Současný typ fantasy a sci-fi knih určený dospívajícím čtenářům má většinou jasně danou strukturu. Odehrává se v  ne úplně přesně specifikované budoucnosti, ve které si společnost navykla na techniku, o jaké si můžeme nechat jen zdát. Lidé žijí dobrovolně virtuální životy, a pokud spolu nekomunikují přímo myšlenkami, přinejmenším se díky zařízením na svých hlavách mohou dorozumět kdykoli a odkudkoli. Hlavní hrdinka je samozřejmě nesmírně krásná, ačkoliv si to neuvědomuje, a její mužský protějšek je zpočátku nebezpečný, drsný a je předurčen k tomu stát se vůdcem určité komunity. Po počátečních rozpacích spojí tito dva své síly a bojují proti zákeřnému nepříteli.

I Loď mezi hvězdami autorky Beth Revisové, kterou letos vydalo nakladatelství CooBoo, nezapře dobu a módu, ve které příběh vznikal. Jeho hrdinkou je sedmnáctiletá Amy, která se dobrovolně nechala na tři století zmrazit a uskladnit v obrovské vesmírné lodi,  aby se pak spolu s rodiči probudila jako obyvatel nové planety. Někde se však stane chyba a Amy se probudí padesát let před přistáním, uzavřená ve světě, který žije vlastními pravidly. Za dvě stě padesát let se totiž chování i vzhled lidí uvězněných ve vesmíru mění. Amy se tak probudí jako jediný běloch na celé lodi. Co víc, lidé jsou podivně deformovaní po psychické stránce a všemu vládne Otec, který se za každou cenu snaží uchovat bezproblémový chod plavidla. Pak ale někdo začne rozmrazovat a zabíjet i ostatní na lodi…

Pravidla žánru se plnit musí, a tak je i Amy natolik půvabná, aby ihned okouzlila Otcova nástupce – Syna. Než dojde k pochopení toho, jak vážná situace vlastně je, chová se nedospěle a potřebuje ochranu. Prakticky první věc, která ji napadne uprostřed neznámého Universa, je jít si zaběhat mezi nepřátelské osadníky lodi, aby ji pak samozřejmě měl kdo zachraňovat. Její pleti, jejím slunečním vlasům Syn ihned propadne, vlastně ještě ve chvíli, kdy byla Amy kusem ledu.

Amy se Synem se musejí vypořádat s problémy a zažívají zvraty, které jimi otřesou. Nicméně jejich charaktery jsou nastavené už od začátku a nedochází u nich ke změnám. Jako hlavní dobří hrdinové zřetelně kontrastují vedle tyranského Otce. Zvláštní pochvalu si proto zaslouží alespoň postava doktora, který se se svou nevyzpytatelností stává nejzáhadnější postavou knihy.

I po technické stránce Loď mezi hvězdami zapadá do typické škatulky současné sci-fi. Lidé na lodi využívají komunikátory, které mají voperované přímo ve svých hlavách, gravitační tunely a další a další techniku.

Módním vlnám odpovídá rovněž celkové zpracování knihy. Příběh je vystaven chronologicky, bez odboček nebo vedlejších dějů. Střídají se zde dva druhy vypravěčů. Jedním je Amy a druhým Syn. V závěru se pro větší dramatičnost jejich střídání zrychluje, až se vyměňují skoro po větách.

Čím se tedy kniha vymyká? Pečlivě promyšleným světem. Universum je místo doslova zvrácené, děsivé degenerací svých obyvatel. Téma lidí uzavřených několik století mezi kovovými stěnami uprostřed ničeho poskytlo Revisové prostor pro otázky: Jak se vůbec dá něco takového vydržet? Jak by taková společnost vypadala a jak by se chovala? Universum má svou hierarchii a temnou minulost, o které vlastně nikdo nic neví. Jak se postupně rozvíjí příběh, vyvíjí se i atmosféra tajemna a záhad. Na přetřes přijde páření, znásilnění i podivné úmrtí. Přitom všechny tyto situace nešokují skutkem samotným. Zaráží opět svým odkazem na společnost a systém.

Autorka nepostavila celý příběh na laciném sbližování ústřední dvojice. Naopak je ohleduplně a nenápadně přesunula na druhou kolej. Téma, to jsou lidé a jejich hodnoty. Čím je jejich chování ovlivněno, se dá odhadnout poměrně brzy, na překvapivosti knihy to však neubírá. Na závěr přijdou zvraty, které opravdu jsou nečekané. Snad přijde druhý díl brzy.

Ukázka z knihy

Svaly v břiše se mi stáhnou. Nejde mi zvracet naprázdno.

Oči vidí jen kapky. Některé světlé, jiné ne. Nezaostřují.

Z nosních dírek mi do krku zatéká hlen. Dusím se. Dávím. Kašlu.

V uších mi čvachtá voda a zastírá hluboké mužské hlasy, které mluví okolo mě.

Nějaké ruce mě zdvihnou z té břečky v mé skleněné rakvi a je to, jako by mě zachraňovaly z tekutého písku. Kryo tekutina se ke mně lepí a stahuje mě zpět do vodního hrobu, drží mě studenými prsty za kůži.

Položí mě na něco studeného, tvrdého a plochého. Přes nos mi nasadí kuželovitou masku a do nosu mi začne proudit vzduch tak teplý, že to bolí, a připomene mým plicím, aby fungovaly. Čísi ruce mi na kůži přitisknou něco lepivého a po chvilce se mi svaly smrští v bolestivé křeči.

Dvě ruce mi po stranách jemně přidrží hlavu, abych byla v klidu, a dva prsty mi hrubě odtrhnou víčka od sebe. Ne, říkám si, už nechci žádné kapky. Ale kap, kap, do očí mi padá studená tekutina. Bolestivě zamrkám a mé slzy se mísí se slizem, který mi dali. (Str. 77-78)

Související knihy

Revisová, Beth

CooBoo, 2012