Od zlata a stříbra odešla za svým snem – psaním

Věra Řeháčková
Narodila se v roce 1950, celý život žije v Brně a rukopis její prvotiny čekal na vydání skoro třicet let. Přesto psala „do šuplíku“ a věřila, že knihy s jejím jménem v záhlaví jednou spatří světlo světa.

Jmenuje se Věra Řeháčková (*1950) a její tvorbu milují hlavně příslušnice něžné poloviny lidstva. Oslovuje svými dobrodružnými příběhy děti od devíti let, udržuje si je románky pro dospívající a pomáhá navodit optimismus romány, jak sama říká „ze života“, zralým ženám.

Jaká byla její cesta k první knize, kolik energie ji stojí hledání vydavatelů a co sama prožívá při samotné tvorbě, nám svěřila v následujícím rozhovoru:

Tvoříte knihy pro děti, dospívající dívky a ženy – je to velký rozdíl, pro jakou věkovou kategorii píšete?

Začala jsem psát pro ženy a nikdy mě nenapadlo, že bych mohla tvořit pro mladší čtenáře. De facto mě k tomu přiměl jeden knihkupec na autogramiádě, když mi řekl, abych se o dívčí román pokusila. Začala jsem sbírat „hantýrku“ teenagerů, psát si jejich „hlášky“ a výroky, které jsou mi na hony vzdálené. Vše jsem zúročila ve svém prvním dívčím románu Jsi jednička, Zuzko. Měl obrovský úspěch, vyšel dvakrát po sobě v pětitisícových nákladech. Byl to úspěch. A pak mi můj nakladatel řekl: „Začni psát o koních.“ To byl pro mě ještě větší šok. Já pracovala 25let v podniku Klenotysedm let jako prodavačka, pak ve skladu drahých kovůa koní se bojím, nemám k nim pražádný vztah. Dal mi radu, která změnila od základu můj literární život: „Přestaň pracovat v Klenotech, přejdi na volnou nohu a choď ke koním.“ Měla jsem už 46let, když jsem na tuto odvážnou změnu přistoupila. Začala jsem chodit do hřebčína a napsala první trilogii Zlatka nezbednice, Zlatka, děvče od koní a Zlatko, a co láska?. Psala jsem ji pro všechny věkové skupiny dětských čtenářů jen proto, abych o koních víc psát nemusela. Jenomže… Trilogie měla obrovský úspěch, psali mi ti nejmladší dětští čtenáři, abych v psaní o zvířatech pokračovala. Takto jsem se vlastně dostala od ženského románu k dívčímu. Později jsem na besedách zjistila, že pro ty nejmladší čtenáře mezi devíti a deseti lety, kdy už není věk na pohádku a ještě ne na dívčí román, chybí kniha s příběhem, veselá, humorná, plná zápletek a zvířátek. A zkusila jsem to. Povedlo se, a přiznávám, že dodnes se mi pro ty mrňousy píše nejlépe, nejlehčeji. Knihy pro ně totiž musí mít pořád živý děj, nesmí trpět popisností a končit špatně. Je to takové pohlazení po duši po napsání románu pro ženy.

Máte na svém kontě již přes 120 románů – kde stále hledáte novou inspiraci? Čerpáte i z vlastního života – můžeme tedy ve vaší tvorbě najít nějaké autobiografické prvky?

Mojí prvotinou byl můj vlastní příběh, kdy jsem jako desetiletá holka strávila tři měsíce v brněnské dětské nemocnici na kardiologickém oddělení – z toho šest neděl bez naděje na uzdravení. V učení na prodavačku jsem zážitky – pokud jsem si je pamatovala – sesbírala a dala na papír. Tak vznikl první nemastný neslaný rukopis Za bílými mřížemi.
Chtěla jsem ho vydat, ale cesta od spisovatele k nakladateli je tak strastiplná, že si to žádný nezasvěcený nedovede představit. Tehdy se psal rok 1968-69. Neměla jsem šanci. Zavřela jsem rukopis do šuplíku a o vydání se pokusila až po roce1989. Bylo to to samé. Nicméně usmálo se na mě štěstí. Tato autobiografická prvotina spatřila světlo světa až v roce 1996, a představte si, že v Nových knihách byla mnohem později hodnocena jako mé nejúspěšnější dílo. To tedy k té autobiografické stránce. Můj život byl kvůli nemoci chudý na zážitky, nicméně všechny knihy pro ženy jsou napsány podle skutečných příběhů. Jezdím do lázní, potkávám hodně žen a jsou vděčné, když jim někdo naslouchá. Z každých lázní si přivezu nejeden námět na další román.

