Rozhovor: Lucie Hlavinková

„Myslím, že když se v dětství semínko čtenářství uchytí, je to napořád“, říká spisovatelka Lucie Hlavinková.

13.3.2025 Roman Míka Bez komentáře

Přečtěte si pohodový a inspirativní rozhovor s Lucií Hlavinkovou, úspěšnou autorkou bestsellerů pro dospělé čtenáře i knížek pro děti. Paní spisovatelka v něm poodhalila nejen zákulisí tvorby, ale prozradila i mnohé ze svého soukromí.

Paní Hlavinková, začnu poněkud obligátní otázkou. Mohla byste, prosím, zavzpomínat na své nejranější pokusy o tvůrčí psaní? Co Vás při nich nejvíce ovlivnilo a inspirovalo? Jaká byla Vaše nejoblíbenější dětská knížka?
To si pamatuji úplně přesně, protože o prázdninách mezi první a druhou třídou jsem na chalupě začala vydávat pro rodiče, bratra a kamarádku „Příběhy pejska Bobíka“, což byl v podstatě komiks. Dnes už by něco takového vůbec nešlo, protože ve výtvarných schopnostech jsem se od té první třídy nikam neposunula. Jakmile jsem se naučila číst, což bylo ještě před školou, ponořila jsem se do čtení všech možných dětských knih z domácí knihovničky i naší místní knihovny, kam jsem hned začala chodit a půjčovat si. Jako dítě jsem milovala Děti z Bullerbynu, několik knih o holčičce Bibi (ještě z dob první republiky) a taky Malého prince, toho čtu pořád dokola dodnes.

Podstatnou část Vaší tvorby tvoří literatura pro děti. Získala jste za ni několik ocenění. Přibližte nám, prosím, konkrétní tituly. Pro jakou věkovou skupinu dětských čtenářů jsou určeny?
Pro nejmenší děti jsem napsala knihu pohádek Bylinková babička, která vznikla původně jako čtení před spaním pro pořad Hajaja vysílaný Českým rozhlasem. Další je Praštěný trpaslík, také určený menším dětem. Moji největší čtenářskou základnu ovšem tvoří děti mezi 3. až 5. třídou, pro ně zejména jsem psala pětidílné Sesterstvo, kdy trojice kamarádek spolu s kouzelnou kočkou Fabiolou zažívá nejrůznější dobrodružství – vypraví se do minulosti, do Říše snů atd. Trilogie Mnohokluk je zase dobrodružná, akční sci-fi, odehrávající se v multivesmíru, dvojice kluka a holky přeskakuje do jiných vesmírů, kde nachází své dvojníky, a během té cesty se dozví i leccos o sobě samých. A tři díly Projektu pes jsou pak napsány pro všechny milovníky psů bez rozdílu věku!

Často se s malými čtenáři setkáváte na besedách ve školách nebo knihovnách. Jak na Vás působí jejich bezprostřední reakce a ohlasy na Vaše knížky?
To je moc milá a hodně zábavná součást mé práce. Mám spoustu legračních historek, protože když děti něco zajímá, neváhají se okamžitě zeptat nebo mi naopak svěří něco, co samy zažily. Vidím, že jsou opravdu rády, když jim někdo vypráví příběhy, a protože zásadně neprozrazuji konec, odpoledne pak bývá v knihovně narváno.

Současné děti bohužel většinou příliš nečtou a vyhledávají raději jiné aktivity. Podle mého názoru je to obrovská škoda, čtení je pro jejich rozvoj nenahraditelné. Jak vnímáte tento fakt? Vy jste své děti ke čtení vedla?
Snažím se ve spolupráci s knihovnami a školami o co největší podporu dětského čtenářství, a to právě ve věku, kdy děti ještě lze ovlivnit. Současné děti čtou, ale chtějí si samy vybírat, co je bude bavit, povinná literatura je podle mě opravdové zlo, které spoustu dětí může odradit od čtení nadobro. Já mám děti už dospělé, ale od mala jsme chodili do knihovny, za každé vysvědčení, k Vánocům a narozeninám dostávaly knihy. V pubertě pak bylo období, kdy přes veškerou mou snahu nečetly vůbec, ale teď se ke čtení opět vrací. Myslím, že když se v dětství semínko čtenářství uchytí, je to napořád.

Vaše první kniha pro dospělé, nazvaná Sestry Foxovy, přináší příběh zakladatelek spiritismu. Jedním z hlavních témat je zde komunikace s dušemi zemřelých a odhalování tajemství posmrtného života. Takže obrovský kontrast s tvorbou pro děti. Co pro Vás bylo impulsem ke zpracování takovéto látky? Zajímáte se nějak hlouběji o duchovní či spiritistickou oblast lidského bytí?
Mám vystudovanou historii a religionistiku (tzn. vědu o náboženství), takže o sestrách Foxových jsem měla nějaké povědomí už dříve. Jejich příběh mě však zaujal zejména proto, že velmi dobře ilustruje proměnu postavení žen ve společnosti v druhé polovině 19. století, a hlavně proto, že mě zajímalo, co se stane s mladými lidmi, když se proslaví, vydělají spoustu peněz, a přitom je veškerá jejich sláva postavená na lži. Chtěla jsem prozkoumat, co to udělá s jejich psychikou, vztahy k sobě samým i okolí. Není to duchařský příběh, nezabývám se v něm otázkou, zda existuje něco nadpřirozeného, na to si musí každý čtenář odpovědět sám, já tu naopak zkoumám otázky čistě lidské.

