní foto – zdroj: nakladatelství JaS

Související knihy

Svobodová, Iveta

JaS, 2013