Prožíváte vše se svými hrdinkami, nebo si udržujete odstup? Když čtu vaše knihy, rozhořčuji se nad nepřízní osudu, dojímám při obratu k dobrému. Vaše hlavní postavy působí jako skuteční lidé, jako byste je opisovala ze života, nebo se do nich hluboce vciťovala.

Příběhy se svými hrdinkami prožívám tak moc, až se sama na sebe zlobím, protože mě to příliš psychicky vyčerpává. Když jsem začala psát pro ženy, rozhodla jsem se, že moje knihy nebudou červenou knihovnou, ale „psané životem“. A tak se stalo. Do hlavní postavy se natolik vcítím, že při psaní jejích trablů třeba i brečím nebo naopak, prožívá-li něco pěkného, nad sešitem se směji jako tichý blázen.

Když sedáte k úplně první stránce nového díla, co u toho prožíváte?

Nezačínám ráda psát novou knížku. S hrdinkou ještě nejsem spoutána, neznám ji, nevdechla jsem jí charakter a povahu, a je to pro mě těžké. A pokud píši pro holky a děti, je to pro mě ještě větší záhada. Nevím předem, o čem kniha bude, co se stane v další kapitole. Ta inspirace na mě sestupuje postupně – den ode dne, kapitolu po kapitole. Mám třeba před sebou poslední kapitolu, a když od ní odcházím, sama pro sebe si říkám – tak to jsem teda zvědavá, jak toto dopadne. A rozuzlení je  pro mě stejným překvapením jako pro čtenáře.

Jaké to bylo, když jste po letech nadějí a marných snů konečně držela v rukou svoji první knížku?

Pocit, když jsem držela v ruce svůj první vydaný román – Lázeňská známost – se popsat slovy snad ani nedá. Jsou to emoce, které s člověkem zacloumají, brečíte štěstím, dojetím, radostí. Pamatuji si, že jsem tehdy řekla: „Tak jsem se nakonec přece jen tou spisovatelkou stala.“ A s první knížkou jsem dokonce i spávala. Bylo to úžasné, pro druhého asi těžko pochopitelné.

Vaše poslední kniha Prožila jsem něco neuvěřitelného vyšla v nakladatelství CooBoo, spadající pod křídla Albatros média. Jaká je spolupráce s takovým nakladatelským gigantem?

Ačkoliv mám „jméno“, nový vydavatel se hledá těžko. 11. 11. 2011 mi můj dlouholetý nakladatel sdělil, že končí. Byl to šok. Já vždy psala „do foroty“ a mám v šuplíku ještě 11 rukopisů. Co teď? Obrátila jsem se na Albatros. Příliš zájem nejevil. Všechno trvalo a trvalo a trvalo… Pak si vyžádali jeden rukopis. Snad díky redaktorce, která měla vehementní zájem mi knihu Problémy nejen s láskou vydat, uzavřel se mnou Albatros smlouvu. Za dva roky mi táž redaktorka psala, zda bych něco neměla. A já jí poslala Prožila jsem něco neuvěřitelného. O spolupráci se snad ani hovořit nedá. Je to prostě gigant a autor se v něm ztratí jako ten mraveneček.

Děj této novinky je tajemný, obsahuje víru v léčitelskou moc kamenů a zázračné schopnosti lidí. Máte s tím osobní zkušenosti, nebo jste jen rozvíjela ve fantazii příběh „co by bylo, kdyby…“?

Děj knihy je tajemný, protože mě samotnou to tajemno přitahuje. Proto jsem napsala knihy Dívka se zvláštními schopnostmi a S tajemnem a láskou se nežertuje. Měly úspěch a čtenářky na besedách mě žádaly, abych se tomuto tématu věnovala poněkud víc. Na jejich popud vznikla právě tato kniha a vše je jen a pouze dílem mojí fantazie. Když jsem ji psala, sama jsem čekala, „co bude, až to bude“…

Ve všech vašich knížkách je zmiňována nějaká stránka víry. Ať v Boha, v člověka, v přírodu nebo ve vnitřní sílu. Je pro vás víra důležitá i v osobním životě?

