Čtení ke kávě: Jak kopec Petřín k mandloním přišel (Zuzana Froňková)

Jak kopec Petřín k mandloním přišel

26.5.2026 Zuzana Froňková Bez komentáře

Fronkova_Jak kopec Petrin k mandlonim prisel

Na kopci Petříně už v dobách prašných cest voněly jabloně, o které se staral sadařský mistr Švestička. Když pod ním však jednou praskla větev, zdálo se, že je konec. A on to byl vlastně začátek.

V dobách prašných cest, hvězdného nebe a suchých záchodů se petřínský kopec pyšnil tím nejrozlehlejším a nejpestřejším sadem široko daleko. Už od jara v něm dozrávaly třešně, meruňky, pak přišel čas na letní jablka a na podzim se přidaly blumy, hrušky a švestky. No, aby ne! V těch dobách se totiž o sad a zahrady staral vážený a věhlasný zahradník, pan Švestička. Byl to mužík malého vzrůstu, ale energie a síly měl za deset. A hlavně si rozuměl se stromy. A tak sady vzkvétaly, plodily a dělaly všem radost.

Jenže zatímco cesty dál práší, hvězdy svítí a záchodky… no, to raději nebudeme rozebírat, lidský čas se krátí. A tak i pan Švestička už neběhal po kopci Petříně tak hbitě a neúnavně jako dřív. A nejednou si i posteskl: „Ach, ta moje záda a kolena, už nejsem mladík. Přijde čas, kdy už na tu práci nebudu stačit. Komu já ten sad jen předám?“ Ne že by byl pan mistr sadař na všechno sám, to zase ne. Měl dost učedníků, kteří mu pomáhali s těžkou prací, ale nikdo z nich nenosil stromy „v srdci“, jak říkal. Tolikrát jim vysvětloval, které větve je třeba odstranit, aby stromek netížili, co jaký druh, a dokonce jaká odrůda potřebuje, kde je dobré je vysadit a kdy. Dělali, že ho poslouchají, a snad i poslouchali, ale už příští jaro na něj zase koukali jak zjara a nepamatovali si nic.
A tak pan Švestička dál lezl po stromech a prořezával plané větve raději sám, záda nezáda, kolena nekolena. Jenže ne nadarmo se říká: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“ Neutrhlo se ucho, ale zlomila se větev a pan mistr už nebyl hbitý jako kočka, a tak se skutálel ze stromu jak přezrálá hruška. Jenže nebyl hruška, a tak nebyl na padání zvyklý a dočista si zlomil nohu.
Naštěstí se to všechno seběhlo nedaleko nemocnice pod Petřínem, kam ho honem odnesli. Nemocnice stála přímo na úpatí kopce a o pacienty se v ní starali řádové sestry, jeptišky. Sestřičky nechodily do nemocnice jen jako do práce. Péče o druhé pro ně byla posláním. Byly laskavé, trpělivé, usměvavé, dokonce tak moc, že se některým pacientům ani nechtělo z nemocnice domů. „Vždyť se tu máme úplně jako v ráji,“ pochvalovali si. A jeptišky se jen trošku pousmály a v hloubi duše se tetelily štěstím.

