Přinášíme vám ukázku z knihy Třpytný dvůr, kterou vydalo
nakladatelství Domino v edici Young Adult & Fantasy.

Uvědomila jsem si, že v případě Lionela čelím „špatné věci“ tím prvním způsobem – nechávám se jí drtit. A tak jsem se na místě rozhodla, že se vydám ušlechtilejší cestou a zatnu zuby. Prostě tu bolest vydržím.
V následujících týdnech jsem se usmívala a sršela vtipem a chovala jsem se, jako by nám někdo netrhal domov na kusy. Zatímco služebnictvo dál pracovalo a dělalo si starosti, co s nimi bude, já jsem si klidně plnila úkoly odpovídající postavení mladé šlechtičny, to znamená malovala obrazy a plánovala svatební šaty. Když se u nás někdo stavil na krátkou návštěvu, sedla jsem si s ním a předstírala nadšení. Nejednou jsem slyšela komentář ve smyslu „dobře se vdáte“. Připomnělo mi to dobu, kdy mi bylo šest a s matkou jsme se dívaly, jak kolem prochází průvod princezny Margrete.
Princezna seděla v kočáru, mávala, usmívala se a držela se za ruku s vévodou z Lorandie, s nímž ji seznámili teprve před týdnem.
„Připadá mi nějaká zelená,“ řekla jsem tehdy.
„Nesmysl. Když budeš mít štěstí, taky se takhle dobře vdáš,“ řekla mi matka.
Dovolila by matka něco takového, kdyby byla ještě naživu? Nedopadlo by všechno trochu jinak? Zřejmě ano. Kdyby moji rodiče byli ještě naživu, spousta věcí by dopadla jinak.
„Má paní?“
Zvedla jsem hlavu od plátna, na které jsem malovala pole fialových a růžových květů máku, kopii jednoho z velkých mistrů vystavených v Národní galerii. Přede mnou stál poslíček a z tónu jeho hlasu jsem vzápětí pochopila, že tohle není poprvé, co na mě promluvil.
„Ano?“ zeptala jsem se. Vyznělo to asi poněkud drsněji, než jsem chtěla. Ráno jsem se pohádala s babičkou ohledně propuštění mého oblíbeného kuchaře a stále jsem to ještě měla v sobě.
Uklonil se a zjevně se mu ulevilo, že jsem konečně zaregistrovala jeho přítomnost. „Přišel nějaký gentleman. A, ehm, Ada kvůli němu pláče.“
Překvapeně jsem zamrkala a uvažovala jsem, jestli jsem se nepřeslechla. „Prosím?“
Thea s Vanessou seděly vedle mě a vyšívaly. Obě nyní zvedly oči od práce, stejně zmatené jako já.
Poslíček nervózně přešlápl z nohy na nohu. „Já tomu vlastně ani sám nerozumím, má paní. Jde o nějakou schůzku, kterou domluvila lady Bransonová. Myslím, že zde měla být a osobně se jí zúčastnit, ale zřejmě ji zdržela nějaká neodkladná záležitost. Posadil jsem je do západního salónku, a když jsem se k nim po chvíli vrátil, Ada byla téměř nepříčetná. Říkal jsem si, že to budete chtít vědět.“
„Ano, jistě.“
A to jsem si myslela, že mě čeká další nudný den.
Když jsem vstala, ostatní dámy mne napodobily, ale já jsem jim pokynula, aby si znovu sedly. Když jsme společně s poslíčkem vyšli z pokoje, zeptala jsem se: „Máš tušení, kvůli čemu ten gentleman vlastně přišel?“
„Myslím, že kvůli Adině novému zaměstnání.“
Trochu mě zahryzal pocit viny. Už jsme začaly propouštět a Ada byla jedna z dam, které už nebudu potřebovat. Směla jsem si nechat jen jednu. Lady Dorothy mě ujistila, že náhrada, která bude vybrána pod jejím přísným dohledem, bude vzorná, ovšem já jsem si byla poměrně hodně jistá, že hlavním cílem mých nových dvorních dam bude mě špehovat.
Po cestě do salónku jsem v duchu zvažovala, co mohlo tohle neočekávané ranní drama způsobit. Lady Bransonová byla první dvorní dámou mé babičky. Jestli zajistila pro Adu nové místo, jistě bylo velmi solidní a nebylo třeba se kvůli němu hroutit.
„Neplakala radostí?“ zeptala jsem se poslíčka, jen abych se ujistila.
„Ne, má paní.“
Vešli jsme do pokoje a skutečně jsme na pohovce našli sedět Adu, jak vzlyká s tváří v dlaních. Skláněl se k ní muž, který byl ke mně otočený zády, a nemotorně se ji pokoušel utěšit tím, že jí jemně poklepával na rameno. Okamžitě se ve mně probudil vztek a uvažovala jsem, jaká zrůda tohle způsobila.
