Ukázka z knihy Rodina ze dne na den

rodina-ze-dne-na-den-perex
Hlavní hrdince Sophii se změnil život ze dne na den. Po úmrtí své kamarádky se stala matkou jejích dětí na plný úvazek a našla své štěstí. A co víc, pravděpodobně i lásku v podobě Louise, biologického otce obou osvojených dívek. Přesto Sophii tíží řada otázek „co by kdyby“. Dokáže na ně nalézt odpovědi a přijmout všechno štěstí?

Knihu Rodina ze dne na den od autorky Rowan Coleman vydalo nakladatelství Domino v edici Inteligentní romány pro inteligentní ženy

Sotva před rokem tvrdě dřela, aby postoupila v kariéře o stupínek výš, a cíl, jímž bylo prestižní zajišťování společenských akcí ve městě, měla na dosah. Ve firmě McCarthy Hug­hes byla druhou nejdůležitější osobou a zbýval jediný krok, aby usedla na židli své nadřízené a vedla celý podnik. Okamžik, o který usilovala od chvíle, kdy hned po škole u firmy nastoupila, měla na dosah.
A pak přišla při autonehodě o život její nejlepší kamarádka, milá, vlídná, občas zbrklá, ale vždy oddaná Carrie, a zanechala po sobě dvě malá děvčátka, o něž se neměl kdo starat, s výjimkou postonávající babičky a nezvěstného otce. Dávno zapomenuté odpoledne, kdy v opilosti slíbila Carrie, že by se v případě nutnosti ujala úlohy poručnice dětí, se stalo děsivou skutečností. Sophie přijala do života dvě cizí, někdy klidné, ale často destruktivní dívky, přičemž sdělila sociální pracovnici, že se o ně postará jen do té doby, než se podaří vypátrat jejich nepřítomného a nijak se neangažujícího otce.
Bylo prolito mnoho slz, několikrát došlo na zmáčenou postel, přihodila se nešťastná událost s notebookem, snídaňovými lupínky a vlasovým sérem – Sophie sebou ještě teď škubne, kdykoli si na to vzpomene – a samozřejmě došlo k debaklu s kočičími granulemi, o kterém se Sophie opomněla před sociální pracovnicí zmínit, ne že by se snažila něco zatajit, ale protože jí matka řekla, že pokud ví, pár soust Kitekatu určitě nemá pro zvědavé tříleté dítě smrtelné následky.
Dlužno dodat, že mateřství, takhle přechodné a nahodilé, Sophie přijímala obtížně, zvlášť když se nemohla smířit s úmrtím ženy, kterou považovala za nejbližší kamarádku a kterou, jak se ukázalo, velmi málo znala. Další události tudíž přišly zcela nečekaně.
Děti k ní měly důvěru a Sophie se pro ně stala nepostradatelnou osobou. A ona si je zamilovala. Láska se k ní vkrádala po špičkách. Nevýbojná součást jejího nitra, která od smrti otce nečinně podřimovala, byla oživena prostřednictvím jejího vlastního žalu a děti jaksi znovu spojily Sophii samu se sebou. Její srdce jako by opět začalo bít.
Což se přihodilo v době, kdy se po tříleté nepřítomnosti vrátil do života svých dcer otec dívek, manžel její zesnulé nejlepší kamarádky.