Víra je velice ošemetná. Když jsem byla v dívčím věku, četla jsem Šmahelovou – mimochodem tato paní je mým literárním vzorem – a v jedné její knize jsem „vypíchla“ větu – „Víra, ať je jakákoliv, je vlastně velký, i když falešný utěšitel.“ Napsala jsem si tuto větu jako své motto a nesla ji v sobě celým životem. Když jsem byla tak těžce nemocná, musela jsem věřit, že se z toho dostanu. Když jsem psala do šuplíku – a trvalo to celá desetiletí – uvnitř sebe jsem stále živila víru, že jednou přijde den… Věřím ve vnitřní sílu člověka, o které on sám nemá ani ponětí. Poznala jsem to, až když jsem začala psát. A že ve vesmíru existuje něco, co vás vede, na tom taky asi něco bude. Jak jinak bych já – žena jen s málem životních prožitků – mohla dát na papír složité vztahy, o kterých toho vím tuze málo, dá se říci vůbec nic? A ty dětské příběhy? Moje maminka mi vždycky při čtení říkává: „Jak můžeš napsat tolik zážitků, když jsi sama žádné neměla? Víc těch hloupostí, co ta děcka v tvých knihách dělají, snad ani nemůže být.“ A vidíte, že se vždycky najdou nové. Asi jsem prostřednictvím psaní kompenzovala to, co mi život vzal nebo nedopřál.

Pro koho píšete nyní? Jaká skupina vašich čtenářek se může těšit na další novinku?

Momentálně se dá spíše říci, že nepíši. Od toho 11. 11. 2011 jsem nevzala pero do ruky, ale usilovně sháněla nakladatele. Nicméně vydavatelství Akcent mi v nejbližších dnech vydá ženský román Životní příběh obyčejné ženy a ještě letos by u něj měla vyjít kniha Pacientky. K té poslední: před dvěma roky jsem prodělala operaci páteře a nevydržím už dlouho sedět a psát. Veškeré ty peripetie, které mě potkaly včetně nových spolupacientek, jsem zobrazila právě v této chystané knize. Nakladatelství Akcent hodlá v budoucnu vydávat i knihy, které vyšly před dvaceti lety. Takže čtenářky, které se k mé počínající tvorbě nedostaly, budou mít šanci.

Píšte na stroji nebo přímo v počítači?
S počítačem se moc nebratříčkuji, píši, jen co musím. Chtěla bych říct, že všech sto třicet pět rukopisů, které vyšly z mého pera, jsem napsala ručně, obyčejnou propiskou do sešitu A5. Pak jsem je sice musela přepsat a bylo to zbytečně složité, ale věřte nebo nevěřte, nějaké to spojení s vesmírem existuje jen tehdy, začnu-li psát ručně. Přes techniku vypotím leda tak tento rozhovor, ale něco duchaplnějšího asi těžko.

 

Děkuji moc za odpovědi na mé všetečné otázky. A za vaše čtenářky musím dodat, že nám vůbec nezáleží na tom, jakým způsobem vaše knihy vznikají, důležité je, že vůbec jsou!

Doporučení:

Od zlata a stříbra odešla za svým snem – psaním - DISKUZE

Počet reakcí: 2
  1. Iveta Pešková Ivča napsal:

    Pěkný rozhovor, zajímavý. Obdiv paní spisovatelce určitě patří – 120 knih, to je vysoké číslo.
    Na jednu stranu mě udivuje, jak těžko hledá takový autor, zapsaný, se „jménem“, nakladatele, to nějak nepobírám – na stranu druhou nejspíš lze vysvětlit tím, jak jdou na odbyt tzv. rádoby bestsellery – stačí reklama a vydavatel se bude sám dožadovat dalších knih. Je ale pak otázkou, co je kvalita a co jen jasná vidina peněz…:-(

  2. Alena Badinová ABA napsal:

    Paní Řeháčkové ještě jednou moc díky za rozhovor.
    Štěpánka si začala více půjčovat její knihy a je moc spokojená, některé čte i několikrát, než je vrátí do knihovny ;)…Je fakt, že vzhledem k pubertálnímu věku ji více zajímají knihy pro dospívající dívky, ale neodmítá ani pořádné dobrodružství pro mladší.
    A vy dámy, pokud si chcete poplakat, tak určitě doporučuji její příběhy ze života – dojmou a pohladí po duši…

Napsat komentář