Santiago Gamboa – Nekropolis

I KONGRES

1 Pozvání

Pozvání na onen zvláštní kongres, Mezinárodní kongres životopisců a paměti (MKŽP), přišlo uprostřed změti bezvýznamných obálek. Proto jsem ho něco přes týden nechal neotevřené na stole, dokud se uklízečka, která si občas uloží povinnost srovnat mi věci, nezeptala: „A tenhle dopis? Do koše?“ V tom okamžiku jsem si všiml razítka, hebrejských písmen a zkratky MKŽP. Dopis jsem otevřel. Domníval jsem se, že půjde o něco banálního, ale když jsem se začetl, zůstal jsem jako u vytržení:

Vážený pane spisovateli, na základě Vašich prací máme tu čest pozvat Vás na Mezinárodní kongres životopisců a paměti (MKŽP), který se bude konat v Jeruzalémě osmnáctého až dvacátého pátého května tohoto roku. V případě, že pozvání přijmete, Vás žádáme o účast na kulatém stole k tématu, které ještě bude upřesněno, a o přednášku o proměnlivosti Vaší práce a o způsobu, jak této proměnlivosti čelit, nebo o Vašem životě či o životě kohokoliv jiného, který si, dle Vašeho soudu, zaslouží být vyprávěn. Náklady na cestu a ubytování včetně výdajů v místě pobytu půjdou na účet MKŽP. Budou Vám přiznány honoráře ve výši čtyř tisíc eur. Buďte tak laskav a odpovězte na tuto adresu, přiložte tak ucelený životopis, jak jen si budete přát, a fotografii. S uctivým pozdravem, hlavní sekretariát MKŽP.