*****

Sophie ho zpočátku chtěla nenávidět, nicméně když se zášť k němu ukázala jako neodůvědněná, protože Louis ve skutečnosti nebyl bezcitný netvor, jak si představovala, ale citlivý, milý, přitažlivý muž s úžasnou postavou, jednoduše se zaměřila na to, aby se do něj prostě jenom nezamilovala. Konec konců, co horšího by mohlo potkat dvaatřicetiletou ženu, než zamilovat se do manžela zesnulé nejlepší kamarádky? Sophie probděla spoustu dlouhých nocí na gauči, zatímco děti spaly na jejím dvoulůžku, ale žádná další hrůzná představa ji nenapadla. Neobstálo ani nošení bot s retro korkovými klínovými podpatky k nabírané sukni nad kolena, což byl následek neuváženého rozhodnutí vedeného špatným vkusem. A tak se opravdu poctivě snažila po Louisovi netoužit. Čím víc ho ale poznávala a viděla, jak se zoufale snaží získat zpět důvěru svých dětí, zjišťovala, co se doopravdy stalo a proč se s Carrie vydali každý jinou cestou, a nakonec pochopila a brala v potaz, čím si prošel. A co víc, kdykoli mu pohlédla do očí, srdce jí bušilo jako zvon.
To všechno by vydalo doslova na učebnici – pokud čtete učebnice typu Ženy s potlačenými emocemi a Jak nejlépe zvládnout popírání citů. Sophie se do Louise zamilovala, předstírala však, že tomu tak není, strávila s ním noc plnou neplánované nedovolené vášně a pak odešla a chtěla se do konce života mučit nekonečným „co kdyby“, až jí Cal řekl, ať s tím přestane a raději jde a je šťastná. A světe div se, právě to před šesti měsíci udělala!
Sophie Millsová bezmála ve třiatřiceti letech zavrhla pečlivě uspořádaný život, aby poznala, jestli dokáže vyjít s mužem, kterého sotva zná. Bála se, co si pomyslí ostatní: ona s Louisem, dva cizí lidé, kteří o sobě téměř nic nevědí, vrženi k sobě okolnostmi, a přestože má Louis Sophii rád, nejspíš ji vnímá jen jako náhradu za zesnulou matku dívek, kterou, jak už se ukázalo, si jeho dcery oblíbily a mají k ní důvěru.
Teď uvažovala jako provazochodec o posledním kroku, tedy o tom, který povede k trvalému životu v Cornwallu. Tento závěrečný krok bude znamenat, že Sophie konečně začne nazývat Louisův domov také svým domovem.
Škoda, pomyslela si a štípla se do oblého boku, že neměla podobný problém ve vztahu ke koblihám se šlehačkou a džemem.

