Čtení ke kávě: Díky, světe, že jsem, 2. část (Tomáš Zářecký)

Díky, světe, že jsem, 2. část

23.4.2024 Tomáš Zářecký Bez komentáře

Neprospělo by nám více vděčnosti?

Ne každého to napadne, ale co takhle projevit trochu vděčnosti i svému tělu? Vždyť se jedná o neskonale sofistikované, složité dílo (úplně se mi nechce psát stroj), které toho na jedné straně dokáže vydržet neuvěřitelně mnoho, současně se ovšem vyznačuje nesmírnou zranitelností a stačí malinko, aby… však víte. To, že v našem těle vše funguje, jak má, nebo alespoň tak, že zvládneme prožít další den, neplatí za samozřejmost. Že všechny orgány, svaly, kosti, buňky atd. dělají přesně to, co a jak mají, za to jim projevme vděčnost. Naše tělo to s námi a v námi vytvořeném prostředí nemá rozhodně jednoduché. A ruku na srdce, mnozí z nás mu to ani neulehčujeme. Ignorujeme varovné signály, krmíme ho věcmi, které jsou pro něj toxické a devastují ho. Alkohol. Rafinovaný cukr. Tabák. Drogy. A také s naším tělem nemluvíme. Nenajdeme si na to deset patnáct minut času. Nebo to považujeme za zbytečné. Někdo rovnou za pošetilé. Ale opravdu se nedokážeme na moment zastavit, uklidnit roztěkanou a přetíženou mysl, soustředit se na svůj dech (ten životně důležitý dech) a projít si kousek po kousku své tělo, poděkovat mu, že vydrželo další den, uvědomit si, kde nás co pobolívá nebo tlačí, uvolnit se a poprosit ho, aby stejně vydrželo i dny příští? Nestojí to věru mnoho času ani námahy.

Buďme vděční našim rodičům. Možná nebyli/nejsou těmi nejlepšími na světě, možná nebyli ani průměrně dobří, ale dali nám šanci na život. Svým rozhodnutím a do jisté míry obětováním dosavadního způsobu života (píšu jako otec tří šílenců) umožnili, aby to všechno začalo. Cesta, která potrvá třeba devadesát let a na níž toho prožijeme… no nepočítaně. Mohli si říct ne. Nebo to s námi mohli v průběhu těch let vzdát. Kolikrát jsme jim řekli díky? Prostě jen tak, díky za to, že jsi a že jsem já, díky, že jsi mi dal/a život a to všechno kolem? Věřte, že to se neoposlouchá… A ano, ne všichni rodiče patří do kategorie těch vzorných, ale pokud se nejedná o psychopaty, násilníky, alkoholiky apod., tak ona to většina rodičů myslí dobře. Jen to kolikrát neumí udělat tak, aby to bylo dobré… A zrovna tak buďme vděčni vlastním dětem. I když jsou kolikrát… [každý rodič si jistě s chutí – a slušností – doplní dle libosti], jsou tím jediným hodnotným, co po nás v tomhle světě zůstane. Skrze ně žijeme dál – ne skrze námi vybudované firmy, napsané knihy, postavených domů, nahromaděného jmění, natočených filmů. Všechno tohle pomíjí, ale rod každého z nás trvá už desítky tisíc let. Už od pravěku… Můžeme blahořečit toho či onoho našeho praprapradědu, že se nenechal sežrat šavlozubým tygrem, rozdupat stádem mamutů či že byl natolik vynalézavý, že neumrzl v drsných podmínkách dob ledových… Je vám jasné, kam tím mířím, že ano? Buďme zatraceně vděční všem našim předkům za to, co přetrpěli a vydrželi, ať už šlo o morové rány, zničující války, hladomory, tyranie, barbarské doby temna… Kdyby jeden jediný v té řadě klopýtl a nevstal, nečtete tenhle esej. Neexistuju já ani vy. Jenže jak se spojit s někým, kdo žil před tisícem či deseti tisíci lety? S někým, kdo bojoval po boku Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli, kdo zahlédl v dálce Napoleona táhnoucího ke Slavkovu nebo v lesích kolem řeky Dyje sváděl krvavé boje s římskými legionáři? Cesta existuje. Ponořme se do svého nitra, do hlubin svého podvědomí, šeptejme a naslouchejme. V každém z nás totiž žijí všichni naši předci, stejně jako my sami budeme existovat, dokud nevyhyne náš rod. Proto buďme našim dětem vděční, že nesou dál celé naše rodové bytí včetně nás samých. Jak sami víme, nejedná se o nejlehčí úděl.

