Po pěti letech od vydání své prvotiny Dva roky v hajzlu (Host 2021), pojednávající o absurditě vojenské služby za minulého režimu, přichází její autor Lubomír Větříšek s další knihou, nazvanou Srdce chuligána. Vydalo ji nakladatelství Host 19. 2. 2026.

Autor v ní zvolil téměř dokumentární formu sdělování příběhu. Tento styl však v žádném případě nesnižuje jeho poutavost ani nespornou čtenářskou atraktivitu. Chronologicky řazené, autobiografické vyprávění hlavního hrdiny, odvíjející se od jeho dětství až po nástup na základní vojenskou službu, působí neobyčejně autenticky a je jakýmsi svědectvím a také poněkud natrpklým mementem své doby.

Příběh hlavního hrdiny Luboše nás přenese do období tuhé normalizace 70.–80. let minulého století. Z velké části se odehrává na slováckém venkově. Jeho autentičnost výrazně navyšuje užívání tamního charakteristického dialektu v přímé řeči. Chlapec vyrůstá v rodině, v níž vládne pevnou rukou přísný, ale spravedlivý otec. V době dospívání se Luboš seznamuje s, v té době establishmentem nenáviděnou a striktně potíranou, rockovou a folkovou hudbou a zároveň i s ní spojeným prostředím a komunitou. Autorovo vykreslení těchto aspektů mi občas připadá poněkud zidealizované a šablonovité. Sám jsem se v osmdesátých letech v okruhu tzv. „závadové“ mládeže pohyboval a musím konstatovat, že zdaleka ne vše, co se týká vztahů mezi „máničkami“ i jejich aktivit, bylo tak idylické a pohodové jako v Lubošově podání. Na druhou stranu velmi oceňuji reálné vykreslení atmosféry mnoha koncertů, festivalů a tanečních zábav. V příběhu se objevují i jejich skuteční protagonisté (např. Pepa Nos, Jim Čert, Pražský výběr nebo lokálně známé beatové kapely té doby).

Luboš i jeho přátelé (častokrát jím nazývaní poněkud pateticky vyznívajícím spojením „moje parta“) se i v temných normalizačních dobách snaží žít podle svého přesvědčení. Za každou cenu si, jako symbol svobody a vzdoru, zachovávají dlouhé vlasy, byť jim způsobují řadu problémů v „běžném“ životě. Prožívají své první lásky a zejména naprosté opojení nezávislou a neoficiální muzikou a kulturou. Kvůli nekonformnímu způsobu života se dostávají do střetů s represívními složkami totalitního režimu. Všemožně se snaží vyhnout dvěma rokům nenáviděné vojenské služby. Stejně jako hrdinové knihy je považuji i já za ukradené a zbytečně ztracené.

Při čtení Lubošova vyprávění jsem se častokrát ve vzpomínkách vracel do doby svého mládí, znovu zažíval neopakovatelnou atmosféru pololegálních hudebních produkcí a pociťoval jakousi zvláštní směsici nostalgie s jistým zadostiučiněním, že v současné době již k takovýmto absurdním a pro dnešní mládež zcela nepochopitelným situacím, zaplaťpánbůh, nedochází.

I když s celou řadou autorových myšlenek i názorů nesouhlasím, čtení jsem si opravdu užíval.
Knihu Srdce chuligána doporučuji nejen všem pamětníkům zobrazované doby a událostí, ale i všem čtenářům rekrutujícím se především z mladší generace, kteří si nad jejími stránkami snad uvědomí, že nebylo vždy jednoduché a už vůbec ne samozřejmé věnovat se tomu, co člověka naplňuje, a hlavně si svobodně zvolit svůj způsob života.

Související knihy

Větříšek, Lubomír

Host, 2026