Knihu Léto plné neskutečných věcí od autorky Rowan Coleman
vydalo nakladatelství Domino.

Druhá kapitola

Teď nesmíš zešílet, to si neustále opakuju. Potřebuje tě příliš mnoho lidí. Takže se nesmíš zbláznit. Prostě nesmíš. Není to sice nijak elegantní řešení, ale prozatím je jediné, které mě napadá. Vyhledat pomoc je veskrze nemožné. Novinka, že mě trápí nějaký psychický problém, by se během pouhých pár hodin rozšířila po celé badatelské komunitě. Už teď není snadné dělat práci, kterou vykonávám, s ohledem na to, že jsem žena, navíc mladá žena ještě před třicítkou. Takže nepotřebuju žádné další komplikace, které by můj úsudek mohly ještě víc zpochybňovat. Bláznivá ženská z podkroví, tak mi za mými zády říkají už teď. A i kdyby mi nějakou psychickou poruchu diagnostikovali, Brian mi popsal, jaké medikamenty by mi předepsali a co by se mnou takové prášky udělaly. Přestala bych myslet jasně.
A pokud to není šílenství, pokud se jedná pouze o nějaký vedlejší účinek fyzického onemocnění, potom… no, teď stejně nemám čas churavět. Nejlepší bude moc o tom nepřemýšlet. Vhodnější bude postavit víru ve vlastní úsudek nad hmotu, nebo spíš antihmotu. Takový fyzikální vtípek.
Ne, vážně, všechno je v pořádku. A ty chvíle, kdy se to děje, odcházejí stejně rychle, jako přišly. Nejsou ničím víc než odrazem slunečních paprsků na skle. Až kdyby se to zhoršovalo, musela bych své stavy znovu zvážit, ale prozatím je všechno v pořádku. Nejsem v situaci, kdy bych slýchala hlasy. Brian se domníval, že trpím nějakým druhem epilepsie. Nesvolila jsem ale, aby mi udělal magnetickou rezonanci. Nechtěla jsem znát žádná fakta, která by mě nutila podniknout konkrétní kroky. Vyprávěl mi příběh jednoho mladého Francouze, který utrpěl tolik kratinkých, ale neustále se vracejících mozkových mrtviček, až nakonec žil v jakémsi stavu permanentního déjà vu. Připadalo mu, jako by donekonečna zakoušel životní okamžiky, které už prožil. Vesmír nacházející se uvnitř naší hlavy v sobě nese daleko víc tajemství a záhad než ten, jehož zkoumání a snaze porozumět mu jsem zasvětila celý svůj život. Přesto ale s jistotou vím, že na základní úrovni se ty dva světy jeden druhému rovnají. A nehodlám se nechat léky připravit o to, na čem skutečně záleží. Musím se hlavně soustředit. Vnímat každý nově příchozí okamžik, každou vteřinu, a držet se toho, co je skutečné. Musím se soustředit na Peu, na to, že jsem tady s ní, i na všechno, co musíme zařídit. Pokusím se strávit co nejvíc času s tátovým fotoaparátem a budu se na okolní svět dívat skrze jeho hledí, protože – a nemám žádnou teorii vysvětlující, čím to je – tyhle mé… epizody… zdá se, že k nim nedochází, pokud se na svět kolem sebe dívám právě okem fotoaparátu. Jako by jeho čočky dokázaly všechny klamné představy odfiltrovat.
Takže se začnu soustředit a svůj pohled na svět zaostřím.
Protože se skutečně nesmím zbláznit. Právě jsme totiž dorazily na místo.
Taxík zpomaluje, až zastaví před naším penzionem – jediným místem, kde jsme mohly bydlet, když jsme se rozhodly podniknout tenhle výlet a vrátit se zpátky tam, kde vykvetla láska našich rodičů. Právě tady totiž bydlel táta tehdy, když přijel vůbec poprvé do Bay Ridge kvůli svému prvnímu projektu, který měl jako fotograf na volné noze na starost. Táta se tehdy připojil k filmařskému týmu a fotil záběry ze zákulisí natáčení prvního filmu, se kterým měl co do činění: Horečky sobotní noci. Filmu, který jsme se sestrou sledovaly obě snad tisíckrát už odmala. Když jsme se na něj dívaly poprvé, byly jsme na sledování podobného bijáku rozhodně příliš mladé.
„Máma s tátou museli těmihle ulicemi projít snad milionkrát,“ podotkne Pea, když vystupujeme z taxíku. Vyprošťujeme z něj unavená, cestováním zmačkaná těla a narovnáváme se. „Možná se políbili zrovna tady na tom místě, přímo na chodníku pod támhletím stromem – počkej, není to ten strom?“
„Ne, nesprávná ulice,“ odpovím. Znám přesné souřadnice onoho slavného stromu, protože se nachází na prvních příčkách seznamu míst, která musím najít. Chci vidět, jestli tam pořád stojí, a vyfotit tátovo a mámino jméno, která jsou vyrytá do jeho kůry.
