Tak jako má Olomouc svého Michala Sýkoru, má Ostrava Nelu Rywikovou (*1979). Rodačka z „ocelového srdce republiky“ postupně seznamuje čtenáře svých detektivních příběhů s různými kouty tohoto hornického města. V první knize Dům číslo 6 (2013) to byly Vítkovice, v novince Děti hněvu, kterou o prázdninách vydalo nakladatelství Host, je to Přívoz.

Svůj příběh vypráví osobitým způsobem, spíše by se dalo říct, že jej nechává volně odvíjet bez nějakého zjevného vnějšího zásahu. V popředí jejího zájmu nestojí ani kriminalisté, ani podsvětí – oba světy dostávají takřka stejný prostor.

Hlavními postavami tak nejsou jen kapitán Vejnar a major Turková, kteří mimochodem tvoří velice nesourodou dvojici, ale také povaleč a gambler Pavel, jeho rodina a vycpavač zvířecích mrtvol Erik Sýkora.

Nález vypreparované mrtvoly muže, zazobaného podnikatele Bittnera, je pro policisty oříškem. Nemají kromě kůže v podstatě nic, takže nemohou zjistit příčinu smrti ani dobu úmrtí. Jen tuší, kdo mrtvého preparoval – Erik Sýkora, který bývalé hradlo obýval. Jenže ten jakoby se do země propadl. Ani Pavel Klocek, gambler a flákač, který se u Erika skrýval a hledal u něj útěchu před svým věčně vzteklým otcem, neví, kam se Erik poděl. Postupné odhalování souvislostí vyjeví, že manželka mrtvého, význačná lokální politička, je dcerou Erika Sýkory. Proč jej nechala živořit na okraji společnosti, když sama žila v blahobytu? Proč se s ním nestýkala? Co se událo, že se ze dvou kamarádů stali nepřátelé na život a na smrt?

Nela Rywiková svůj román vystavěla na malé ploše, ale dala mu pořádné základy. Osudy jejích hrdinů totiž sahají až před druhou světovou válku. Tam je třeba hledat prameny, které se v současnosti setkávají a vytváří onen zdánlivě nesourodý tok, v němž musí kriminalisté lovit pachatele. Vody, v nichž se pohybují, jsou pořádně kalné a v podstatě ani jedna postava nevyznívá kladně. Ani detektivové neoplývají přitažlivými vlastnostmi, navzájem si lezou na nervy a sympatičtí jsou asi jen svojí urputností, s níž se snaží dojít k cíli.

Připadalo mi, že autorka chce ukázat odvrácenou tvář Ostravy: od korumpujících podnikatelů, přes hospodské povaleče a životem ubité postavičky až po chátrající prostředí opuštěných budov a zvrácený sexuální život. V knize proto nehledejte pozitivní momenty nebo osoby – ty, které v příběhu hrají nějakou roli, mají takřka všechny máslo na hlavě. Pozitivní stránkou románu tak je kupodivu jeho čtivost a napětí, v němž čtenáře udržuje po celou dobu. Autorka hraje s odkrytými kartami, přesto je však závěrečné vyústění příběhu překvapivé a teprve díky němu všechny části mozaiky dosednou na správná místa.

Atraktivní složkou celého vyprávění je i využití místního nářečí v dialozích. Díky tomu je celý děj uvěřitelnější a reálnější. Máte-li tedy chuť si přečíst něco v „ostravštině“ a rozhodně nestojíte o vtípky Rudy z Ostravy, pak je tu možnost sáhnout po originální detektivce Nely Rywikové Děti hněvu. Věřím, že vás nezklame, tak jako nezklamala mne.

Související knihy

Rywiková, Nela

Host, 2016