Přinášíme vám ukázku z knihy Čtrnáctá kolonie,
kterou vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

2. kapitola

Washington
2:20

Stephanie Nelleová zírala na mikrofon na pracovním stole. Přímé spojení s Cottonovým telefonem umlklo.
„Jsi tam?“ zeptala se znovu.
Odpovědělo jí jen ticho.
V uších jí zněla Cottonova poslední slova.
„Ztrácím nad letadlem kontrolu a jdu k zemi.“
Pohlédla přes stůl na Bruce Litchfielda, dočasně pověřeného řízením ministerstva spravedlnosti, a tudíž ještě dva dny jejího šéfa. „Má potíže. Někdo ho sestřelil střelou země-vzduch.“
Momentálně pracovala z kanceláře v budově ministerstva. Normálně by byla pohodlně uvelebená ve svém doupěti v ústředí Magellan Billetu v Atlantě. Ale to už teď nešlo a vzhledem k blížící se inauguraci nového prezidenta ji převeleli na sever do Washingtonu.
Dobře věděla proč.
Aby na ni Litchfield mohl dohlížet.
V prosinci opustila úřad Harriett Engleová, třetí ministryně spravedlnosti za prezidentství Dannyho Danielse. Dvě Danielsova prezidentská období skončila. Brzy nastoupí nový prezident a moci nad Bílým domem a polovinou Kongresu se ujme druhá strana. Danny dělal, co bylo v jeho silách, aby dopomohl ke zvolení svému člověku, ale nepodařilo se. Jeho osobní kouzlo zřejmě platilo výlučně pro něj. Litchfield tady v tuhle nekřesťanskou hodinu vysedával, protože byl dočasně pověřen řízením ministerstva spravedlnosti – a také zbytků Magellan Billetu.
Přede dvěma měsíci, den po Díkůvzdání, ji informovali, že je odvolána z řídicí funkce, a nejen to – celý Magellan Billet byl rozpuštěn. Nový ministr spravedlnosti, kterého příští týden potvrdí ve funkci Senát, se nechal slyšet, že podle jeho názoru se činnost Magellan Billetu překrývá s mnoha dalšími rozvědnými a kontrarozvědnými zpravodajskými útvary, jimiž se to v okolí vlády jen hemží. Ministerstvo spravedlnosti prý už jeho služby nepotřebuje, takže Billet bude zrušen a jeho agenti převeleni jinam.
„Přenecháme tu věc k vyřízení Rusům,“ řekl Litchfield. „Požádali nás o pomoc a vy jste jim vyhověla, takže teď je to jejich problém.“
„To snad nemyslíte vážně. Jde o našeho člověka. Nemůžeme spoléhat, že se o něj postarají jiní.“
„Ale můžeme. A nezapomeňte, že jste tam Malonea poslala bez mého svolení.“
„Požádal mě o to prezident Spojených států.“
Na Litchfielda to valný dojem neudělalo. „My dva jsme se spolu dohodli, že přese mě půjdou veškerá operativní rozhodnutí. Nestalo se. A oba víme proč – protože bych to nepovolil.“
„Váš souhlas jsem nepotřebovala.“
„Ale potřebovala. Víte přece, že existuje pracovní dohoda, že stávající vládní garnitura bude tu novou o všem informovat a že počínaje minulým týdnem budou veškerá operativní rozhodnutí společná. Informovat novou vládu je můj úkol. Tahle operace však bůhvíproč proběhla jednostranně.“
Litchfield byl kariérním úředníkem ministerstva úctyhodných osmnáct let. Daniels ho jmenoval prvním náměstkem ministra spravedlnosti, Senát jmenování potvrdil a Litchfield ten post zastával už pět let. Nový ministr zatím nerozhodl, kdo z nejvyššího vedení si svou pozici udrží. Jak Stephanie věděla, pro Litchfielda byla kariéra nadevšechno. A tak když budoucí ministr naznačil, že by se Magellan Billetu rád zbavil, skočil po té příležitosti, aby mu dokázal, že chce kopat za nový tým. Za jiných okolností by Stephanie podobné byrokratické zasahování nestrpěla, ale v posledních dnech před inaugurací se ocitla ve vakuu. Její autorita se rozplynula. Heslem dne se stala změna, nikoli zásadovost.
„Snažila jste se tu akci držet pod pokličkou,“ obořil se na ni Litchfield. „Ale já se o ní stejně dozvěděl. Proto jsem teď uprostřed noci tady. Ať vám ji Bílý dům odsouhlasil nebo ne, spadla klec.“
„Radši doufejte, že Cotton z té bryndy nevyvázne,“ varovala ho stejně neformálním tónem.
„Jak tomu mám rozumět?“
„To snad ani nechtějte vědět.“
„Uvědomte Rusy, k čemu došlo, ať to vyřeší,“ nařídil. „Vlastně jste mi ani nevysvětlila, proč tam prezident Malonea poslal.“
Ne, nevysvětlila, přestože Litchfield by jistě chápal hodnotu toho, že někomu poskytli službu. Ve Washingtonu se tomu říká „půjčka za oplátku“. Služba vynese protislužbu. Tak to chodilo zvlášť v letech předtím, než založila Billet. Jejích dvanáct agentů byli samí právníci s dodatečným výcvikem ve zpravodajské činnosti a špionáži. Cottona najala mezi prvními, přetáhla ho od námořnictva a JAGu. Absolvoval práva na Georgetownu. Pracoval pro ni dvanáct let, pak odešel předčasně do výslužby a přestěhoval se do Kodaně, kde nyní vlastnil antikvariát. V posledních letech se opakovaně stávalo, že ho okolnosti vtáhly zpět do Stephaniina světa. Nedávno ho začala najímat jako externistu. Dnešní akce, obyčejná průzkumná mise, byla právě takový případ.