Buďme vděčni lidem, kteří nám dali šanci a pozitivně ovlivnili náš život. Ač si to kolikrát odmítáme přiznat, většinou nejsme ani tolik pány svého osudu jako spíše pírkem unášeným větrem (závěrečná scéna z Forresta Gumpa je prostě geniální). A i když se domníváme, že jsme se dostali tam, kde nyní jsme, vlastní pílí, má na tom velký vliv i nevyzpytatelná náhoda. Správní lidé, které jsme potkali ve správný čas, nebo naopak jsme je o chvíli minuli. Nebuďme přehnaně sebestřední a přiznejme díl na našem štěstí či smůle osudu a lidem kolem nás. A těm, kteří nám pomohli, neváhejme projevit svůj vděk. Někdy tak můžeme učinit slovy, jindy činy a někdy tím, že se sami staneme tou svící, která zažehne další a další, budeme to my, kteří se v pravý okamžik objeví na pravém místě a stanou se pro někoho majákem mezi rozbouřenými vlnami a ostrými skalisky. Nikdy bych se nestal spisovatelem, nevydal několik knih, nezačal psát divadelní hry ani nevytvořil více jak stovku fejetonů i vážných esejí, kdyby mi kdysi dávno, před více než patnácti lety nedal jeden moudrý muž příležitost a kdyby po celé ty roky nade mnou nestál, nepomáhal mi, nepodporoval mě, a nechal mě ležet na zemi, když už jsem neměl chuť vstát a psát dál. Díky němu dnes stojím, kde jsem (a nejenom já!). Takže srdečné díky, milý příteli! Potkat takového člověka je jako nalézt svatý grál. A víte, co je dobrá zpráva? Můžeme ho nalézat všichni. Jen nesmíme být zahleděni do sebe (nebo do mobilu) a s otevřeným srdcem se rozhlížet kolem.

Buďme vděční za to, že žijeme v demokratickém státě s určitým právním rámcem. Jasně, není to ideální, ale kdy v dějinách bylo? Stačí mi zabloudit prstem po glóbusu na synově stole nebo si vzpomenout na vyprávění mé babičky (ročník 1928), která zažila obě zrůdné totality našich novodobých dějin, a neměnil bych. Buďme vděční za výdobytky naší civilizace, za technologický pokrok, k němuž jsme dospěli, a nezneužívejme ho a neplýtvejme omezenými zdroji. Buďme vděční, že nezažíváme na vlastní kůži válku a že se nemusíme bát o život, když jdeme na nákup nebo do školy. Ano, vždycky se může něco přihodit – a taky se někomu něco přihodí –, ale podívejme se na statistiky únosů či vražd kupříkladu v některých méně „civilizovaných“ zemích. Buďme vděčni za lékařskou péči, kterou nám poskytuje náš systém. Našli byste státy, kde jsou na tom mnohem lépe, a člověk někdy mívá pocit, že na tom či onom pracovišti středověk neskončil, jak zpívá kapela Lucie, ale někde chybí lékařské péče úplně. I v 21. století. A když jsme u toho, buďme vděčni, že se můžeme bavit, jít na koncert, do divadla, zasportovat si, že máme volný čas.

Nechci, aby to vyznělo, že jupí, buďme rádi za to, co je, držme pusu a krok, sbohem a šáteček. Kdepak. Vždycky se snažme posunout se kupředu a zlepšit, co jde – a upřímně, všechno jde zlepšit. (Některé mé žáky jímají mrákoty, když po nich chci, aby se nespokojili s hodnocením chvalitebný, a zabojovali o výborné.) Pouze říkám, místo negativního stěžování pusťme do své mysli pozitivní vděčnost. Ta změna kvality našeho života i kvality života našeho okolí za to stojí. Nemám rád věčné pesimisty (ani optimisty s růžovými brýlemi), lidi, kteří kolem sebe jak sopka chrlí tuny negativních myšlenek a emocí. Protože je to pro druhé vysilující, únavné, otravné, sobecké, nakažlivé a k ničemu nevedoucí. Je tu něco, s čím jsi nespokojený? Tak běž a něco s tím dělej (pokud to je možné), nebo odejdi, nebo se s tím smiř a akceptuj to. Tři možnosti, jednu si vyber a tečka. A nakažlivost emocí (zejména negativních) si v ničem nezadá s pořádnou pandemií. Stačí jeden nakvašený mrzout po ránu v práci, aby dovedl otrávit náladu v celé kanceláři. Navíc jsme nastaveni způsobem, že se soustředíme primárně na to negativní, které kolikrát přebije vše pozitivní. Je to škoda, ale je to tak.

