Sbírka inuitských pověstí O Igimarasussukovi, který jedl své ženy, opatřená podtitulem Inuitské pověstí očima Árona z Hůrky (1822–1869), je jedinečným souborem autentických grónských legend a pověstí. Ty sepsal a ilustracemi opatřil Áron z Hůrky, který se již za svého života těšil pověsti grónského národního umělce a který jako první vylíčil historii a život místních obyvatel z pohledu samotných Inuitů. Áronovo dílo je velmi obsáhlé, bylo vydáno několik velkých výborů z něj. Snaha o spojení umělcových textů a ilustrací z různých zdrojů vyústila ve vydání dvojdílného svazku Tak píšu já, Áron. Z této dvousvazkové knihy vznikl i český výbor O Igimarasussukovi, který jedl své ženy, který vydalo nakladatelství Argo roku 2016.

Soubor inuitských pověstí získal pozornost nejen ve své domovině, ale i u nás. Při příležitosti konání veletrhu Svět knihy, na němž byly tento rok čestnými hosty severské země, byla uspořádána výstava ilustrací k českému překladu výboru. A hned ve dvou termínech na veletrhu knihu představila dánská expertka Kirsten Thistedová a překladatel Zdeněk Lyčka. Ve své prezentaci zdůraznili roli, kterou texty a ilustrace Árona z Hůrky hrají v dnešním Grónsku, a osvětlili, jak mohou přispět k pochopení dánsko-grónské historie.

inuite3

Český čtenář měl možnost seznámit se s inuitskými pověstmi již v knize Knuda Rasmussena, pojmenované Grónské mýty a pověsti. Titul O Igimarasussukovi, který jedl své ženy, je této publikaci v mnohém podobný, především co se námětů jednotlivých pověstí týče. Oba autoři totiž čerpali z autentických vyprávění, je tedy logické, že narazili na stejné literární prameny. Grónské příběhy jsou specifické svými, pro čtenáře zvyklé na relativně mírnou evropskou lidovou slovesnost (ovšem i ta byla mnohem krvavější, než ji například bratři Grimmové přepsali do pohádkovější podoby) možná až moc brutálními náměty. Ty jsou často spjaty s loveckou společností, jejíž způsob života líčí. Podstatným motivem bylo například přežití, dále pak kanibalismus, vraždy nebo síla soucitu.

inuite2

Název knihy odkazuje k pověsti, která je pro inuitskou společnost tou největší zvrhlostí. Její hlavní protagonista Igimarasussuk jedl své ženy, a kromě nich pojídal i nespočet generací svých potomků. Toto téma se v různých proměnách objevuje v mnoha příbězích knihy. Ta však neobsahuje pouze Áronovy verze pověstí, objevují se v ní i příspěvky od jiných vypravěčů, například od Kristiána Heinricha, Áronova otce, Petra Motzfeldta, syna dánského inspektora v severním Grónsku, Jeremjáše Efraima, lovce na Velkém ostrově, nebo Simmera Izáka Petra Enoka Boasena, lovce sněhulí, rybáře a katechety.

Sbírka inuitských pověstí O Igimarasussukovi, který jedl své ženy, nezaujme pouze zájemce o přírodní národy, severské mýty a legendy, Inuity nebo etnologii. Díky svému specifickému způsobu vyprávění, děsivé atmosféře povídek a osobitému výtvarnému doprovodu textu je kniha vhodná pro kohokoli, kdo se chce obohatit o plody jiné kultury.