Byl jsem překvapený, a abych řekl pravdu, polichocený, šťastný. V hlavě se mi rozlilo moře otázek: Kdo jim poskytl mé jméno? Co to je za kongres? Co mám společného se světem životopisů? Vydal jsem rozličné romány, několik povídek, jeden cestopis a tisíce novinových stránek, ale nic z toho, pokud je mi známo, se nepodobalo životopisnému žánru. Proč si na mě vzpomněli? Jak přišli na moji adresu? Soumrak mě překvapil se stejnými otázkami, které přicházely a odcházely, aniž bych na ně našel odpověď.
Musím uvést, že to bylo značně pomalé období. Hodinové ručičky se otáčely a otáčely, ale pro mě to neznamenalo vůbec nic. Trávil jsem hodiny pozorováním nějaké fotografie v novinách nebo dokonce obalu knihy, aniž bych ji však otevřel, pozorný k prázdnotě a svým vlastním vnitřním zvukům, k bušení onoho „zrádného srdce“, o kterém mluvil Poe, či k toku krve a napětí jistých svalů. Právě jsem prodělal vleklou nemoc, která mě odloučila od života, jaký jsem vedl dříve, života aktivního spisovatele, více či méně přítomného ve svérázném světě písemnictví. Co se přihodilo? Plíce se mi zaplnily zhoubným virem, hantavirem, který naplnil tekutinou pohrudniční dutiny a poničil vlásečnice. Zrodil bažiny agresivní infekce, zamořené bílými krvinkami. Horečka mě proměnila ve stálého nemocničního hosta, dokud kdosi nerozhodl o mém přestěhování do lékařského střediska v horách, sanatoria pro nemoci dýchacích cest a pohrudnice, kde jsem strávil o trochu víc než dva roky, vzdálen všemu, co bylo mé a co se, koneckonců, ukázalo jako něco, co nepatří nikomu, neboť to zmizelo, jakmile jsem odešel nahoru na horu (jako Hans Castorp).
Nemoc vytváří prázdnotu a časem se tato prázdnota promění v jediné a nevysychající pouto se světem. Nemocný kráčí kráterem, kde předtím mohlo být jezero, nebo dokonce město, a klade si otázky typu: Co se zde přihodilo? Proč je to tu tak opuštěné? Kam se všichni poděli? Později se nás zmocní hluboký klid a minulost, tedy to, co jsme byli předtím, se rozpustí jako cukr v horké kávě. Je to velmi zvláštní jev, a je dokonce příjemný. To říkám zcela vážně. Když se bažiny dutin vysušily a přestaly vylučovat hnis, pocítil jsem nesmírnou únavu. Všechny síly jsem věnoval uzdravování. V té době jsem hodně četl, ale zanechal jsem psaní. Je ostatně snadnější zříci se toho, co ještě neexistuje, či toho, co ještě nemá tvar. To jsem se naučil v oněch letech klidu a tichého pozorování.
Když už o tom mluvíme a podle přísných zákonů vyprávění by mohlo být užitečné říci něco o mé osobě. Pracoval jsem ve veřejnoprávním rozhlase, vytvářel noční programy a zprávy, byl jsem dopisovatelem několika novin, napsal jsem půl tuctu románů, které důstojně kolovaly v různých zemích, studoval jsem literaturu, a především jsem četl bez ladu a skladu klasiky, ale také své současníky. A jen tak mimochodem, někteří z mých současníků by měli být se vší přísností voláni k zodpovědnosti, ale koneckonců, je to známá věc: literatura je pustá krajina, kam může zabořit krumpáč kdokoli. Já sám jsem tak učinil.
O mém soukromém životě není mnoho co říci. Již více než dvacet let žiji v Evropě, v současnosti v Římě, na ulici Germánico, čtvrť Prati, kousek od Tibery a Vatikánu. Přívětivé místo, jen trochu hlučné, neboť pohlcuje zvuky z ulice a také z vlastního cortile neboli vnitřního dvora. Všemožné zvuky, od chrapotu starého alkoholika se šesti bypassy a rakovinou průdušnice po oddechování mladé sousedky shora, jež souloží se svým přítelem. Kapku k zbláznění, především když se člověk pokouší číst Epiktéta, velkého stoického filozofa.
Ale vrátím se k dopisu.
Následujícího dne kolem jedenácté ráno jsem zapnul počítač s myšlenkou, že odpovím MKŽP a návrh přijmu. Předtím jsem však došel k oknu a pohlédl ven, opět jsem totiž pocítil staré přání odložit psaní, dát přednost drobným úkolům, znenadání naléhavým. Nakonec jsem si sedl a slavnostně pronesl: písmenko, které vyťukám, bude první po dvaceti sedmi měsících. Kterým začít? Zmáčkl jsem na zkoušku třikrát X a poté L. Natáhl jsem prsty a opět je sevřel, přejel si po předloktí a vyskočil na křeslo, abych si přizpůsobil pružiny. Špičkou nohy jsem odsunul pantofle. Byl jsem připraven. Nemohl jsem již dělat nic jiného než psát.

Drazí přátelé z MKŽP, je pro mě ctí a zároveň překvapením, že jsem obdržel toto pozvání, které ihned přijímám. Očekávám pokyny ohledně logistiky a způsobu vystupování či dodatečné informace. Přikládám žádost, spíše se však jedná o objasnění pochybnosti, jak se tak prestižní instituce dozvěděla o mé osobě a na základě jakých motivů byla tak zdvořilá, že mě pozvala na kongres, přestože se v mém díle nevyskytuje jediná kniha zcela zjevně životopisného charakteru, i když jsem vášnivým čtenářem tohoto žánru. Nemám dalších otázek, a proto se zdvořile loučím, s úctou, a douška: Přikládám životopis.

