(aneb Listopad na mojí vinici, mýma očima) Pohled do mýho jindy pěknýho okna příliš optimismu a životního elánu nedodá. Listí ve vinici už leží na zemi, nad ní se válí cáry mlh, což je sice klišé, ale jen se podívejte taky. Je to přesně tak! A je tu další Listopad.

Kde jsme to jen skončili… Ach ano, v našem městečku se onehdy konala konference studentů architektury, kterým jsem musel chtě nechtě dát za pravdu, že to městečko má do krásy daleko. Už jsem se chytil…

Konala se v našem městečku onehdy konference a výstava jakýchsi studentů architektury, kteří nám řekli, kdybychom to snad sami nevěděli, jak to naše městečko je ošklivý. To je ale všude. A příčinu vidím, kromě všeho jinýho, ve dvou největších zlech dvacátýho století: v komunismu a automobilismu. Pro ty nebyly naše města stavěný.

STOJÍM RÁNO U OKNA A VYHLÍŽÍM VEN, na městečko, kde se zastavil čas, a na tomto místě jde poděkování za spolupráci s panem Hrabalem. Hledím do toho našeho údolíčka, kde se červenají střechy, to je betlém! Tu všude bydlí naši sousedi. Je pěkný podívat se z okna a ty střechy znát i jménama. Pravda, spoustu těch lidí

Je tu jaro, slunko už ve svým maličkým zenitu pěkně dosvítí přes okolní střechy nám na zápraží a běží tak rychle, jak rychle se točí náš dům.