Ukázka z knihy Sofie, Smrťák a já (Thees Uhlmann)

Sofie smrtak a ja
Když vás navštíví Smrťák, začne být živo. O tom se přesvědčí hlavní hrdina, který se společně s ním a bývalou přítelkyní vydá na cestu plnou humorných situací a neuvěřitelných náhod. Jak dokáže Smrťák zapadnou do svět živých?

Knihu Sofie, Smrťák a já od spisovatele Thees Uhlmann
vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Nevím, jak to mají jiní, ale já jsem umíral takhle: Ucítil jsem vibrace. Jako by dvě patra nade mnou ždímala pračka a celý dům se začal otřásat a chvět v neslyšitelném frekvenčním pásmu, takže se vám snadno udělá špatně.
Měl jsem pocit, jako by mě natahovali, ale nohy nechtěly opustit podlahu. Nebolelo to, jelikož v těle už necítíte žádné kosti, ale víte, že se musíte rozloučit, protože vaše nohy ještě nikdy nebyly tak hrozně daleko.
Taky jsem měl dojem, jako by mi praskalo před očima. To je dost zvláštní, protože před očima nic praskat nemůže, jenom v uších. Jako byste zapojili do zásuvek sto zástrček a tam by se udělaly ty malé blesky a nějaký chytrák by kdesi pronesl: „To pro ten přístroj ale není moc dobré.“ A zdálo se mi, jako by cosi zazvonilo. A potom znovu. A pak ještě jednou.
Najednou mi bylo všechno jasné.
Smrťák řekl: „Někdo zvoní.“
Já: „Já vím. Slyšel jsem to.“
On: „Nikdo nezvoní, když jsem v práci.“
Já: „Mám ho poslat pryč? To se teda nedělá.“
On: „Nikdo NEMŮŽE zvonit, když jsem v práci. To prostě tak nějak… není v plánu!“
Já: „Není to v plánu. Není to v plánu… nádhera. Smrťák má příjemně akurátní povahu.“
On: „Co teď budeme dělat?“
Já: „Smrťák se mě ptá, co teď budeme dělat? To je šílenství. Zeptáme se toho, co zvonil, jestli umí hrát mariáš. Koneckonců, pak budeme tři. Umíš hrát mariáš?“
On: „Ne.“
Já: „Já taky ne.“
Zvonek zazvonil znovu. A zvonil dlouho. Naléhavě. Je legrační to říct, ale jako bych ožil.
Já: „Tak prostě otevřeme dveře.“
On: „To nejde. Prostě to nejde. To se nestává. Právě tě zabíjím.“
Já: „Právě bys mě býval byl zabil. Musíš do toho vložit ten podmiňovací způsob.“
On: „Víš co? Teď otevřeme ty dveře. Konečně bude v baráku živo. Už jsem potkal hodně Smrťáků a slyšel jsem o podobných případech, ale ještě jsem neviděl Smrťáka, kterému by se to stalo. Teď tam půjdeme a otevřeme ty dveře. Bomba. Něco takového se už stovky let nestalo, a teď se to stane zrovna mně. Ještě nevím, JAK zlé to je, když při umírání zazvoní zvonek, ale teď to zjistíme. Otevřeme ty dveře. ‚Jejda, Lucifer, že se taky ukážeš, ty starej ďáble.‘ Nebo: ‚Archanděl Gabriel, skvělá trvalá! Co tu děláš?‘ Šup, otevřeme ty dveře. To bude nářez!“
Šel jsem ke dveřím a otevřel. Stála tam Sofie, zírala na mě a houkla: „Snad jsi nezapomněl, žes dneska chtěl jet za mámou a už dva měsíce mě úpěnlivě prosíš, abych jela s tebou? Člověče, ty jsi vážně ten největší zoufalec, co znám. Kdo je vlastně tohle?“
„To nechceš vědět,“ ujistil jsem ji, „to vážně nechceš vědět!“
Ona: „Zabal si teď sakra svoje věci, tos určitě taky neudělal, viď? Možná ještě stihneme vlak.“
Otočil jsem se ke Smrťákovi a zeptal se: „Co budeme dělat?“
On: „Co se tu ještě flákáš? Obuj si konečně ty boty. Slyšel jsi, co řekla Sofie: Zabal si teď sakra svoje věci. Možná ještě stihneme vlak.“
Ona: „Odkud zná moje jméno?“
Já: „Zrovna jsme o tobě mluvili.“
Ona: „Tys o mně přece už dávno nemluvil, a KDYŽ, tak jsi měl o mně asi radši mluvit SE MNOU.“
Smrťák: „Bod pro ni.“
Já: „To se mi snad zdá!“
Obul jsem si boty, sbalil si věci a všichni tři, Sofie, Smrťák a já, jsme se rozběhli ulicí. Smrťák se přitom pobaveně usmíval.
Já: „Přestaň se řehtat!“
On: „To nejde.“
Já: „To je vážná věc!“
On: „Já vím. Ale víš, co ještě?“
Já: „Co?“
On: „Právě jsi mi utekl z lopaty!“
Já: „Já vím!“
Pelášili jsme ulicí a já si vzpomněl, jak jsme běhávali dřív, jak to bylo úplně snadné. Běhali jsme, protože jsme mohli, utíkali jsme, a přitom se smáli, chtěli jsme se předbíhat a někdy se nám zamotaly nohy. Vybavil jsem si ten pocit mírné paniky, když už jsem tři vteřiny předem cítil, že spadnu na hubu. Když jste jako děti upadli, byl v tom vždycky trošku takový ten boží ukazováček: Ne tak rychle, kamaráde. A když pak vidíte běhat nebo utíkat dospělé, máte vždycky dojem, že se buď stalo něco hrozného, nebo že v sobě dávní předkové pocítili předurčení k maratonskému běhu, jak kolem vás proběhnou v parku s pocuchanou přehazovačkou a s lenonkami na nose. Co Mohamedu Mekka, to raným křesťanům maraton, nebo … ale co já vím. Přemýšlel jsem o běhání a dospělosti a vedle mě klusala Smrt.
Smrťák vypadal při běhu dobře. Na rtech mu pohrával radostný úsměv, takový, jako když děláte něco, k čemu máte příležitost jen velice zřídka. Skoro jako úsměv dítěte, které rozbaluje dárek a tuší, co bude pod papírem. Ten okamžik křehkého rozechvění před tím, než se zjeví krása.
A pak mi došlo, že jsem se svou expřítelkyní a Smrtí na cestě k matce. A že by toho na všechny zúčastněné mohlo být trochu moc. Ale především na mě.


Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeSofie, Smrťák a já
Když vás navštíví Smrťák, začne být živo

Uhlmann, Thees

Cosmopolis, 2020

Napsat komentář