Vrátil jsem se k oknu, abych získal odstup, dříve než si dopis znovu pročtu, a zaměřil jsem se na dění na ulici Scipioni. To je jedna z mých hlavních činností: dívat se dolů na ulici, pozorovat lidi a sám sebe se ptát, kým jsou, co tam dělají, co je pohání k tomu, aby vyšli ven, a co je udržuje v pohybu. Nějaký mladý rozvozce pizzy parkoval motorku poblíž nároží a nepřestával přitom mluvit do telefonu. Jakási studentka přešla ulici a s velkým hlukem vešla do protějšího vchodu. V pozadí čekal majitel krámku na zákazníky a dával pokyny synovi, který na sebe vršil bedny od minerálek. Život se pomalu vracel do zajetých kolejí, a tak jsem si dopis znovu pročetl. Poté jsem ho vytiskl, dal do obálky a odešel na poštu o tři ulice dál.
Procházkou jsem se vrátil do kavárny Miró na třídě Cola di Rienzo, jedné ze svých kanceláří, které jsem měl v okolí, ale když jsem pil druhý šálek kávy, uvědomil jsem si, že nemůžu myslet na nic jiného než na kongres. Totéž následující dny. Ona nemožnost postupně rostla, až se proměnila v ozvěnu výkřiku, výkřiku lapeného do zdí propasti. S marným cílem spatřit ze čtvrtého patra cortile, zda některá z obálek není od MKŽP, jsem začal špehovat pohyby domovníka, který rozděloval poštu.
Dny ubíhaly a já se začal smiřovat s osudem. Asi si všimli omylu, řekl jsem si, já sám jsem je na něj upozornil. Dobrá, bude třeba vrátit se k tomu, co všemu předcházelo, k pomalému znovudobývání života, i když jsem tušil, že se stane něco překvapivého, a proto jsem vyčkával u okna nebo vysedával na lavičkách římských náměstí, hrál solitér na počítači nebo se díval na staré fotbalové zápasy na soukromých televizních kanálech.
Vše, co člověk očekává, přijde (říkají to ve filmu Apokalypsa a už jsem to citoval v nějaké knize), a tak jednoho dne vytoužená obálka dorazila. Z výšky jsem ji poznal a pospíšil si k výtahu, přesvědčen, že ji musím otevřít chráněn před cizími pohledy, například daleko od proradného domovníka, kterému jsem měl už nějakou dobu důvody nevěřit. Strkal totiž nos do cizích věcí a byl to fašista. Proto jsem chňapl obálku a schoval ji do záhybů saka, gesto, které starý domovník odsoudil děsivým pošklebkem.
Když jsem se vrátil do bytu, ulevilo se mi a mohl jsem si prohlédnout poštu. S jistým masochismem jsem obálku, která mě nejvíce zajímala, odložil stranou a otevřel jinou, v níž byla reklama na posilovnu, a pak dva dopisy mého literárního agenta, s informacemi o vyplacených autorských právech (26,50 eura první a 157 eur druhý dopis). Obálka od MKŽP mě rozveselila, i když jsem si pomyslel, že zruší pozvání. Pozoroval jsem ji v protisvětle a říkal si, požádají o omluvu a sdělí mi něco na útěchu, třeba že pošlou knihu s příspěvky nebo něco podobného. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem pročítal záhlaví a nalezl následující: pane ten a ten, děkujeme vám za potvrzení přítomnosti na kongresu, vyplňte, prosím, formuláře, které přikládáme, a pošlete je zpátky do naší kanceláře. Sdělte nám, zda chcete v Jeruzalémě setrvat po celou dobu (což bychom ocenili), nebo zda dáváte přednost kratšímu pobytu. Obratem obdržíte kód, abyste si mohl vyzvednout letenky; témata, o kterých bychom vás rádi slyšeli mluvit, jsou v přiložené brožuře, opětovně děkujeme za váš zájem, zdvořile, hlavní sekretariát MKŽP.
Pocítil jsem primitivní radost a oči se mi zalily slzami (po nemoci mě vše nadměrně dojímalo, bylo to trochu směšné). Poděkoval jsem za dopis, oči upřené na bouřlivé římské nebe. Nevěřím v nic jiného než v literární klasiky, ale měl jsem chuť zvolat: jestli tam nahoře někdo poslouchá, děkuji! Uvnitř obálky byl formulář, pokládali mi třicet šest otázek, a tak jsem se posadil, abych na ně odpověděl. Promýšlel jsem každé slovo. Vše bylo potvrzeno a již jsem se nestrachoval, že prozradím něco nevhodného. Nicméně jsem si přál odpovědět co možná nejlépe. Chtěl jsem se dokonce blýsknout.
