Maminka a autor mají vždycky pravdu. A poslední slovo. Po dlouholetém pobytu v redaktorském zákulisí jsem se při vstupu mezi autorstvo těšila, jak budu mít to své poslední slovo. A nakonec jsem si nejvíc užila, že jsem s kritikou mohla souhlasit. A i když jsem mohla napsat, co jsem už tolikrát četla (moje, nech!), úcta k redaktorské práci převážila a s povděkem jsem přijala devadesát procent edičních úprav.
Může být těžké si to přiznat, ale když napíšu knížku, není jenom moje. Možná jsem vymyslela recept, ale uvařit ho pro tisíce hostů sama nesvedu. Možná jsem jako schopná architektka zprojektovala zajímavý návrh, ale bez mého stavebního týmu by mi ten barák při první bouřce spadl. Takže ano, autoři, dirigujte, ale když tou svou taktovkou budete hudebníky plácat přes prsty, orchestr vám bude hrát falešně.
Moje knížka je mých rodičů, kteří mi vyprávěli něco, co mi utkvělo. Moje knížka je celé mojí rodiny, která mi vnuká názory, se kterými (ne)souhlasím. Je mého muže a dětí, protože kdybych nebyla maminka, nemůžu o maminkách psát. Je jiných autorů, protože mě četba jejich děl ovlivnila. Je mých přátel a známých, kteří inspirují interakce mých postav. Je betačtenářů, kteří nutně potřebovali rozšířit dvě dějové linky. Je nakladatelství, které jí dalo šanci. Je editorky, jež řekla, které scény smažeme, protože jsou zbytečné. Je redaktorky, která (mimo jiné!) přišla na to, že máma se synem nemůžou hrát večer deskovku, již jsem jim vybrala, protože je pro tři a víc hráčů. Je korektorky, která mi přišla na opakování slov, jež už jsem po tom tisícím čtení ani nemohla vidět. Je grafičky, která ji dala dohromady, vybrala písmo a navrhla nádhernou obálku. Je ajťáků, již ji vkládají na weby a sítě. Je markeťáků, kteří ji propagují. Je prodejců. Je toho, kdo si ji odnáší v tašce z knihkupectví. Je pošťáka, který ji někomu pro radost doručí. Je kmoter, jež ji pokřtí. Moje knížka je vaše.
A tak existují lidé, kteří mají právo říct mi, že to, co postava říká na straně sto dvacet, nesedí k jejímu charakteru. Že kapitola šestnáct v mojí knížce nebude. Že postava svému muži něco neozřejmí, ale že ho o tom ujistí. A já neřeknu: No tak to ani náhodou. Nenapíšu: Nechat. Neokomentuju: Nesouhlasím, moje verze je lepší. Protože oni vědí, proč to říkají. Jejich práci vyzdvihnu v poděkování. A budu se modlit, že až budu režírovat svůj příští projekt, budu mít stejně schopný štáb.
Nedivím se, že má hodně autorů svoje „dvorní“ editory. Když už jednou jste s někým na jedné vlně, už ho nedáte – co kdyby vám do toho ten další hrabal víc, než je zdrávo? Mně do toho kecat můžete, já vám do toho taky budu ráda kecat. Já vím, jak bolí, když někdo škrtá, co jste napsali. Taky ale vím, jak je frustrující, když postava každou svou přímou řeč „řekla“ nebo „odpověděla“. Já mám zakázáno doplnit do souvětí čárku a musím se hádat, aby v knížce nezůstala chyba.
Jako redaktorka nechci nachytat autora nebo překladatele na švestkách. Nechci poukázat na jeho hloupost. Nechci mu naznačit, že já bych to napsala líp. Chci dotáhnout to, na co už během toho ohromného tvůrčího procesu neměl kapacitu. A jako autorka na to budu vždycky pamatovat.

foto: Anděla Kislingerová

Renáta Krejčí

Pracuje jako redaktorka v nakladatelství Pikola (Euromedia Group) a externě spolupracuje s nakladatelstvími JOTA, Argo, Bourdon, Pavel Dobrovský – BETA a dalšími. Miluje čtení, psaní a dolaďování textů. Debutovala románem Rozkvetlá. Volný čas tráví s rodinou, s knihami nebo geocachingem. Také sbírá odpadky a pomáhá přírodě. Je i zapálená amatérská herečka – můžete ji vídat na prknech divadla Gong se souborem divadla Post scriptum.

Související knihy

Krejčí, Renáta

Argo, 2026