 *****

Z myšlenek ji vyrušilo klepání na dveře. Rychle se ukryla do skříně.
„Teto Sophie?“ zavolala Bella a vrazila do dveří. „Jdeme si pro tebe!“ „Dostaneme tě!“ hihňala se Izzy a hnaly se s Bel­lou do pokoje jako stádo malých, ale umíněných slůňat.
Sophie stála tiše ve skříni ukrytá mezi kostýmy do práce a šaty na párty zdobenými flitry, které neměla na sobě celé měsíce. Ve dnech, kdy děvčata vyzvedával ze školy Louis a vodil je sem, měla za úkol čekat, až ji najdou. A i když dívky neomylně věděly, kde se schovává (jeden malý pokoj nenabízel mnoho jiných možností), musela čekat. Izzy občas rozčilením nevydržela a objevila ji téměř okamžitě. Jindy trvalo hledání celou věčnost, a než byla Sophie odhalena, měla strnulou šíji a brněla ji lýtka.
„Není pod postelí?“ Bellin přidušený hlas naznačoval, že malá leze pod lůžko, aby zkontrolovala situaci.
„A co na záchodě?“ Izzyino hihňání se odráželo od stěn malé koupelny. Izzy se během uplynulých šesti měsíců hodně změnila, ale její záliba v humoru týkajícím se toalet ani trochu neustoupila.
„Není v komíně?“ volala Bella.
„Nebo na stínidle lampy?“ navrhla Izzy.
„Na stínítku samozřejmě není, Izzy,“ prohlásila Bella věcně. „Je moc malé a tenké a vyrobené z papíru, a teta Sophie je obrovitá!“
Sophie našpulila rty a posedmé během týdne tiše proklínala koblihy se šlehačkou.
„Já myslím…“ pronesla Bella tónem, který naznačoval, že Sophie má být připravená na odhalení. „Že nejspíš bude…ve skříni!“
Bella rozrazila dveře a Sophie okamžitě vyskočila a zaječela vysokým hlasem „BUBUBU!“, načež holky pokaždé začaly pištět a chichotat se a vrhly se na Sophii a holčičí klubko se svezlo na postel.
„Dostaly jste mě!“ prohlásila Sophie, když znovu popadla dech. „Kde je tatínek?“
„Dole, baví se s paní Alexanderovou o sendvičích,“ řekla Bella, posadila se a odhrnula si z očí ofinu. Sophie dívce odsunula tmavé vlasy z čela a políbila ji na tvář.
„Potřebuješ zase ostříhat,“ poznamenala. „Ještě jsem neviděla, aby někomu rostly vlasy tak rychle jako tobě.“
„A co já, já taky potřebuju ostříhat?“ Izzy objala Sophii kolem krku a opřela se tváří o tetinu.Sophie si ovinula kolem prstu pramínek Izzyiných karamelově hnědých vlasů. „Ty máš vlasy jako tvoje maminka,“ řekla mladší dívce. Věděla, jak malá zbožňuje, když je řeč o Carrie. „Můžeš je stříhat a česat a mýt podle libosti, ale stejně si budou dělat, co chtějí… což mi připomíná jistou malou osobu, pro kterou platí totéž!“
„Já už nejsem malá,“ ohradila se Izzy. „Chodím do školy a vůbec! Jdeš na koblihu?“
„Jasně že jde!“ ujistila ji Bella. „Na koblihu jde přece teta Sophie vždycky!“
„To nemůžu popřít,“ potvrdila Sophie. „Ale ta dnešní je moje absolutně a dočista poslední!“ „To jsi říkala včera,“ připomněla jí Bella.
„Já něco vím,“ oznámila Izzy s vykulenýma očima příznačně dramatickým tónem.. „Opravdu, ale opravdu zvláštní tajemství, o kterým mi taťka zakázal před tebou mluvit!“
„Vážně?“ Sophie lehce znervózněla. Poslední velké Izzyino tajemství se týkalo Artemis a celého balení uzeného lososa, kterým Izzy pod postelí kočku nakrmila za tím účelem, aby ji zvíře mělo raději než Bellu. Izzy ale nepochopila, že Artemis nikdy neodmítne jídlo navíc, a to ani od nejhoršího nepřítele, takže nějakého lidského tvora si oblíbila jenom zázrakem. Se Sophií bydlela v jejím londýnském bytě léta a za celou dobu sotva prohodila pár slov, pokud se to tak dá říct. Bella se z jakéhosi důvodu stala jediným člověkem, kterého měla Artemis ráda. Sophie neměla tušení, jestli zalíbení pramenilo ze skutečnosti, že zvíře, které kdysi zažilo špatné zacházení, vidělo na Belle cosi povědomého, nebo šlo o to, že Bella jako jediná na celém světě věděla, jak ji nejlépe poškrábat za ušima. Zato jí bylo jasné, že jediným následkem bohaté porce uzeného lososa budou hromádky oranžových zvratků roztroušené po celém domě.