Jenže se něco zvrtlo.
„Udělejte, co vám říkám,“ přikázal Litchfield.
To tak. „Bruci, tuhle agenturu vedu ještě dva dny já. Do té doby ji budu řídit podle svého. Jestli se vám to nelíbí, tak mě vyhoďte. Ale budete to muset vysvětlit v Bílém domě.“
Věděla, že si Litchfield nemůže dovolit tu pohrůžku ignorovat. Prezidentem byl ještě pořád Danny Daniels a ten už dlouho využíval Billet jako svou údernou jednotku. Litchfield byl typický washingtonský prodejný ouřada. Měl jediný cíl – přežít a udržet si židli pod zadkem. Za jakoukoli cenu. Stephanie s ním v minulosti přišla do kontaktu jen párkrát, ale o jeho oportunismu si cvrlikali vrabci na střeše. Takže si určitě netroufne poměřovat svaly s úřadujícím prezidentem. Nejenže by prohrál, ale vyvolal by nežádoucí pozornost. Jestli se chce stát členem nové vlády, musí napřed přečkat tu starou.
„Podívejte, nic ve zlém, ale vaše éra skončila,“ přemlouval ji. „Prezidentova také. Nemůžete prostě oba vyklidit pole? Jistě, Billet řídíte vy. Ale už nemáte agenty, kteří pro vás pracovali. Jsou pryč. Zbýváte jen vy. Nemáte co na práci krom nějakého toho úklidu. Běžte domů. Odpočívejte. Užívejte si života.“
Už ji to taky napadlo. Začínala za Reagana na ministerstvu zahraničí, pak přešla do rezortu spravedlnosti, nakonec jí svěřili Magellan Billet. Vedla ho dlouho, ale teď je zřejmě po všem. Od svých zdrojů se dozvěděla, že těch deset miliónů ročně, které Billet stál, bude přesměrováno do veřejných služeb, PR a dalších oblastí, aby si nově obsazené ministerstvo spravedlnosti vylepšilo pověst. Asi tomu přikládali větší váhu než rozvědné činnosti. Špehování přenechají jiným – CIA, NSA a všemožným dalším písmenkovým agenturám.
„Povězte mi, Bruci, jaké to je, být věčně ten druhý? Nikdy nestát na kapitánském můstku? Pořád dělat druhého důstojníka?“
Zakroutil hlavou. „Vy jste ale stará megera.“
Ušklíbla se. „Megera? Asi ano. Stará? To ne. Jedno ale jsem určitě – ředitelka Magellan Billetu, ještě dva dny. Jsem sice poslední zbylý zaměstnanec, ale pořád tady velím. Takže mě buď vyhoďte, nebo vypadněte.“
Myslela to smrtelně vážně.
A zvlášť to, že není stará. Až do dneška její osobní spis neobsahoval žádnou poznámku o věku. Kolonka pro datum narození zela prázdnotou.
Litchfield vstal. „Dobře, Stephanie. Ať je tedy po vašem.“
Propustit ji nemohl a oba to věděli. Ale 20. ledna v poledne už to půjde. Právě proto Cottona pověřila, ať odjede do Ruska okamžitě, a nežádala o souhlas. Nový ministr spravedlnosti se šeredně mýlil. Ministerstvo Magellan Billet potřebovalo. Smyslem Billetu bylo pracovat tam, kam prsty jiných zpravodajských agentur nedosáhnou. Proto jeho ústředí sídlilo skoro devět set kilometrů jižně v Atlantě, daleko od washingtonské politiky. Tím rozhodnutím, které před lety učinila, mu zajistila nezávislost a výkonnost. A byla na svůj odkaz hrdá.
Litchfield odpochodoval, ale v jednom měl pravdu. Všichni její agenti byli pryč a kanceláře v Atlantě zavřené.
Neměla v úmyslu převzít jinou funkci v rámci ministerstva ani se nechat vyhodit. Radši se odporoučí sama. Je načase užívat si penze a najít si jiné koníčky. Ani ji nenapadne vysedávat celé dny doma.
V hlavě se jí s obvyklou uklidňující lehkostí roztočila kolečka. Cotton se dostal do maléru a spoléhat na Rusy nemínila. Od začátku jí nevonělo, že jim má důvěřovat, ale neměla jinou možnost. Cottonovi vysvětlila, co to obnáší za rizika, a ten ji ujistil, že si na ně dá pozor. Jak to tak vypadalo, momentálně existovalo jen jedno místo, kam se obrátit o pomoc.
Sáhla po mobilu.
A odeslala textovou zprávu.

—————————–

Přečtěte si další ukázku.

—————————–

Steve Berry

Americký spisovatel Steve Berry (* 1955) už od roku 2003 vydává rok co rok jednu knihu s provokativní historickou premisou: do přitažlivého zábalu spekulace halí Jantarovou komnatu, Rasputina, Alexandrijskou knihovnu, templáře, Kolumba, Napoleona, čínské císaře, nově také Tudorovce… Dnes se jeho romány pravidelně umísťují na horních příčkách i těch nejprestižnějších amerických žebříčků, respektive světových, protože Berryho romány vycházejí ve více než 50 zemích. Berry v současnosti píše na plný úvazek, takže má dost času na náročné a důkladné rešerše pro každou knihu. Je mj. autorem těchto knih: Templářské dědictví, Královský klam, Lincolnův mýtus, Hrozba patriotů, Kolumbova záhada ad.

Informace a fotografie byly čerpány ze stránek nakladatelství Domino.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead ad.

Související knihy

Berry, Steve

Domino, 2017