Jenže pan mistr sadař se netetelil, a pokud ano, tak jen netrpělivostí. Jeho noha na tom nebyla vůbec dobře. Doktor mu nařídil ležet šest týdnů. „Celých šest neděl?! To nepřežiju!“ lamentoval pan Švestička, kdykoli šel někdo kolem. On asi lamentoval, i když kolem nikdo nešel, a to bylo vlastně nejhorší. Pacienti si občas stěžují a někteří taky trochu přehánějí, jenže kdo znal mistra sadaře, dobře věděl, že nikdy nezůstal v posteli ani s chřipkou. Uvařil si jen velký hrnek bylinkového čaje, vzal si svetr navíc a už byl zase venku mezi svými stromy, bez kterých vážně nemohl žít.
Každý den ho chodili navštěvovat jeho učedníci a pomocníci a alespoň mu vyprávěli, co se právě venku děje. Jednou ale přinesli jen špatné zprávy: „Pane mistr, my se vám to báli říct, ale ty ořešáky v Seminářský zahradě… voni… no, ale možná ne…“ „Tak mluvte! Z vás to leze jako z chlupatý deky! Tak co je s nima?“ neudržel se mistr Švestička. „No, voni sou takový trochu chcíplí…,“ vysoukal ze sebe jeden z učedníků. „No, aby nebyli chcíplí! Suchý jsou a aby ne! Bylo by jim dobře ve stínu, a ne na skále na jižním svahu. Chudáci vořešáci!“ Ozvalo se hned u sousední postele. Ale než se pan sadař vzpamatoval, odskákala z pokoje holčička, za kterou vlály dva nakřivo uvázané culíky. „Kdo to byl?“ vyhrkl pan mistr v úžasu. „No to je přece Violka!“ odpověděl mu taky překvapeně pan učitel Klásek, který ležel už tři týdny na vedlejší posteli s pochroumaným kotníkem.
Pan Švestička byl tak zabraný do svého strádání, že do té chvíle vůbec nevěnoval pozornost ničemu, co se v nemocnici dělo. Pana Kláska si sotva všiml, a kdo mu denně nosil jídlo, uklízel nádobí, převlékal postel, to vůbec nevěděl.
Violka byla v klášteře teprve druhým rokem. Zatím ještě nebyla jeptiškou a vlastně ani nevěděla, jestli jí jednou bude. Byla stejně pracovitá jako ostatní a práce v nemocnici jí šla od ruky, byla rychlá a hbitá jako ještěrka. Ale nejvíc milovala zahradu, čerstvý vzduch a volnou oblohu nad hlavou. Sestřičky měly u klášterní zdi docela malou zahrádku. Pěstovaly tam hlavně zeleninu do nemocniční kuchyně. A od chvíle, kdy se o ni začala starat Violka, kvetly tam často přímo mezi mrkví a bylinkami od samého jara i tulipány, narcisy, modřence a později pivoňky a kdovíjaké další květinky, pro užitek, ale i pro okrasu.
Teď stála Violka trochu zaraženě vedle postele pana Švestičky, který si ji nechal zavolat. Žmoulala v puse konec svého culíku a čekala na pokárání. Věděla, že by ke starším měla být uctivější, jenže ona si nemohla pomoct. Co měla na srdci, to měla hned i na jazyku. „Já vím, neměla jsem to říkat. Ale je to pravda,“ už si zase nemohla pomoct. „A mně je těch stromů líto! Ten, kdo je tam vysadil, by měl dostat za uši. Ořešák na jižní svah přece nepatří!“ vyhrkla a zarazila se. Už zase se neudržela a čekala, že teď dostane za uši ona. Jenže malý stařík s bystrýma očima se posadil na posteli a začal se smát. „Holka, a víš, že máš pravdu?!“
Ořešáky v Seminářské zahradě ho trápily už spoustu let. Vysadil je tam jeho předchůdce a pan Švestička mu za to v duchu už tolikrát huboval. Ty stromy opravdu měly a chtěly růst jinde. Ale jak to ví tohle pískle? „A, holčičko, jak že ti říkají? Violka? Violko, a jak jsi na to přišla?“ ptal se už hodně zvědavě mistr sadař. „No, řekly mi to ty stromy…,“ odpověděla už opatrněji Violka. Ne snad proto, že by si nebyla jistá, se stromy a s rostlinami si povídala od mala, ale už mockrát se přesvědčila, že pro to dospělí nemají pochopení. Jenže mistr Švestička se rozzářil. „A co ještě? Co ještě ti říkají?“ „No, že těch pár kyblíků vody, co jim donesou vaši pomocníci, je stejně nemůže zachránit…“ „Pravda, pravda, však já vím. A co jiné stromy? Taky mluví?“ „Jo, jasně, třeba jabloně, ty se mají dobře. Ty se jenom jedna před druhou vytahují, která bude mít červenější a voňavější jabka…“ „No jo, no to jsou celý ony!“ pan Švestička zářil na celé kolo. A Violka taky. Konečně našla dospěláka, se kterým si mohla povídat narovinu.