Pea platí řidiči a já si přiložím fotoaparát k tváři a pokouším se skrze čočku nahlédnout přesný obraz jedné z fotografií, kterou jsem si tak často prohlížela v tátově albu. Tehdy byla chátrající budova před námi ještě úhledná, krásná a plná hrdosti i domovního řádu. Za okny v truhlících tenkrát krásně kvetly pelargonie. Dnes působí penzion paní Finkleové opotřebovaně a unaveně se hrbí k zemi. Kdysi perfektní modrobílá fasáda je dnes popraskaná a oloupaná, modrá postupem času zešedla a bílá zežloutla podobně jako zuby kuřáka. A přesto před námi stojí dům, který někdo pořád miluje. Ten cit z něj vyzařuje naplno. Oddálím fotoaparát od oka, když si všimnu něčeho, co na tátově původním snímku scházelo: vítá nás soška panny Marie. Zhruba šedesát centimetrů vysoká, postavená na okně nejblíže ke vstupním dveřím shlíží lehce dolů do hluboké propasti pod sebou. V takto nebezpečné pozici se očividně nachází už nějaký čas. Barvy, které ji dříve zdobily, jsou téměř všechny vyšisované a vybledlé, přátelsky, přívětivě natažené ruce uštípnuté a zpřelámané, oči bílé, pohled nepřítomný. Ať už se na ni dívám skrze fotoaparát, nebo přímo, není pochyb: stojí tady přede mnou.
„Vy musíte být Luna a Pea.“ Žena, která nemůže být nikdo jiný než paní Finkleová, otevře dveře a zastaví se na prvním schodu. Očekávala jsem zástěru, snad i natáčky, ale hluboce jsem se mýlila. Paní Finkleová je nesmírně elegantní dáma. Vlasy, dříve snad blonďaté, se stále lesknou, nyní však získaly šedavý odstín. Paní Finkleová je má sepnuté za uchem. Na sobě má bílou košili a lehké džínové capri kalhoty a spíš než jako paní Finkleová vypadá jako Lauren Bacallová. Při tom podobenství se usměji. Ráda se mýlím, protože když se člověk mýlí, přinese mu to daleko zajímavější zkušenosti, než když má pravdu.
„Ano, dobrý den,“ pozdravím ji. „Luna a Pea Sinclairovy.“
„Tak jste konečně dorazily!“ Paní Finkleová radostně tleskne rukama, seběhne schody a obejme mě tak pevně, až se mi pentax začne zarývat mezi žebra. „Podívejme se na vás!“ O krok ustoupí, ruce položené na mých ramenou, zatímco si pohledem svých oříškově hnědých očí prohlíží moji tvář.
„Ale ano, poznávám ji v tobě, živě ji tam vidím. Máš její nos i uši, a vlasy také. Víš, když tehdy vaše máma odešla, nenapadlo by mě, že bych se s ní mohla ještě někdy setkat, ale tady v tobě teď přede mnou znovu stojí, ach ano, a v tobě také!“ A s těmi slovy mě pustí, aby mohla se stejnou vřelostí obejmout Peu, a já si uvědomím, že jsem si tu ženu okamžitě oblíbila. Mám ji ráda, protože si nevšimla mých modrých očí a nezačala se nahlas divit, po kom bych je mohla mít, a ze všeho nejvíce pro to, co řekla: že vypadám úplně stejně jako máma.
„Máš neposedné vlasy po tátovi,“ pronese paní Finkleová a vřele se usmívá na Peinu změť kudrlin a kadeří. Její vlasy by měly být stejně tmavé jako moje, ona si je ale odbarvuje až do bezvědomí při každé příležitosti, která se jí naskytne. „Taky v tobě ji poznávám. Marissa Lupoová prožila svůj život s bradou hrdě vztyčenou o něco výš než všichni ostatní v jejím okolí. A právě tuhle vlastnost jsi po ní zjevně zdědila i ty.“
„Myslíte?“ zeptá se Pea a instinktivně se dotkne brady. Potom se usměje. „To zní dobře.“
„Ale proč probůh stojíme tady venku na zápraží? Pojďte přece dovnitř, utečeme před horkem.“ Pea popadne svoje zavazadlo a následuje paní Finkleovou nahoru po úhledně zametených schodech. Právě prochází kolem panenky Marie. „Letos je to vážně neúnosné, ani si nevzpomínám, kdy to naposledy bylo takhle zlé od… No, vlastně si myslím, že právě od roku, kdy sem přijel váš táta a všichni ostatní z filmařské společnosti a bydleli tady u mě. Vlna veder v sedmdesátém sedmém… To byl panečku rok!“
Působí to jako vlna, zvláštní poryv síly mnou projede jako první náznak, že se bude něco dít. Potom ucítím, jak mě něco sleduje, pohledem se mi zabodává do kůže. Mohla bych se odvrátit, vejít dovnitř a ignorovat hučení v mozku, ale nefungovalo by to. Jedině když se k anomálii postavíte čelem, zmizí nakonec sama.
Pea vejde dovnitř za paní Finkleovou a já se otočím a rozhlédnu se. Zadívám se na konec ulice, zdaleka ne liduprázdné. A tam, na jejím konci, jakoby obklopená gloriolou žlutavého slunečního světla, stojí mladá žena a upřeně mě pozoruje. Světlo tancuje, oslepuje mě, takže si ji nemůžu pořádně prohlédnout, jako by tam snad ani nebyla. Spatřím ji na pouhý zlomek vteřiny a potom zase zmizí. Jen chladný, namodralý stín zůstane na místě, kde ještě před chvílí stála. Zavřu oči, cítím, že se mi točí hlava a podlamují se mi kolena. Jako by se někdo procházel po mém hrobě. Tak to vždycky říkávala máma. Zvednu fotoaparát a znovu se zadívám tímtéž směrem. Ulice je prázdná.

————–

Neváhejte se podívat na další ukázku.

————-

Doporučujeme

Rowan Coleman patří mezi plodné autorky, jejichž hlavními hrdinkami jsou silné ženy, které se umí (musí) poprat se svým osudem.

O autorce

Související knihy

Coleman, Rowan

Domino, 2017