„Snažíš se znovu skamarádit s Artemis?“
„Ne, tohle je něco ještě lepšího!“ oznámila Izzy a rozpustile se uchichtla.
„To určitě!“ odbyla ji Bella. „Beztak žádné tajemství nemáš. Už jsi to zapomněla!“
„Jo, nebudeme o tom mluvit, protože tatínek říká, že se tě musí zeptat na něco moc důležitýho a my nesmíme prozradit, co to je,“ řekla Izzy, otřela si nos o hřbet ruky a ruku pak o Sophiino fuchsiově červené povlečení zdobené vetkaným vzorem.
„Izzy!“ sykla Bella a dloubla mladší sestru do žeber. „Pšš!“
Usmála se na Sophii; široce, od ucha k uchu, stejně jako tehdy, když zapřela, že použila Sophiiny steakové nože jako stanové kolíky, aby vytvořila doupě ze Sophiina nejlepšího a ostatně také jediného koženého kabátu.
„No tak, holky, co tajíte? Chce snad tatínek konečně strhnout tu šerednou tapetu v obýváku?“ „Je to mnohem úžasnější věc!“ oznámila jí Izzy. „Nej-úžasnější, nej-pozoruhodnější věc ze všech!“
„Ne, není!“ Bella svraštila obočí a snažila se přimět malou sestru k uvážlivosti, což by možná zabralo, kdyby obočí úplně nezakrývala dlouhá ofina. „Taťka nemá naprosto nic, co by ti řekl,“ pronesla další z nových formulací, které si tak ráda osvojovala. „Počítám, že v důsledku toho s tebou nebude chtít mluvit vůbec o ničem.“
„Až na to, že ji chce požádat –“ začala Izzy.
„Aby zaplatila za koblihy, protože ztratil… peníze!“ přerušila ji Bella.
„Nebo mu aspoň žádný nezůstaly, protože je utratil za ten nej-krásnější –“
„Klobouk!“ dokončila Bella větu za sestru. „Koupil si absolutně obrovskej klobouk.“
Sophie sklouzla pohledem z jedné na druhou. Nikdy se nedalo říct, že by nějak zvlášť vynikala ženskou intuicí, kupříkladu jí dost dlouho trvalo, než si uvědomila, že Louis její náklonnost sdílí a city, které k němu chová, nejsou jen neopětovanou, lehce psychotickou a poněkud neuváženou poblouzněností. Nicméně před ní stála Izzy a tak tak že nevyzradila jakési tajemství, tvrdila, že jí Louis chce povědět něco úžasného a pozoruhodného, zatímco Bella se statečně snažila mlžit historkou o ztracené peněžence a ohromném klobouku. Ještě před několika měsíci by si Sophie lámala hlavu, k čemu je proboha Louisovi obrovitý klobouk, ale dnes už není onou necitlivou ženou s černobílým myšlením a ke změně jí pomohly tyto děti. Tato skutečnost plus fakt, že se dívkám velmi chabě dařilo udržovat tajemství, ji vedlo k přesvědčení, že pokud se nemýlí, děvčátka se snaží neprozradit jí, že ji jejich otec hodlá požádat o ruku. Opět.
Jenže tentokrát by nedokázala předstírat, že ho neslyšela, a uprostřed Ye Olde Tea Shoppe měla mnohem menší možnost odvést pozornost k sexu.

Navnaďte se další ukázkou.

O autorce

Rowan-ColemanRowan Coleman žije se svým manželem a pěti dětmi v poněkud přeplněném domě v hrabství Hertfordshire. Snaží se skloubit psaní s péčí o rodinu, zejména pak o dvojčata v batolecím věku, jejichž největším koníčkem je chůze rozdílnými směry. Rowan miluje spánek. Vlastně miluje i prosté sezení, v ideálním případě doplněné o sledování filmu. Ráda by prožila každý den jako představitelka hlavní role nějakého muzikálu, ale starší dcera jí nedávno zakázala zpívat na veřejnosti. Rowan je regulérní dyslektička, přesto si psaní zvolila za svou hlavní profesi. A ve svých knihách se věnuje velkým tématům, které ovšem pojímá v podobném tónu, jakým je psán předchozí odstavec: bez sentimentu, sladkobolnosti a klišé. Mezi její díla patří Kniha vzpomínek (recenze a ukázka), Není co ztratit (ukázka z knihy) či Matkou ze dne na den (recenzeukázka), na které navazuje právě Rodina ze dne na den.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino


Nakladatelství DominoDomino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead ad.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeRodina ze dne na den

Coleman, Rowan

Domino, 2016

Napsat komentář