Zbyněk Mrvík (*1967) se narodil v Sušici, vyrůstal v Plzni, nyní žije v Českých Budějovicích. Byl oceněn v literárních soutěžích Proseč Terezy Novákové a Prvotiny. V prosinci 2021 mu vyšla kniha povídek s názvem Jsme zde, abychom byli šťastni. Její první vydání se v průběhu roku 2022 vyprodalo a na podzim téhož roku vyšlo vydání druhé. Jeho haiku byla v roce 2025 zařazena do výběru českých a slovenských autorů Chomáčky suchopýru. Je účastníkem mnoha veřejných čtení v knihovnách, školách, literárních kavárnách: jmenujme například ZARA FEST v Děčíně, (A)VOID Floating Gallery v Praze, PechaKuchaNight, Světlo pro Ukrajinu, Mezi Náma, Zeyerovi Vodňany. Od roku 2023 je spoluorganizátorem českobudějovického literárního festivalu Literatura ŽIJE!

Vaše první kniha povídek s názvem Jsme zde, abychom byli šťastni vyšla v roce 2021. Jak dlouhá byla cesta k jejímu vydání? Předcházelo mu ono pověstné „psaní do šuplíku“?

Abych odpověděl úplně pravdivě, musím své psaní rozdělit do dvou časových etap. První povídky jsem začal psát už na základní škole, pokračoval na gymnáziu, na vysoké škole už intenzita ubývala, ale pár povídek jsem napsal ještě na vojně, při nekonečných službách. Pak následovala dlouhá pauza. Rodina, práce a podnikání zabraly veškerý čas. K psaní jsem se vrátil až po čtyřicítce. A první kniha vyšla, když mi bylo téměř 54. Takže „psaní do šuplíku“ bylo hodně a cesta byla opravdu dlouhá.

Oslovoval jste i některé velké nakladatele pro případné vydání?

Přiznám se, že ne. Jako první jsem zkusil pražské vydavatelství Petr Štengl, o kterém jsem se doslechl, že vydává začínající autory. Panu Štenglovi se moje povídky líbily a řekl, že je vydá, takže už jsem neměl důvod hledat dál.

Pracujete jako účetní a daňový poradce. Jak fungujete jako autor? Přes den vykonáváte civilní povolání a po večerech sepisujete povídky?

Trefila jste to úplně přesně. Přes den pracuji a v některých volných večerech či o víkendu píšu. Tady v Českých Budějovicích je spousta známých a úspěšných autorů, a když jsem si s nimi povídal o tom, jak píší oni, každý mi řekl, že si při psaní vždy vyhradí minimálně týden, spíš více, a věnuje se jenom psaní na konkrétním díle. To já jsem ještě v životě neudělal. Všechny mé povídky vznikají s většími či menšími časovými přestávkami.

Kdy a kde se Vám píše nejlépe?

Tak tady je odpověď jednoduchá: večer, často pozdě v noci, u mého pracovního stolu, v deštivých a chladných dnech.

Kniha Jsme zde, abychom byli šťastni je plná příběhů ze skutečného života. Jsou tam kratší i o něco delší povídky, které budí dojem, že se podobný příběh mohl stát komukoliv. Je to řekněme záměr autora, cílit na „obyčejné lidi“, nebo to tak jednoduše vyšlo a klaplo to?

To úplně vypadá, že mě znáte. Vždy jsem měl záměr psát o obyčejných věcech, které denně prožívá každý z nás. Koneckonců, asi bych ani neuměl psát o něčem jiném než o životě, který se děje kolem mě. Baví mě ta nekonečná rozmanitost lidských příběhů a vlastně nic z toho není obyčejné.

Co Vás inspiruje ve Vaší tvorbě?

Asi už jsem trochu odpověděl v minulé otázce. Inspirace jsou jen dvě: můj život a životy lidí, které denně potkávám nebo slýchám jejich příběhy. Možná by čtenář, který četl moji druhou knihu, teď zvedl prst a řekl, že nemluvím pravdu, vždyť v této knize je povídka o lidojedech. Ale i ona je inspirována životem člověka ze současnosti, kterému se prostě nechce jíst maso. Nebo je tam převyprávěný příběh o zradě Jidáše a Ježíše, a i s tím se dnes a denně setkáváme.

První knihou čtenáře provází i fotky, které doplňují samotné povídky. Fotil jste je sám? Měl jste představu, jak má každá fotka k povídce vypadat?