V roce 2019 jste vydala historický, téměř detektivní román Apatykář, odehrávající se na počátku minulého století v moravském Štramberku. Kromě příběhu mladého lékárníka Františka jste v něm velice zdařile vykreslila dobovou atmosféru města. Jeho autentičnost výrazně podtrhuje i citlivě použité místní nářečí. Má František také svou reálnou předlohu? Jste s moravskoslezským regionem nebo přímo Štramberkem nějak spojena? Na základě Vašeho precizního popsání tamního prostředí se nabízí myšlenka, že jste v něm vyrůstala.
Štramberk je kouzelné městečko, které mám moc ráda, stejně jako celý kraj, máme v Beskydech chalupu a pochází odsud velká část mé rodiny, takže je to opravdu srdeční záležitost. Postava mladého lékárníka Františka reálnou předlohu nemá, přestože v té době lékárna na náměstí skutečně byla. Reálný je však nález čelisti neandrtálského dítěte v jeskyni Šipka, který v knize hraje velkou roli, a místní lom. S nářečím mi pomohl ředitel místního muzea Zdeňka Buriana, pan Aleš Durčák, a využívala jsem i výborný Slovník štramberského nářečí z 30. let 20. století.

Další Váš román, Kdo šije u Podolské, vyšel ve stejném roce jako Apatykář. Popisujete v něm vzestup i pád věhlasného módního salónu. Objevuje se zde celá řada skutečných postav (v hlavě mi utkvěla zejména skvěle vykreslená Marta Gottwaldová). Mohla byste nám prosím román více přiblížit již od jeho kolébky? V jakém poměru je v něm zastoupena skutečnost vůči fikci?
Kniha je věnovaná mojí babičce, protože ona vzpomínala na to, jak Marta Gottwaldová přesně kopírovala oblečení Hany Benešové ve snaze být za dámu. Vztah těchto dvou žen mě velmi zaujal, je vlastně jednou z hlavních linií knihy. Marta Gottwaldová nad salonem a paní Podolskou držela ochrannou ruku, bez její pomoci by dopadla ještě mnohem hůře. Takhle mohla alespoň zůstat v práci, která jí pomáhala vyrovnat se s velice těžkými momenty v osobním životě. Vše, co se týká reálných postav a salonu jako takového, je co nejblíže skutečnosti, jak to jen lze, chtěla jsem také co nejvěrněji vykreslit dobu, ve které se příběh odehrává. Jsem zvyklá pracovat s prameny a literaturou, jejich seznam vždy uvádím na konci knihy a mám ohlasy od čtenářů, že to velmi oceňují, mohou si pak skutečnosti, které je zaujaly, dohledat.

Přiznávám, že román Kdo šije u Podolské pro mě znamenal první setkání s Vaší tvorbou. Zachytil jsem se pověstným drápkem a stal se ze mě Váš věrný čtenář. Počáteční obavy, že se mi zřejmě, soudě podle názvu, dostal do rukou romantický příběh pro ženy, se po přečtení pár stránek velmi rychle rozplynuly. Jsem toho názoru, že je neustále třeba připomínat temné a tragické okolnosti doby po komunistickém převratu.
Děkuji, to mě opravdu moc těší! A máte pravdu, lidé rychle zapomínají a minulost si často idealizují.

Teď se pokusím trochu odlehčit. Vzhledem k hlavnímu prostředí románu se nemůžu nezeptat na Váš vztah k módě a také na to, v jakém oblečení se cítíte nejlépe a nejpřirozeněji?
To je moc pěkná otázka! Já mám módu ráda, jak v její současné podobě, tak v historických proměnách. Nejsem tedy žádná módní expertka, nenosím nejnovější výstřelky a nejraději chodím v šatech. Kmotrou knihy Kdo šije u Podolské je paní Liběna Rochová, naše přední designérka a módní návrhářka. Když si knihu přečetla, dostlala jsem pochvalu, že znám různé krejčovské termíny a vůbec „fígle z branže“. To jsem měla radost.