Od té chvíle se všechno změnilo. Pan mistr se začal uzdravovat přímo zázračným tempem. Noha, ta rozbitá, polámaná, oteklá, se mu hojila doslova před očima. Za pár dnů se na ni mohl opatrně postavit a do týdne už chodil, snad ještě lépe než předtím. To je totiž tak, když je člověku veselo a těší se na svět, všechny jeho rány se hojí nějak lépe. A že se měl pan sadař na co těšit!
Vyprosil si u jeptišek, aby k němu daly Violku do učení. Nebyla to vůbec lehká věc, protože v těch dobách se od holek čekalo, že se vyučí spíš švadlenou, kuchařkou, že budou pečovat o nemocné. Ale Violka nejraději lezla po stromech a teď jí to konečně nikdo nezakazoval. Pan Švestička chodil po sadu s ní a společně poslouchali a rozmlouvali a vymýšleli a pak kopali a přesazovali a zalévali. Celý sad už byl krásně uklizený, spokojený, jen ten nešťastný kamenitý svah, ze kterého přesadili většinu ořešáků jinam, ten zůstával holý. „Holka, já ti nevím. Tady se snad žádným stromům dařit nemůže,“ lámal si hlavu pan Švestička. „Pane mistr, nechte to na mně! Já něco zkusím. Ale slibte mi, že mě tu necháte hospodařit samotnou a že mi dáte čas až do jara.“ „No, co je tohle za tajnosti?“ trochu se bránil pan sadař, ale ta jeho culíkatá pomocnice se mu zamlouvala čím dál víc, a tak nakonec souhlasil. „Dobrá, vysaď si tu, co chceš, a na jaře uvidíme.“ Violka se hned pustila do práce.
A pak přišla zima a celou Prahu včetně Petřínského konce zasypaly závěje sněhu. Svět se zpomalil a ztišil. A v těch dobách se trochu zpomalili a ztišili i lidé. Pan Švestička si ráno rád přispal a trávil většinu dne u kamen. Jen Violka se den co den brodila hlubokým sněhem na jižní svah. „Holka, kam to pořád couráš? Nech sad spát,“ nabádal ji pan mistr. Ale zkuste zadržet vodu v dlaních, stejně vám proteče. A tak nechal Violku běhat po Petříně i ve sněhu.

Byl teprve únor, avšak už několik dní po sobě zářilo slunce jako o život. Sníh začal tát a cesty, v létě prašné, se proměnily v potoky. Violka se ze své pravidelné obchůzky vrátila brzo, celá zablácená, ale už ze dveří křičela: „Už je to tady! Už je to tady! Mistře, vstávejte, to musíte vidět!“ A překvapeného pana Švestičku zvedla ze židle, přehodila mu přes záda jeho kabát, a už ho strkala před sebou ze dveří. Pan mistr se napřed trochu bránil, ale pak pospíchal za Violkou. Když došli asi do půlky kopce, propletli se zkratkou kolem hradební zdi, prošli brankou, oba se zarazili. Kopec, který se svažoval dolů k řece, byl ještě skoro celý pokrytý mokrým sněhem, ale na příkrém svahu, hned pod hradbami, už vykukovala zelená tráva a z ní se k jarním slunečním paprskům natahovaly tenké větvičky mladých stromků, které byly hustě obsypané tisíci drobných bílých kvítků.
„Zázrak, to je zázrak!“ vykřikovali lidé, kteří už se tu novinu doslechli a přišli se na kvetoucí stromy podívat. „Mandloně?“ zeptal se pan Švestička napůl sebe a napůl Violky. „Mandloně! Naše mandloně!“ vypískla štěstím a snad i trochu pýchou mladá sadařka. „Ale jak jsi na to přišla? V Praze přece nikdy nikdo mandloně nepěstoval?“ otočil se stále ještě překvapeně, ale velmi obdivně mistr sadař. „No, já pořád nemohla přijít na to, co tu vysadit, a tak jsem si tu jednou lehla na zem a usnula. A ve snu jsem je uviděla. Přesně takové jako teď!“ „Holka moje zlatá, tak teď už můžu v klidu umřít!“ usmál se pan Švestička a ještě ten den jmenoval Violku svou nástupkyní.

Na kvetoucí stromy se toho roku přišel podívat dokonce i pan král. A všude se vyprávělo o nějaké zázračné zahradnici, která prý asi přicestovala z ciziny a snad má i nějaké čarodějné schopnosti… zkrátka lidi si vyprávěli pohádky, a co nevěděli, to si vymysleli. Hlavní je, že pan Švestička ještě pěkných pár let neumřel a byl pyšný na novou mistryni sadařku, která dál naslouchala stromům a starala se o celý petřínský kopec, jenž jí její péči vrchovatě oplácel.

Však se někdy na jaře zastavte v Seminářské zahradě sami. Naše cesty už tolik nepráší, zářivé noci zastiňují hvězdy, o záchodcích už mluvit nebudeme… ale petřínské mandloně kvetou dál!

Zuzana Froňková

Autorka napsala již více než padesát povídek, které vyšly ve třech sbírkách: Muži na stromech nerostou (2018), Bůh a neonové žabky (2020) a Smažák od Papeže Františka (2023). V roce 2021 vydala první knihu pro děti, Houbáci – pro děti, co mají pod kloboukem, na kterou navázaly další dva díly, Houbáci a jiné lesní bytosti (2023) a Houbáci v zahradní říši (2024). Příběhy Houbáků jste mohli slyšet i v Českém rozhlase v pořadu Hajaja. Spisovatelka také pořádá autorské večery „Sušenky k čaji“, kde představuje i texty a hudbu svých hostů. Se svým mužem a psem tráví hodně času na chalupě na samotě, ale zároveň miluje starou Prahu, do které se ráda vrací.