„Lady Witmorová, hraběnka z Rothfordu,“ ohlásil poslíček.
To Adu i jejího hosta polekalo. Zvedla hlavu, a přestože stále fňukala, podařilo se jí vstát a udělat pukrle. Muž se rovněž postavil a obrátil se ke mně. V tu chvíli se rozplynuly mé představy o tom, že je to nějaký starý zvrácený mizera.
No, mizera to možná byl, ale to jsem v tu chvíli nemohla poznat. Pokud šlo o zbytek… při pohledu na něj se mi tělem rozlil žár. Tmavě kaštanové vlasy stažené dozadu do krátkého a módního cůpku zdůrazňovaly tvář s čistými liniemi a vystouplými lícními kostmi. Jeho oči, jejichž pohled byl velmi intenzívní, byly nápadně modrošedé, ostře kontrastovaly s opálenou pokožkou, která svědčila o tom, že tráví spoustu času venku. To nebylo mezi šlechtou běžné, ale i bez toho bych na kilometr poznala, že k nám nepatří.
„Slečno hraběnko,“ řekl a správně se uklonil. „Je mi ctí vás poznat.“
Pokynula jsem poslíčkovi, že může odejít, a posadila jsem se, což byl pro oba signál, že si mohou sednout také. „Nejsem si jistá, jestli mohu říci totéž, vzhledem k tomu, že jste zjevně přivedl mou dvorní dámu do tohoto zoufalého stavu.“
Na pohledné tváři se objevil zarmoucený výraz. „Ehm, to jsem neměl v úmyslu. Jsem stejně překvapen jako vy. Žil jsem v domnění, že s ní lady Bransonová vše domluvila.“
„To ano,“ vykřikla Ada. Viděla jsem, že začíná znovu nabírat. „Ale když to teď skutečně přišlo… jenom jsem… prostě nevím, jestli tam chci jet!“
Otočil se k ní a usmál se na ni sebevědomým a zjevně natrénovaným způsobem, který prozrazoval, že je zvyklý takhle dosáhnout svého. „Nu, je pochopitelné, že vás to trochu rozhodilo. Ale jakmile poznáte, jak se žije ostatním dívkám na Třpytném dvoře…“
„Zadržte,“ skočila jsem mu do řeči. „Co je Třpytný dvůr?“ Znělo mi to trochu jako veřejný dům, ale to bylo velmi nepravděpodobné, jestli vše domluvila lady Bransonová.
„Rád bych vám to vysvětlil, má paní. Tedy pokud vás můj popis nebude nudit.“
Sjela jsem ho pohledem. „Věřte mi, že prozatím mne tahle situace nenudí ani v nejmenším.“
Obdařil mne svým okouzlujícím úsměvem, bezpochyby přesvědčen, že si mě získá stejně jako ostatní. Částečně se mu to dařilo. „Třpytný dvůr je vzrušující příležitost pro mladé dívky, jako je Ada, příležitost, která jim změní život a…“
„Zadržte ještě,“ řekla jsem. „Jak se jmenujete?“
Postavil se a znovu se uklonil. „Cedric Thorn, k vašim službám.“ Žádný titul, ale ani to mě nepřekvapilo. Čím víc jsem ho zkoumala, tím víc jsem jím byla zaujatá. Měl na sobě hnědý kabát z lehké vlny, který se mu ke kolenům trochu rozšiřoval a byl delší, než velely současné trendy. Pod kabátem se mu nyní zaleskla hnědá brokátová vesta. Bylo to solidní, poměrně usedlé oblečení, jaké by si na sebe vzal bohatý obchodník, ovšem jantarová spona v klobouku, který držel v ruce, mi vzápětí naznačila, že ten člověk jakýsi vkus má.

——————————————

Přečtěte si další ukázku.

——————————————

Richelle Mead

Richelle Mead se narodila roku 1976 ve znamení Štíra. Vystudovala umění a komparativní religionistiku, ale v současnosti je spisovatelkou na plný úvazek. Celosvětovou slávu si získala především Vampýrskou akademií, na kterou volně navazují Pokrevní pouta, obrovský ohlas získala i série Sukuba. V češtině všechny Richelliny knihy vydalo nakladatelství Domino. A co vaše oblíbená autorka dělá, když zrovna nepíše? Sleduje pokleslé reality show, cestuje, ochutnává neobvyklé koktejly a kupuje si oblečení. Spoustu oblečení. Svědomitým pitím kafe se dopracovala k závislosti na kofeinu. S tou už se smířila. Nadále se však snaží bojovat s tendencí odkládat věci tak dlouho, jak je to jenom možné. Přečtěte si také ukázku z jejího samostatného románu Neslyšno.

Informace byly čerpány ze stránek nakladatelství Domino.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead ad.

Související knihy

Mead, Richelle

Domino, 2016