To věřím. Vraťme se ale zpět ke knihám. V té následující z roku 2022, nazvané Pravda nebyla k dostání, se vracíte do poměrně nedávné historie, osmdesátých let dvacátého století, do období tuhé normalizace. Patnáctiletá Jana se snaží vypátrat pravdu o minulosti své rodiny. Samozřejmě se nabízí otázka, zda se v příběhu objevují také nějaké autobiografické prvky, nebo zda jste se inspirovala osudy Vám blízkých lidí?
Já jsem Husákovo dítě, takže jsem byla o něco mladší než hlavní hrdinka, ale některé střípky ze základní školy nebo vůbec ze života v době normalizace si pamatuji, ty se v knize objevují. Hlavní zápletka ovšem autobiografická není, i když příběh se opírá o pravdivé události. Nemůžu toho moc prozradit, protože kniha je založena na rodinném tajemství, které Jana postupně odhaluje, ale to, co se v knize odehrává, se skutečně v naší minulosti dělo. Navíc jsem měla k dispozici rozhovory s pamětníky a jejich vzpomínky mi pomohly vcítit se do osudů postav z knihy.

Jak vlastně probíhalo Vaše dospívání? Byla jste vzornou a cílevědomou studentkou, nebo spíše neklidnou rebelkou?
To byste se musel spíš zeptat našich! Asi ani jeden z těchto pólů, pravda bude někde uprostřed.

V jakémsi chronologickém výčtu Vašich knih se dostáváme k té nejnovější. V loňském květnu vyšel román Svátek hada. Opět neskutečně silné téma a pohnuté osudy tří přátel spjaté s Podkarpatskou Rusí. Do jakých míst a prostředí zavedou čtenáře jeho dějové linky?
Příběh začíná na Podkarpatské Rusi v době, kdy patřila k Československu. Hlavní hrdinové, dva chlapci a jedna dívka, tam prožijí téměř idylické dětství, ale pak začne druhá světová válka a jejich cesty se rozdělí. Helena se provdá do Moskvy, Roman uprchne přes hranice do Sovětského svazu a je okamžitě odsouzen do gulagu, Michal se stane partyzánem. Příběh Michala je silně inspirovaný životem pamětníka, pana Michala Hečky, ale všechny popisované události jsou založené na pravdivých životních příbězích našich československých občanů. Musím říct, že příprava knihy pro mě vůbec nebyla jednoduchá, v dnešní době si neumíme představit, jak hrozné podmínky museli lidé vydržet. Ale přes to všechno jsem chtěla, aby se z knihy nikdy neztratila naděje. Dá se říci, že je to válečný román pro ty čtenáře, kteří nemají rádi válečné romány – jako třeba já.

Pro další otázku jsem našel inspiraci v názvu knihy. Co Vy a hadi? Trpíte fóbií z pavouků nebo jiných tvorů? Máte doma nějakého chlupatého či opeřeného mazlíčka?
Hadů se vůbec nebojím ani neštítím, chodila jsem do akvaristického kroužku, kde jsem si je naopak dost oblíbila. Zato pavouků se štítím opravdu hodně a hmyz obecně moc v lásce nemám – kromě motýlů a berušek. Odjakživa jsme měli doma zvířata, bylo jich opravdu hodně, od křečků přes papoušky a kočky až nakonec teď mám československého vlčáka, fenu Miu, která bude mít zanedlouho 13 let. To je moje velká parťačka a díky ní vznikla moje první opravdová kniha Projekt pes, protože všechny ty bláznivé situace, o kterých píšu, jsme s Miunkou prožili.

Mia je opravdu fotogenická a moc vám to spolu sluší.
Mia je úplná modelka a influencerka, ráda se fotí, protože za to vždy dostane nějaký pamlsek.

Probrali jsme postupně všechny Vaše knížky určené dospělým čtenářům. Prozradíte nám prosím, nebo alespoň naznačíte, na závěr našeho povídání, na jaké knize aktuálně pracujete a kdy se objeví na pultech knihkupectví?
Teď mám před sebou vydání dvou knih – v dubnu vyjde Barabizna, dobrodružný příběh pro děti od 10 let. Vychází v rámci snahy přiblížit svět Rychlých šípů založený na určitých hodnotách dnešním dětem. Hlavními hrdiny jsou tři kluci a jedna dívka, kteří objeví zbořený dům plný podivuhodných a trochu strašidelných tajemství z minulosti. A v září pak vyjde další historický román pro dospělé s názvem Gottwaldova mumie. Odehrává se v 50. letech v Mausoleu Klementa Gottwalda a hlavní hrdinkou je jedna z uklízeček. Tato bizarní instituce zaměstnávala přes sto lidí! Nejvíce mě zaujal fakt, že se stále sveřepě drží mýtus, že Gottwaldova mumie shnila, a proto musela být spálena, což není pravda. Až do roku 1962 byla v perfektním stavu, odstraněna byla z politických důvodů. Celá ta záležitost má opravdu tragikomický nádech, můžu jen doufat, že se mi v příběhu tento ráz podařilo uchovat.

Na obě výše zmíněné novinky se samozřejmě budeme moc těšit.

Paní Hlavinková, děkuji za velice příjemné popovídání i za poskytnuté fotografie. Přeji Vám mnoho úspěchů a vše dobré v osobním životě i v literární tvorbě.
Já vás, milí knihomolové, všechny zdravím. Jsem jednou z vás. Přeji nám všem hodně dobrých knih a krásných čtenářských zážitků.

Doporučení:

Share