V první řadě jsem objasnil, že neexistuje téma, které bych pociťoval jako problémové nebo bych na ně byl obzvláště citlivý, ani politické, náboženské, sexuální nebo morální (otázky jedna až dvacet pět). Poté jsem sepsal krátké pojednání, kde jsem vyložil intelektuální zájmy a estetická hlediska (otázky dvacet šest až třicet čtyři), což se mi mimochodem značně hodilo, protože jsem to nikdy předtím neučinil. Nakonec jsem se rozepsal o svých zdravotních a fyzických omezeních (třicet pět až třicet šest). To mě velice pobavilo, jako školáka, který zná odpověď na otázku. Dovolilo mi to zmínit se o nemoci, která mi byla životem a která si ho zabrala v posledních letech. Také jsem našel sešitek s tématy. Byly tam informace o kulatých stolech, které budou pojednávat o vztazích mezi jazykem a minulostí. Na jeden z těchto kulatých stolů mě pozvali, abych se zúčastnil diskuse „O mnohočetných formách pamatování si, chápání a předávání života“. Také se po mně žádala přednáška životopisného ražení „o nějakém literárním, životním, sociologickém, lidském, archetypálním atd… předmětu, která by navázala na ústřední téma kongresu, ‚Duše slov‘ “. Dostatečně neurčité, mohu použít kteroukoli ze svých starších přednášek. Nemusím se tedy obávat a soustředím se spíše na besedu nebo kulatý stůl, což obvykle bývá ta nejsložitější věc, protože se mění v závislosti na tématech, která vyvstanou, a ta není vždy snadné předvídat.
Šel jsem si vyhledat pár knih, které se věnovaly tématu paměti a života slov. Strávil jsem odpoledne pročítáním Borgesových esejů, Adornových textů, básní od Cavafise, přelétl jsem také několik Deleuzových myšlenek — nikdy jsem mu správně neporozuměl — a připojil věci z mé vlastní zahrádky, ale jen pár, nikdy jsem nebyl kovaný v teoriích ani v abstraktním myšlení. Neřekl bych, že jsem během těchto hodin byl šťastný. Zato jsem se cítil zcela spokojený. Zabýval jsem se intelektuálními úkoly, a činil jsem tak proto, aby se něco událo. Měl jsem před sebou druhou šanci.
O něco později, četl jsem si ve světle staré lampy, byly už asi tři hodiny ráno, hodina vlků a v nemocnicích hodina bolesti, jsem si uvědomil, že jsem neučinil něco zcela zásadního. Nepodíval jsem se totiž na seznam pozvaných, což v minulosti vždy bylo to první, co jsem udělal, a častokrát na tom záviselo, zda účast přijmu či nikoli.
Vzpomněl jsem si na jeden kongres plný mlhy v Göteborgu, severská zima v plném proudu, s okázalým názvem „Současné narativní tendence aneb temná hudba měst“. To, že jsem na seznamu hostů uviděl Rodriga Rey Rosu, Horacia Castellanose Moyu a Roberta Bolaña, mě podnítilo, abych pozvání přijal. Letěl jsem tam švédským letadlem, které poté, co za sebou zanechalo čisté italské nebe, proniklo do šedivé severské atmosféry, a než dosedlo na vymrzlou přistávací dráhu, muselo přední částí prolomit ledovou krustu. Poté následoval hotel s dřevěným schodištěm a ošoupanými koberci, penzion Osaka, a opatrné tváře Rey Rosy a Castellanose Moyi, obě ztuhlé mrazem, se zprávou, že Roberto Bolaño očekávaným letem nedorazil a že nepřiletí ani žádným jiným. Zrušil na poslední chvíli, pro Bolaña tak typické. To pořadateli setkání otřáslo. Vznášelo se nad námi rozčarování a cítili jsme se osamělí jako tři adolescenti ztracení v nevlídných ulicích průmyslové zóny. Následujícího dne, kdy bylo záhodno mluvit před publikem zachumlaným v šálách o literatuře a o městech v mlze, jsme byli sotva schopni pospojovat neurčité myšlenky. A nevím, jestli to už není vzpomínka na to, co následovalo poté, ale když jsme se loučili na ubohém letišti, které se více podobalo márnici nebo gotické katedrále, Castellanos Moya, Rey Rosa a já jsme měli zarudlé oči, jako když se člověk snaží nemluvit o bolesti, která bojuje o to, aby byla vyřčena, a která měla bezpochyby co dělat s Bolañem a jeho nepřítomností.

Knihu Nekropolis vydalo nakladatelství Host

Související knihy

Gamboa, Santiago

Host, 2012