Teď jste na mě příliš hodná. Takové fotky bych sám udělat nedokázal. Všechny je fotila profesionální fotografka paní Jana Herrmannová. Její jsou i nápady, jak budou vypadat a jaká bude kompozice. Pro mě to byla další úžasná etapa přípravy knihy. Nikdy bych si nemyslel, kolik nápadů, práce a času stojí za jedním jediným snímkem. Je to vlastně další příběh. A jsem rád, že jsem něco takového mohl prožít.

Druhá kniha A čeho se bojíš ty vyšla v loňském roce, tedy po čtyřech letech. Máte pocit, že jste se jako autor nějak zásadně změnil?

Na to si snad ani netroufám odpovědět, ale pokud se ptáte na můj pocit, tak spíš cítím, že moc ne. Ale nejlepší a nejpravdivější odpověď přijde od čtenářů.

Sledujete, jak se oběma Vašim knihám daří v rámci prodeje? Můžete říct, v jakém nákladu vyšly a jestli i druhou knížku bude čekat další vydání?

První kniha vyšla na podzim 2021 v nákladu 500 ks a na konci léta 2022 zbývalo na skladě pár knih. Druhý náklad byl také 500 ks. Z něj zbývá v Kosmasu cca 40 kusů, já mám doma poslední 4 knihy. Druhá kniha vyšla v nákladu 1000 kusů a už jich je přes 500 prodáno. Zároveň musím říct, že většinu jsem prodal na svých autorských čteních. Například jen na křtu druhé knihy se prodalo téměř 130 kusů. Druhá kniha se pořád prodává a sám jsem zvědavý, jak to dopadne.

Od roku 2023 jste spoluorganizátorem českobudějovického literárního festivalu Literatura ŽIJE! Jak složité je v dnešní době zorganizovat takovou událost? Jako autor na festivalu i vystupujete?

Není to snadné, máme jen malý tým a věcí, které je třeba zařídit, je asi tak milion: výběr vystupujících, domluva s autory, přesné naplánování pestrého harmonogramu, nájmy, ubytování, technické zabezpečení, ochrana, moderování, grafika, propagace, různá povolení, účetnictví, žádosti, vyúčtování, spolupráce s knihovnami, blízkými institucemi, nakladateli, jinými festivaly. A samozřejmě to všichni děláme ve volném čase bez odměn. Jediná odměna jsou zářící oči návštěvníků.

Nevystupuji tam, ani nikdo z organizátorů. Snažíme se do Českých Budějovic přivést autory z jiných regionů i ze zahraničí. Výjimkou jsou začínající autoři, případně křty nových knih.

Kromě povídek píšete i haiku – nepřipravujete je k vydání do knihy?

Teď jste trefila můj tajný sen. Velkou odměnou pro mě bylo už to, že pár mých haiku bylo vybráno do sborníku českých a slovenských autorů Chomáčky suchopýru, který vyšel na jaře 2025 v prestižním vydavatelství DharmaGaia. Přiznám se, že mám svá haiku pro knihu rozpracovaná, ale bohužel mě na to poslední půlrok vůbec nezbýval čas. A samozřejmě ještě nevím, zda DharmaGaia bude chtít má haiku vydat. I když nějakou redakční práci jsme již udělali. Takže přede mnou stojí velká výzva.

Jsou povídky směr, kterého se jako autor chcete držet i nadále, případně pomýšlíte na napsání i jiného literárního útvaru?

Fakt umíte zasáhnout přesně. Abych odpověděl pravdivě, musím prozradit své velké tajemství. Moje druhá kniha A čeho se bojíš ty se původně měla jmenovat úplně jinak. A to podle povídky, která měla být nejvýraznější z celé knihy. Jenže když jsem ji psal, tak se mi příběh postupně rozrůstal, až přesáhl rámec povídky, takže v knize být nemohla. Stále není dokončená a mé přání je, aby vyšla jako moje první novela. Název už mám : Pro bohatství zavřeno.

Na co se tedy v budoucnosti mohou těšit Vaši čtenáři? Připravujete něco nového?

Když mi vesmír zůstane nakloněn, na knihu haiku a novelu Pro bohatství zavřeno.

Děkujeme za rozhovor a doufáme, že se úspěšně podaří naplnit autorské vize s oběma knihami.

Foto: archiv Zbyněk Mrvík.

Související knihy

Jsme zde, abychom byli šťastní

Mrvík, Zbyněk

ŠtenglPetr, 2022

A čeho se bojíš ty

Mrvík, Zbyněk

Petr Štengl, 2025