Kuchařka a deník v jednom od Dity P.

DenikDityP_nahled
Kuchařka většinou bývá jen rozpisem surovin a pracovních postupů. Aby zaujala, aby se k ní lidé rádi vraceli, musí být jiná. Co nabízí kuchařka Dity Pecháčkové?

Tak trochu jiná kuchařka – tato slova si můžete přečíst na zadní straně Deníku Dity P., kuchařky Dity Pecháčkové. Je skutečně jiná? Čím? Může oslovit?

Na první pohled vás možná zaujme netradiční formát knihy. Není klasický obdélníkový, jak bývá běžné, ale téměř čtvercový (280×247 mm). Zřejmě proto se kniha sama nezavírá, což se hodí při vaření. Můžete si ji na kuchyňské lince rozevřít a během přípravy jídla do ní nahlížet, aniž by se vám stránky samy otáčely, jak se to u některých knih stává. Ovšem nutno podotknout, že rozevřená kuchařka se kvůli svým rozměrům nemusí na pracovní plochu vejít…

Po otevření knihy zjistíte, že na vás čeká 14 kapitol. Recepty nejsou řazeny jako obvykle, tj. saláty, předkrmy, vepřové maso, … Dita Pecháčková svou kuchařku pojala jako deník, což se odrazilo právě ve skladbě receptů. Co kapitola, to nějaká životní etapa či událost – například Po babičce, Moje americká lovestory, Víkend v Paříži, Piknik, Po sexu, Vlakem, … Kdo chce ochutnat nějakou americkou či francouzskou specialitu či zavzpomínat na maminčinu kuchyni, recepty snadno dohledá.

Každou kapitolu Dita Pecháčková uvádí krátkým textem, ve kterém odhaluje část svého života a svůj postoj k jídlu a vaření. Umí psát s lehkostí a láskou, díky čemuž vás naladí na správnou notu a vy budete mít chuť uvedené recepty vyzkoušet.

Kuchařka má téměř 300 stran, přesto zde najdete jen 100 receptů. Některé z nich jsou navíc známé, zpaměti je zvládne připravit snad každý průměrný kuchař. Kupříkladu lze jmenovat flíčky, krupicovou kaši či řízek. Je škoda, že se do kuchařky nedostalo více receptů. Ale zase do dané kapitoly se hodí a například krupicovou kaši má s dětstvím spojenou snad každý, je tudíž logické, že v Dětských slastech chybět prostě nemůže.

Jak již bylo zmíněno, recepty jsou různorodé a každý si tu může najít ten svůj, vhodný pro danou situaci. Kuchařku využijete jak pro „obyčejné“ vaření pro rodinu, tak i pro slavnostnější příležitosti, a to včetně dortů k narozeninám.

Co se surovin týče, většinou je nebudete muset nijak složitě shánět. Až na pár výjimek si vystačíte s tím, co doma obvykle máte. Což je dobře, protože nic od vyzkoušení receptu neodradí víc, než když musíte složitě shánět tři čtyři „exotické“ ingredience. Pravdou je, že tu najdete i recepty na jídla, do kterých potřebujete parmazán, arašídové máslo a jiné, v klasických českých kuchyních méně běžné suroviny. Takových receptů ale naštěstí není mnoho.

Zastánce zdravé stravy pravděpodobně některé recepty nezaujmou. Třeba hranolky, koblihy či smažené kuře nepatří k lehkým, zdravým pokrmům. Mezi ingrediencemi se nachází bujon, majonéza (či domácí tatarka z kupované majonézy) nebo slanina. Nejsou tu uvedeny výživové hodnoty. Kuchařka není určena těm, kteří si svou stravu pečlivě hlídají, i když i ti zde najdou vhodné recepty.

Nelze nezmínit barevné i černobílé fotografie Jiřího Turka, které kuchařku dotváří. Každé jídlo tu má svou fotku, což oceňuji, protože se jí i očima, a když vidíte, jak lákavě jídlo vypadá, hned máte chuť pustit se do vaření. Dokumentačnímu charakteru fotek neprospívá zvolená malá hloubka ostrosti. Fotky jídla jsou prokládány černobílými rodinnými snímky z dob autorčina dětství.

Na začátku jsem položila otázku, jestli je Deník Dity P. opravdu „tak trochu jiná kuchařka“. Svým konceptem může připomenout některé jiné kuchařky, například Zpátky domů od Hany Michopulu. I přesto je to kuchařka, která zaujme. Hodí se (částečně) jak pro ty, kteří s vařením teprve začínají, stejně jako pro ty, kteří již nějaký ten pátek vaří. Co Ditě Pecháčkové nelze upřít, je její nadšení pro vaření. Umí o jídle psát tak, že i ty, kteří vaření berou jako nutné zlo, její entusiasmus strhne. Dost možná na chvíli zapomenou, že vaření vlastně nemají rádi, a půjdou vyzkoušet některý z receptů. A třeba si vaření přeci jen zamilují…

Ukázka z kapitoly Dětské slasti:

Nerada jsem jedla – to vím. Jediný okamžik, kdy jsem byla ochotná otevřít pusu, prý nastal, když udělal táta stojku. Muselo se to někdy nějak změnit: teď, zpětně, to období miluju a jídlo, které mi tehdy v dětství vařili a já ho prskala po celé kuchyni, mám ze všeho nejraději. Fakt. Ta jídla jsou jak projekční plátna. Když si dám flíčky, vidím zahradu s kamenným bazénem, záhon jahod, obrovské růže, do kterých se mi vejde celá hlava, kolotoč, lavičku a babičku. Teď je ta zahrada pod betonem, prodaná automechanikovi. Nebo krupicová kaše: jím ji automaticky od okrajů, stavím přehrady pro rozpuštěné máslo a čekám, až vykoukne žába a pan doktor Bolíto, kteří se pod snědenou porcí objevovali na talíři. Čekám, že zahlídnu dětství. Momentálně pod betonem. A pak třeba rajská: s tou se mi vybaví máma s dědou v trenýrkách v kuchyni, z rádia řve dechárna, babička sedí na štokrleti a říká prokristapána, už vypadněte, děda jde s košem a vrací se za čtyři hodiny od Beránků nametenej a šťastnej. Na stole stojí miska s nugátem, obývák je cítit po leštěnce Diavě, učíme kočku psát a koupat se ve vaně, je neděle, je nás deset v malém panelákovém bytě a zdá se, že jsme všichni spokojení. Možná si to v hlavě nějak spojuju s rájem, je tam hezky, bezpečně, krásně a nadějně. Je tam dětství. Momentálně pod betonem. To je jedno. Naštěstí známe způsoby, jak ten tuhý beton aspoň na chvíli rozpustit. (str. 10)

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeDeník Dity P.

Pecháčková, Dita

Dita Pecháčková, 2012

Napsat komentář