A proto mě hrozně mrzí, když vždycky vidím, jak si někdo s něčím dává práci, investuje opravdu hodně do něčeho, co přináší prospěch druhým, a nejen, že se nedočká vděku, ale ještě se najdou tací, kteří kritizují (kolikrát člověk ani nechápe co a proč vlastně), poučují, nadávají, stěžují si na kdovíco, dokonce vulgárně uráží. A co udělá náš mozek? Povede se akce pro padesát lidí, většina je spokojená, šest dokonce poděkuje, ale čtyři nadávají. A my budeme řešit ty čtyři. OK, kolikrát je ta kritika opodstatněná, ne vše se povede na 100 % (většinou jen máloco), ale nikdo nenosí boty těch druhých, tak buďme opatrní ve svých soudech. A když se něco povede na 85 %, proč místo toho, abychom přišli a ocenili těch skvělých 85 %, přijdeme a nakydáme hnůj na těch 15 %? Zkusme si na tohle dávat pozor. Změňme svůj pohled na svět, nehledejme neustále mínusy a nekritizujme bez konstruktivní pomoci, naopak se zaměřme na to pozitivní. Prospěje to oběma stranám.

Pokud ráno vstáváte s blbou náladou, zkuste se zamyslet nad tím, že jednou ráno nemusíte mít ani tu. Že jednoho rána se svět probudí do nového dne, ale bez vás. A proto jsem vděčný za každé nové ráno. I teď, když jsem před dvěma týdny vstával s tím, že za hodinu mě čeká trhání zubů moudrosti (zpětně slovo „nepříjemné“ beru jako pořádný eufemismus). Dostal jsem od života další den, který můžu naplno využít – jo, bude to den prodchnutý i bolestí a strachem, ale i dalšími podstatně lepšími věcmi. A o řadě z nich si rozhodnu já sám a budou dobré. A zrovna tak pociťuji vděk, když se celá naše rodina večer sejde v pořádku u společné večeře – nikomu se nestalo nic zlého, všichni jsme (relativně) zdraví, všichni jsme doma, v bezpečí a spolu. Ohromující množství lidí takové štěstí nikdy nemělo a nemá. Takže nač si stěžovat? Nebylo by to nakonec rouhání? Pojďme, milí čtenáři, společně tvořit svět bez stížností, svět prodchnutý vděčností. Bude se nám v něm všem dýchat lépe. A pokud se na to sami necítíte a potřebujete k ruce učitele, dejte domov psovi. Věřte, že si domů přivádíte doslova guru pozitivních emocí, který vás bude každý den školit v radosti, pokoře a nehynoucí vděčnosti. I kdybyste mu za celý den dali jen misku s vodou, trochu granulí a pustili ho proběhnout se krátce na zahradu, získáte víc vděčnosti, než někteří lidé dokáží projevit za celý svůj život.

Takže díky, světe, za to, že jsem, a díky, že jsi i ty. I když to je s námi oběma kolikrát těžké.

Tomáš Zářecký

Autor píše romány, eseje, fejetony i divadelní hry. Dosud vydal čtyři knihy převážně thrillerového ražení (např. 15 minus nebo Krysí requiem) a publikoval přes stovku fejetonů a desítky esejí. Přes patnáct let uveřejňuje své texty zejména na internetu, kde tvořil hlavně pro Pozitivní noviny a Czechfolks PLUS, ale jeho práce se objevily i v řadě dalších magazínů jako Přítomnost, Seniortip apod. Někdy se snaží čtenáře přivést k úsměvu, jindy k zamyšlení. Opakovaně se v jeho textech vyskytují obavy nad morálním stavem lidstva a ekologickým stavem planety. Protože současně působí jako učitel dějepisu a společenských věd na základní škole, přispívá svými texty o pedagogice a stavu českého školství i do Učitelských novin. Žije v Pardubicích se svou milovanou ženou, třemi dětmi a psem. V životě se nechává inspirovat moudrými myšlenkami XIV. dalajlámy, před alkoholem dává přednost vodě, před masem zelenině, před televizí knize. Jestli mu něco vadí, tak lidská hloupost, omezenost, sobeckost a arogance. Nejšťastnější je, pokud může trávit čas s těmi, na kterých mu záleží, nebo si zalézt někam, kde na něj svět zapomene, a on může v klidu tvořit.