Nakladatelství BB/art přišlo v březnu 2018 s překladem jedinečné sbírky povídek Jmenuji se Reacher (No Middle Name, 2017) z pera Lee Childa a v překladu Ivy Harrisové.

Britského autora Jima Granta, jenž publikuje hlavně pod svým uměleckým pseudonymem Lee Child, jsme si představili již několikrát. Nedávno tomu bylo třeba v recenzi jeho posledního románu Půlnoční linka (The Midnight Line, 2017, česky 2018).

Sbírka Jmenuji se Reacher obsahuje dvanáct příspěvků, z nichž první je v rozsahu novely, zatímco zbylých jedenáct lze již považovat za povídky. Pro ty, kdo nejsou s postavou Jacka Reachera obeznámeni, připomeňme třeba recenze „reacherovek“ Pomsta (Personal, 2014, česky 2015), Nevracej se (Never Go Back, 2014, česky 2014), případně medailon autora pod názvem Novodobý mstitel.

Texty ve sbírce jsou zařaditelné do tří skupin a to jak s ohledem na obsah, tak i téměř v přímé souvislosti s ním i podle rozsahu. Úvodní novela „Příliš mnoho času“ (Too Much Time) a povídky „Druhorozený syn“ (Second Son, 2011), „Ve tmě“ (High Heat, 2013), „Hluboko pod kůží“ (Deep Down, 2012) a „Malé války“ (Small Wars, 2015) zabírají více než dvě třetiny celkové délky knihy a reprezentují dobrodružství Jacka Reachera s plnohodnotným příběhem. Přitom druhá a třetí z nich představují sondu do Reacherova dětství a mládí, zatímco čtvrtá a pátá jsou z období jeho aktivní služby. Pouze první „Příliš mnoho času“ tedy představuje klasickou „reacherovkou“ z doby dlouho po jeho opuštění armády. Kromě toho je první příspěvek i jakýmsi předvojem zatím posledního Childova románu Půlnoční linka. Autobus, do něhož Jack Reacher na konci novely „Příliš mnoho času“ nastoupí, jej na začátku Půlnoční linky vysadí.

Druhou skupinu povídek tvoří příběhy, v nichž se postava Jacka Reachera objevuje jen okrajově. Tu reprezentují příběhy „Nová identita Jamese Penneyho“ (James Penney’s New Identity, 2011; ve sbírce je původní verze o kousek zkrácena) a „Každý jednou promluví“ (Everyone Talks, 2012). Druhý text z obou jmenovaných je zajímavý i tím, že je vyprávěn z pohledu právě začínající policistky.

Posledních pětice povídek, jež ale zabírají necelých padesát ze tří set stránek, reprezentuje třetí skupinu. Jejich společným rysem je určitá epizodnost. Jde o texty, které by většinou mohly tvořit třeba úvodní kapitolu celého románu. Snad jen první z nich, „Divočina“ (Not a Drill, 2014), by mohla s trochu přimhouřenýma očima ještě zapadnout do první „plnohodnotné“ skupiny. Zbylé čtyři v souhrnném rozsahu dvaceti stran jsou však už jen svým způsobem náčrty. Přesto určitě stojí za přečtení, počínaje povídkou „Možná dodržují vánoční zvyky“ (Maybe They Have a Tradition, 2016), přes „Do baru vejde chlap“ (Guy Walks into a Bar, 2011) a „Obsazeno“ (No Room at the Motel, 2014), až po závěrečnou „Noční ptáci“ (The Picture of the Lonely Diner, 2015).

Podobně jako povídka „Každý jednou promluví“ je v první osobě vyprávěn i kratičký příběh „Do baru vejde chlap“. Ten patří mezi těch několik málo „reacherovek“, v nichž je líčení děje svěřeno přímo hlavnímu hrdinovi, jako tomu bylo třeba hned v úplně prvním románu o Jacku Reacherovi s názvem Jatka (Killing Floor, 1997, česky 1999), jehož audioverzi si brzy také představíme v samostatné recenzi.

Vydat všechny krátké příhody oblíbeného Jacka Reachera je určitě skvělý nápad. Přitom právě úvodní příběh „Příliš mnoho času“ je jedinou dosud nepublikovanou prací, všech zbylých jedenáct povídek se již někde objevilo. Childův osobitý styl je praktickou zárukou strhující četby, jež se snadno stane návykovou. Pro všechny fanoušky napínavé série trvající již jednadvacet let je vydání souhrnu Jmenuji se Reacher svým způsobem svátkem i odměnou zároveň. Na letošní rok je ohlášeno uvedení v pořadí dvacátého třetího románu v pořadí s názvem Past tense. Vydání originálu se jako obvykle očekává na podzim, v tomto případě pátého listopadu. Doufejme, že překladu se čeští čtenáři dočkají co nejdříve.

Související knihy

Child, Lee

BB/art, 2018